Chrámy Angkoru

Siem Riep - centrum Kambodžského turismu. Můj ranní příjezd byl proto doprovázen klasickým scénářem, doprovázejícím místní obchodní model. Autobusová společnost mi za vynikající cenu nabídla tuc-tuc do centra a jen tak mimochodem mě vyhodila u hotelu. Předražená místnost získala mou pozornost jen kvůli bazénu, který v místním tropickém počasí zněl jako docela dobrý nápad (obzvlášť, pokud plánujete celý den strávit na kole projížděním se mezi kamennými chrámy). Absolvoval jsem tedy rychlou snídani, odmítl kolo nabídnuté hotelem (opět přemrštěná cena - 2$ a desolátní stav) a vydal se sehnat si svůj bicykl do města.

Neustále si připomínajíc, že nesmím zapomenout vrátit se do hotelu pro Lonely Planet - pro ty z vás, kteří ještě nepropadli turistice, Lonely Planet je nejklasičtější a nejméně přesný průvodce. Také zaručuje, že všechna místa (restaurace, cestovky a pod.), které se v tomto průvodci objeví, se to vždy brzy dozví, nad dveře si napíšou "doporučeno Lonely Planet", dvakrát zvýší cenu a sníží kvalitu. Abych ale neodbočoval, sehnal jsem si tedy kolo, naskočil na něj a frčel rovnou k chrámům. Po asi 5 ujetých km jsem si samozřejmě uvědomil, že průvodce mi klidně leží v hotelu a že jediné informace, které dnes budu mít dostupné, jsou ty, které jsem si zapamatoval ze včerejšího výzkumu v busu - ty z vás kteří mě znají, asi nepřekvapí, že souhrn těchto informací obsahoval následující:

• Jsou tam chrámy
• Jsou tam dlouho
• Největší je Angkor Wat

S touto studnicí moudrosti jsem si tedy na svém ultra oldschoolovém kole (mimochodem mělo pravou bedaili nakřivo, po celém dni si na to ale člověk zvykne - po týdnu bych měl už asi nakřivo i nohu) projížděl okolo umělých jezírek a tropických lesů. Do vlasů mi foukal ranní větřík (asi 30 stupňů Celsia), v košíku jsem již měl připraven několik litrů vody pro zásobování potních žláz a přede mnou se ukazovaly první věže, které před více než sto lety vysekali z pralesa (komplex několika desítek obrovských chrámů se jen tak ztratil asi na 500 let, aby byl objeven Francouzy někdy v 19. století). Angkor Wat - vybudován Khmérskou říší na začátku 12. století - je největším a nejznámějším chrámem v areálu a místem, které by měl určitě každý turista v Kambodži navštívit (a bohužel často také jediným, které ve skutečnosti navštíví). Nemá asi moc smysl jej popisovat a spíše odkážu na všeříkající fotky.

Po prohlídce jsem si ještě prošel okolní ušitrhající lesík (cikády nejsou zrovna můj oblíbený hmyz) a vydal se ke stánku s kokosovými ořechy. Mé poklidné popíjení a obdivování chrámu bylo přerušeno příjezdem dlouhobělovlasým kambodžanem osedlaného čopra - což, řekněme si narovinu, není zrovna typický obraz místních obyvatel. Pro něj to však nejspíše byl typický způsob trávení odpoledne. Letecký konstruktér, 30 let pracující v US, doma na něj čekala o 30 let mladší žena, několik malých dětí a stálá penze od americké vlády - dost na to, aby jeho náplní dne mohlo být povídání si s turisty, kouření marihuany a projíždění se okolo chrámů na své čínské napodobenině Harleye. Po zábavném povídání (většinu otázek bylo z důvodu jeho lehce pošramocené krátkodobé paměti nutno zodpovědět vícekrát) mě nabral na motorku a odvezl k mému kolu. Absolvoval jsem krásně předražený oběd a vydal se na cestu k dalším chrámům.

