Spánek teda za moc nestál. Asi mě nějak dohnaly obavy spojené s naší nadcházející cestou... A nebo to byl ten redbul, který jsem si spolu s vodkou dal před spaním? – kdo ví. Každopádně ráno bylo ještě potřeba dohnat poslední resty. Nějak jsme zapomněli sehnat gumové pavouky na přidělání batohů a tak pro nás nějaké ještě ráno Long našel (za což mu samozřemě hluboce děkujeme). Všechno jsme si sbalili a přidělali na motorky. Long si ještě žádal jednu fotku na cool motorce (protože sám jezdí pouze na skůtru).
No a my mohli vyrazit - chtěli jsme vyjet co nejdříve, což se nám asi relativně povedlo a tak jsme už kolem 7 hodin ráno konečně rozjeli naše stroje. Falešná Honda Win o obsahu 110 a nebo 100 kubických centimetrů, vyrobená v Taisku. Není nic lepšího, na čem by se dalo prohánět ranními přeplněnými ulicemi. Když jsem plánoval naši trasu, myslel jsem si, že docela rychle vypadneme z města, ale zřejmě i když člověk není v Hanoi samotné, okolní aglomerace jsou docela rozsáhlé i bez oficiálního pojmenování. No a tak jsme se davy motoristů prokousávali dál a dál na jih na co nejmenší cesty. Nakonec jsme se však stejně dostali k tomu, že jsme se napojili u Ninh Minh na dálnici a po té pokračovali dále. Tedy, po tom co jsme si prohlédli chrám v horách vystupujících z planin rýžových polí.
A pak už stačí mít ruku na plynu a sledovat, kdy se některý z protijedoucích kamionů rozhodne na dálnici předjíždět v protisměru. Teda, sledovat přímo nestačí, člověk se pak ještě musí urychleně přesunout za krajnici, aby protijedoucímu malému muži s otěžemi velkého stroje nevytvořil červenou skvrnu na předním skle. No... a výraz dálnice taky není zrovna popisný, protože cesta taková střídá stavy mezi tím, co by si němec představil jako dálnici, tím co by si většina čechů jezdících mezi Ostravou, Brnem a Prahou představila jako dálnici a všemi dalšími možnými stavy vozovky, snad krom nezoraného pole. A tak když jsme se večer rozhodli, že ještě stihneme dojet do města Vinh a tím pádem urazit dalších 170km, čekala nás celkem zábavná cesta, která někde v půlce byla přikryta tmou rozjasněnou pouze dálkovými světly protijedoucích kamionů.
Poté, co jsme nejdříve přeskočili 20 cm vysoký “přírodní” retardér a pak se zhoupli podobně hlubokou kaluží jsme se rozhodli, že opravdu potřebujeme najít hotel, i když do naší destinace nám stále chybělo dobrých 80km. Naštěstí hotelů v okolí bylo dostatek a tak jsme už po 15 km složili hlavy v luxusním dvou-hvězdičkovém hotýlku na kraji silnice. Zde jsem také objevil, že se mi v batohu rozsekal displej notebooku a tak jsem šel nakoupit pivo, abych tuto nově zjištěnou zkutečnost po zásluze zapil. No a když píšu tento odstavec tak už na text vlastně vůbec nevidím, protože právě tento segment stránky je zakryt krásným černým kolečkem. Takže pokud jsou v textu dneska chyby... tak je ani neopravujte, protože to fakt už nemá smysl. Ono těch černých koleček je tady docela dost a tak si myslím, že bych na to stejně neviděl.
Každopádně v hotelu jsme se i přes pekelně tvrdou postel konečně vyspali a ráno (čti v 11) vyrazili na pokračování naší cesty. Z nějakého důvodu jsme se rozhodli, že ráno prostě nebudeme snídat a tak jsme zase měli snídani až po příjezdu do Vinh, kde si Evka dala její oblíbené Bun Cha a já Pho Bo. I když tedy mé Pho mělo původně obsahovat pouze hovězí maso, které bylo nekonec přítomno pouze jedním kusem a doplněno o... asi cokoliv co si dokážete na krávě představit. No a krom toho tam bylo ještě kulaté cosi obalené kůží s podivným masem uprostřed. Pokud by kohokoliv napadalo, co to mohlo být, nechte si to prosím pro sebe, neboť jsem alespoň to maso snědl.
Evka si konečně zakoupila její vysnéný vietnamský dámský motorkářský mundur. Ten brání většině místní populace v opálení a tak na motorkách vidíte spousty ninjů v kytičkovaných mikinkách, zakrývajících 99% těla. A mezi nimi se řítí Eva. No, stejně jsem se ale nakonec oba spálili. Já si vzal na tuto jízdu své tričko s velkým výstřihem a tak jsem si jej krásně růžově vyplnil. Spolu s rameny a koleny samozřejmě. No, ale abych se vrátil k cestě samotné – pomalu jsme se už začali dostávat dále od Hanoie a tak větši kusy cest procházely zrovna výstavbou. A taky jsme se konečně dostali z dálníce, takže cesta bez haldy kamionů procházející horami byla o dost příjemnější. I když občas docela dost prašná a zábavná. Nejzábavnější byla v momentě, kdy mi přestala fungovat motorka.
Už ráno jsem si nechal vyměnit přední ložiska a tak jsem si myslel, že už budu s opravami za vodou. Aaale spadl mi řetěz (mohl bych se chvástat, že jsem si říkál, že je nějaký uvolněný, ale nebudu, protože jsem s tím stejně nebyl schopen nic udělat). No a řetěz mi spadl přesně naproti opravárny motorek – tak jsme si s opravářem dali po cigaretce, ten mi opravil zadní... ozubené kolo přidělané k nečemu (aktuálně bylo přiděláno jedním šroubkem ze čtyř a ten byl přitáhnutý tak z deseti procent), dali jsme si s ním po cigaretce, pozvali jej na štamprli hruškovice a on nás na oplátku pozval na zápas ve volejbale. Ten jsme bohužel museli z časových důvodů odmítnout. Z mého hlediska v tom samozřejmě vůbec nehrálo žádnou roli to, že volejbal vůbec neumím.
To už jsme vjeli do části hor, kde strmě vyrůstaly vrcholky kopečků ze země a celé byly pokryty djunglovitými obaly. Tady někde už se dostáváme k části ho, kterými Ho Chi Minh prováděl své armády k boji s Američany. Musela to určitě být stejně příjemná procházka, jako naše projížďka horskými serpentínami - zatím pro mne určitě nejpříjemnější část cesty. Po stranách cesty jsme mávali dětem i dospělým, na motorkách i v kamionech vyvrácených ve škarpách. Prostě idilická cesta. A teď jsme v místním “hotelu”. Vesnička má tak 300 obyvatel a ti zvládli vybudovat asi 20 restauračních zařízení. No a není nad to si do jednoho takového skočit a dát si před spaním polívku a pár pivek s ledem.
