Den 108
Ngapali
-> Yegyi
Probudil
jsem se k výhledu na moře prosvětlené ranním sluncem a užil
jsem si parádní hotelovou snídani. V jedenáct hodin mě původně
měl vyzvednout odvoz na autobusák, ale nakonec jsem to předchozí
den změnil a rozhodl jsem se ještě s Johnem vyrazit na výlet
lodí. Se zpožděním jsem vyšel z chatky a přidal se k čekající dvojici, se kterou jsme došli na začátek pláže k připravené lodi.
Bratr chlapíka z restaurace z předchozího večera nás odvezl k
malému ostrůvku kousek od pláže, každému rozdal plastovou
flašku omotanou silonem s přivázaným háčkem a doprostřed lodi
dal sáček plný pidirybek.
Odmotal jsem ze své Coca Coly kousek lanka, nahodil jsem návnadu. Asi po půl minutě už John chytil první rybu.
Nebyl to sice zrovna macek, ale k obědu stačila. Za hoďku jsme
jich vytáhli skoro dvacet, druhá část vyjížďky ale už tak úspěšná
nebyla. Vydali jsme se na krátký šnorchlovací výlet, ale skrze
vodu zkalenou bouřkou jsme viděli tak maximálně zelenou mlhu.
Alespoň jsme si po návratu na pevninu dali námi ulovené rybky a
já pak byl odvezen na autobusák, kde jsem po chvíli nastoupil do
busu a začala má nejšílenější jízda.
Zde je také nutno poznamenat, že už mi definitivně padl můj foťák, takže odteď jedeme bez obrazu.
Starý
bus Hyundai se už hned na autobusáku v Tantwe pořádně naplnil a zadní sedačky zabraly pytle plné nákladu.
Dřevěná podlaha taky nezůstala nevyužita a pod většinou
sedaček byly další pytle plné místních plodů a v uličce
několik železných beden, přes které jsem musel přelézat
vždycky, když nás zastavili celníci a museli jsme si vylézt z
autobusu, kde pak postupně četli naše jména a pouštěli nás zpět dovnitř. Naštěstí mi policejní kontroly moc nevadily, protože šance na spánek byly minimální.
Přes
den to ještě šlo a užíval jsem si výhled z busu uhánějícího
po hliněných vlnících se cestách, které by u nás nevydaly ani
na polňačku mezi Horní a Dolní. Tady spojovaly největší města
západní části země. Výhledy ale stály za to a všude
procházeli zemědělci v jejich stupňovitě kónických čepkách a
se spřeženími vodních bůvolů táhnoucích povozy. Co se
týče autobusu, jelikož se jednalo o asijskou značku, byly sedačky
navržené na jejich poměry. Můj zadek tak jen stěží
nepřesahoval k sousedovi a na nějakou oporu hlavy jsem mohl rovnou
zapomenout. Musel jsem sjet zadkem až na okraj a koleny pod sedačku
přede mnou, abych si alespoň malinko opřel hlavu o roh.
To mi
ale k plánovanému spánku stejně moc nepomohlo. Co autobusu
chybělo na moderních technologiích jako klimatizace, nebo
uzavíratelná okna, to vynahrazoval audio a video systémem. Vepředu
byla v oprýskaném rámu zasazená obrovská LCD televize propojená se
zesylovačem a repro systémem jako na diskotéce. Ten pořádně
podkreslovaly barevná blikající světla, která se rožla po setmění a dokreslovala atmosféru popových trháků mladé Barmky
zpívající na hudbu znějící z elektronických kláves. Horší
už mohla být snad jen Eva a Vašek.
Obraz
dokreslovali místní, kteří nebyli zvyklí na jízdu autobusem a, více než kdy předtím, pořádně problili celou cestu.
Co chvíli někdo kašlal, naříkal, blil z okna, do sáčku.
Zastavovali jsme, abychom opláchli autobus, cestující si
vyměňovali kinedril... Upřímně jsem byl rád, když jsme kolem
jedné ráno konečně zastavili v Yegyi a výběrčí cla mi
nabídnul, že si můžu následující čtyři hodinky, které jsem
musel počkat na autobus, odpočinout na jeho ratanovém křesle.
Žádné komentáře:
Okomentovat