Dalším chrámem na mém seznamu (čti další, na který jsem po cestě narazil) byl Bayon se svými všudepřítomnými obličeji - můj oblíbený. Prošel jsem si pak ještě pár menších chrámů a nejspíše se mi povedlo vynechat ten s nejzábavnější historkou - většina chrámů byla vyrvána ze chřtánů džungle s tím, že byly hustě prorostlé místní vegetací a často značně poškozené. Bylo tedy rozhodnuto, že jeden z nich bude rozložen na kousky, které budou řádně zdokumentovány a označeny a poté zrestaurovány a znovu složeny (tato metoda má nějaké speciální jméno, které si samozřejmě nepamatuju). No a tak tedy všechno rozebrali a kameny uložili spolu s dokumentací, aby byli tak trochu přerušeni válkou - všichni cizinci museli zemi opustit a tak nějak se jim povedlo o dokumentaci přijít (její přesný osud neznám). Takže kdyby někdo z vás rád stavěl puzzle, doporučuji Kambodžu, ale jednotlivé kousky budou možná trochu objemnější, než jste zvyklí.

Dost bylo ale již chrámů a horka a tak jsem se vydal zpět do hotelu, po cestě jsem jakožto správný turista trochu narušil místní přírodní rovnováhu a nakrmil opičky banány (a jakožto správný vyjednavač jsem srazil cenu trsu banánů z 1$ na asi 10 centů). Jelikož si však uvědomuji možný dopad na místní přírodu, opičky dostaly pouze půlku a zbytek jsem snědl já - což samozřejmě nebylo nijak ovlivněno tím, že jsem na dané banány měl také zálusk a že jsme vlastně všichni potomky opic. Mohl bych tedy říci, že jsem konečně sdílel jídlo se svými předky. A zároveň jsem získal podklady k vyvrácení teorie, že banány se mají jíst odzdola. Bylo mi řečeno, že banány přicházejí od přírody s rukojetí a je tedy hloupé ji nejdříve odtrhnout a pak banán sníst - tato teorie zde naprosto selhává. Zralé a přírodní (BIO) banány totiž odpadávaji od trsu bez jakékoliv rukojeti a horní část je již značně narušena - je proto mnohem snadnější začít odshora. Skutečnost, že opice banány otvírají také odshora tuto teorii značně podporuje (pokračují však v kruhovém směru, postupně odbalujíc banán, čímž jsme jasně dokázali, že jsme pokročilejší a rozbalujeme banán úhledněji za nižšího znečištění končetin).

Bazén se neprojevil ani zdaleka tak blahodárně, jak jsem očekával a spíše jsem si užil pozdější sprchu (další den jsem se tedy raději přesunul do levnějšího ubytování) a vyrazil do víru velkoměsta - restaurací, pouličních stánků a hospod plných ... ehm ... společnic. Ty překvapivě nepocházely pouze z Kambodže ale dalo se narazit i na cizinky. Což jsem řekněme poněkud neočekával a nakonec jsem se dopracoval k situaci, kdy mě jedna z nich pozvala na pivo a očekávala "odplatu" z mé strany. V rámci správné české výchovy (a společně se skutečností, že jsem sebou ani neměl dost peněz) jsem tedy odešel z klubu s věděním, že jsem poprvé v životě byl pozván na pivo tímto typem slečny.

Další den jsem se rozhodl pro trochu šílenější jízdu a sehnal jsem si tedy horské kolo. S ním jsem se pak vydal na cestu k plujícím vesnicím na jezeře vzdáleném asi 15 km. To se každý rok rozrůstá a scvrkává, aby poněkud znepříjemnilo život všem, kdo chtějí v jeho okolí žít - všechny budovy musejí být vystaveny na několikametrových sloupech (překvapivě pouze 90% z nich je vyrobeno ze ztrouchnivělého dřeva). Školy jsou pa postaveny rovnou na lodích přivázaných k pobřeží. Po cestě lemované těmito zábavnýmě vratkými chajdami jsem dorazil k přístupovému místu k vesničce (přístav) poskytujícím velmi logické vstupné (20$ za osobu když jsem sám a dostanu jednu loď a nebo v jakémkoliv jiném počtu dostaneme také jednu loď a každý zaplatí 20$). Odmítnul jsem přistoupit na tuto nelogičnost a raději se na kole vydal podél řeky až k jezeru, odkud mě jeden z místních spolu s mým kolem odvezl k němu domů a nabídl trochu místní pohostinnosti a burčáku z cukrové třiny (za předpokladu, že jsem si za ně patřičně zaplatil). Po cestě zpátky jsem se uchýlil ke způsobu jízdy skládajícího se vždy z 10 minut jízdy a 20 minut odpočinku ve stínu a doplňování tekutin. Teplota se přehoupla přes 35 stupňů - na sluníčku dejme tomu tak 50? Ideální to počasí na projížďku.

Co jsem dělal večer si už nepamatuju - asi jsem se přehřál a mozek rezignoval ukládat jakékoliv další informace - další den jsem se proto vydal k odpočinkovému pochodu k místním pagodám a pak na koupaliště, kde jsem čtením knížky strávil velkou část dne, abych se později odpoledne pokusil vydat k další plovoucí vesničce, kde se pokusili ode mě získat 30$ a já se rozhodl, že těchto pokusů soukromých firem už mám pokrk a vydal jsem se zpět do města na autobus do Phnom Penh.

A zase jsem se dostal k troše pěší turistiky, prošel jsem si "Lonely Planet trasu městem", viděl všechny turistické budovy, prošel si královský palác, jeho stříbrnou pagodu s pěti tunami stříbra, které neuvidíte, protože jsou v patře, které není přístupné. Dále pak museum "vyvražďovacích polí", kde jsem přišel o své luxusní značkové brýle Ray Ban za 200Kč, věznici a užil jsem si poslední chvíle v Kambodži, abych se vydal zpět do Saigonu, dal si opět rýžovou kaši s prasečími vnitřnosti a připravil se na poslední pracovní týden a pak na velkou cestu po Vietnamu.

Další fotky naleznete zde

Khmérské historky

S postupem času začnou vždy stážisti odjíždět do svých domovů a tak se i v Hanoi většina z nás začala rozutíkávat. V pátek jsme proto uspořádali poslední společnou párty v pronajaté hospůdce. S dostatkem kontroly jsem si ještě stihl nastavit 3 budíky na ráno, aby pak ráno samotné bylo prvním dalším momentem zachyceným v mé paměti. Pas do kapsy, batoh na záda, chytnout motorku a hurá na letiště a do Saigonu. Klasicky jsem stihl usnout ještě před odletem, aby mě z mého klimbání probudilo až přístání.

Před letištěm mě vtipálek taxikář požádal o 200 000VND (200 Kč, normální cena tak pade) za 5km jízdu a tak jsem si poprvé ve Vietnamu užil autobus a poprvé jsem viděl vietnamskou minci (2000 VND, 2 kč). Narozdíl od Hanoie je Saigon mnohem "klidnější", působí tak nějak uhlazeněji (čti někdo přemýšlel, když ho navrhoval). Bylo potřeba sehnat lístek do Phnom Penh, Kambodža, který mi vyšel na 11 večer s příjezdem okolo 10 hodiny ranní dalšího dne. Při cestě vyřídit vízum, zhltnout rýžovou kaši se zdrclou krví (myslím), střevy (nejspíš), játry (určitě) a kdo ví čím víc, a hurá do velkoměsta.

Phnom Penh se svými dvěma miliony obyvatel slouží jako cestovní uzel do všech destinací v Kambodži a většinou, když se chcete přemístit na větší vzdálenost, musíte se sem vrátit - celkem jsem v něm tedy byl třikrát. Docela klidné město plné turistů a motorek s přívěsy (tuc tuc) - stejně jako všechny místní turistické destinace. Překvapivě mnoho lidí zde mluví anglicky a tak se neubráníte neustálému přemlouvání na jízdu tuktukem, otázek kolik vám je, kam jdete, jak se máte... Ze začátku přívětivé odpovědi se přes neutrálnost dostávají po několika stovkách odmítnutí denně až k ignoraci a následné touze po klidném místě, kde se vás nikdo nesnaží nikam odvézt.

Kambodža si prošla velmi krutou historií (klasicky, převážně kvůli USA, děkujeme), při které před 40 lety zemřela plibližně třetina populace při revoluci Rudých Khmérů. Pol Pot měl pár dobrých nápadů, jako třeba zabít všechny lidi z měst a všechny vzdělané a zbytek poslat na pole pěstovat rýži. Po jeho poražení vietnamskou armádou (nebo tak nějak) proto byly tyto skvělé nápady uznány Spojenými Národy jako docela rozumné a jeho vláda byla nadále uznávána jako legitimní vláda Kambodže, zatímco nově nastolený režim uznán nebyl. Asi proto, že se země za Pol Pota jmenovala Demokratická Kampuča - ono to zní přecijen docela dobře, ne? Dnes si tak můžete projít pár muzeí a masových hrobů, kdyby vás náhodou zajímaly - všechny byly zároveň ve zkorumpovaném Kambodžském království prodány soukromým společnostem, které na nich nyní rýžují peníze - člověka občas potěší, že Česká Republika není jediná.
(doufám, že jsem se nedopustil mnoha historických nesrovnalostí... když tak mě prosím opravte).

Dost bylo historie. Raději jsem se vydal vstříc tropickým ostrovům a písečným plážím - Sihanoukville a jeho čerstvě dostupné ostrovy, měnící se před očima. Turismus byl povolen před asi dvěma roky a po dvou hodinách na lodi plné zásob se blížíme k místní vesničce, pláži a kokosovým palmám. A odpadkům, psům, spáleným plastům... no, ale buďme trochu optimističtější. Několik poloopuštěných bungalovů, backpackerské hospůdky a asi 100 turistů na asi 15 km dlouhém ostrově, kde jsem při procházení džunglí a sledování všudepřítomných pokácených stromů v dálce slyšel buldozery, stavějící mezinárodní letiště. Řekněme, že toto místo bylo před rokem uplně jiné a za rok už bych jej opět nepoznal.

Po první noci strávené v místnůstce pro turisty, v domě jednoho z "domorodců" jsem se proto vydal oběvovat džungli - odměněn jsem byl jednou utíkající opicí, veverkou a několika šílenými ptáky (všichni byli zmíněni v Lonely Planet - checked). Bylo mi řečeno, že po této cestě se dostanu na 7km dlouhou "Long Beach" pláž. Bohužel před cestou mi nikdo neřekl, že se mám držet bílých značek. Úspěšně jsem se proto ztratil s tím, že jsem věděl, že pláž je někde vlevo a skopce (kupodivu). Poté, co přede mnou skončila už asi pátá stezka vedoucí přibližně mým směrem jsem se rozzlobil!! a vydal se džunglí. Po pár hodinách jsem se kompletně doškrábaný téměř doplazil na pláž. Za dob Khmérů se ozubené listy určitých palem používaly na podřezávání krku. Docela rozumím, kde k tomu nápadu původně přišli.

Odměněn jsem však byl čistě bílým pískem a naprosto prázdnou pláží, narušenou pouze několika chajdami v dálce a jachtičkou s australskými paničkami (mimochodem jsem od nich dostal pivko a hrušku) na druhé straně. S předvojem téměř neviditelných bílých krabů jsem se procházel po pláži, dokud mě to asi po hodině neomrzelo. Vydal jsem se na průzkum chatek, odkud jsem se pak po oficiální cestě (která je mimochodem taky docela zábavná) vrátil do vesničky, dal si flák z čerstvého tuňáka (buď byl nedovařený, nebo jsem barbar) a vyrazil zpět na pevninu s cílem dostat se ještě ten večer na bus do Siem Riep - vstupní brány k Angkorským chrámům.

Pokračování příště...

Další fotky naleznete zde