Na kolech za Lichnštejňákama

Ptá se mě Luboš "nechceš jet na kole do Lichtenštejnska?"

Na něco takového je potřeba se ale pořádně připravit! Domlouvám se s kamarádem Jirkou ve čtvrtek, že půjdem potrénovat. Asi po 5 ujetých km píchnul a šli jsme radši na pivo. V pondělí vyrážíme, je pátek. Jdu nakoupit věci na cestu - do cykloservisu pro brašničky - nosič na moje kolo nejde nijak oficiálně přidělat a jediná rada, kterou jsem dostal, byla "budete muset improvizovat". A tak improvizuju - místo sedlovkového šroubu hmoždinka, do ní šroub a pořádně k tomu ten nosič přidělat. Nahodit na něj stan, spacák a karimatku, do bočních kapes nějaké to jídlo a na řídítka přidělat ještě přední kapsu na zbytek věcí. A o víkendu je potřeba pořádně před výkonem odpočívat.

Je pondělí a snášíme naše půl tunová česká kola značky Fort po schodech do přízemí. Po rozloučení se ženami a Brnem přichází 150 km někam do Rakouska, což by na rozcvičení mohlo stačit. Projíždíme slunečnými vinohrady a já se směju Lubošově spacáku, který nejspíš váží víc než můj stan, spacák i karimatka dohromady. Protože se za celou cestu nepodařilo žádnému kamionu nás shodit do škarpy, dojíždíme úspěšně až ke Krems an der Donau a hned vedle rybníku stavíme stan, aby se v něm mohl Luboš přes noc téměř zadusit a aby se díky své klaustrofobii prakticky nevyspal.

Úterý probíhá v pohodovém tempu po cyklostezkách podél Dunaje a aby nám nebylo moc horko, pořádně na nás kropí a všechny restaurace, na které jsme po cestě narazili, mají pro jistotu zavřeno. Tedy až na tu v Melku, kde jsme si dali šnicl, a zbytek cesty už nějak dobouchali. Však je to všechno stejně taková pohodička, člověk furt jen tlačí střídavě nohy dolů a když už si myslíte, že vás ty kolena fakt pekelně bolí, začnou vás bolet záda... pak zadek. A tak jsme si před večerkou dali ještě pořádný výšlap do kopce v rámci mé "optimalizace" trasy. Na mapě to vypadalo blíž a možnost kopce jsem neřešil. Luboš odmítl spát ve stanu, takže jsme obsadili stodolu na louce a v rámci udržení čistoty se šli osprchovat do řeky. Za sebou máme asi 300 km.

Kdo by si myslel, že ve středu už budeme úplně zničení, měl by asi pravdu, ale stejně jsme si ušlapali dalších stopade. A ačkoliv jsme se snažili nahnat si ztrátu z předchozích dní, kdy jsme úplně nedojeli tam, kam jsme chtěli, stejně nám na konci dne chybělo přes 20 km. Důležité také zmínit, že nás poněkud dohnaly zažívací problémy, že jsme jezdili od záchodu k záchodu, že jsem úspěšné zavinil Lubošův první (a ne poslední) pád z kola a že jsme od tohoto dne začali využívat na noc pohostinnosti místních zastávek.

Počasí si dělalo co chtělo, ale vždycky jsme měli alespoň chvíli sluníčka, abychom přes den vyschli. Nebo to možná bylo tím větrem. Každopádně jsme měli v plánu dojet v pátek až do Vaduzu, hlavního města Lichtenštějnska, a tak jsme museli něco udělat s mankem, které jsme si vytvořili. Pořádně jsme do toho šlápli, okolo desáté hodiny večerní skočili do Mekáče na dva číze a dorazili až do Innsbruku, kde jsme šli spát na letiště. To bylo samozřejmě zavřené, což ale neplatilo pro blízké parkoviště, kde jsme si rozložili oblečení k usušení a snažili se vypadat nenápadně - k čemuž jsme si otevřeli pivko k oslavě 209 ujetých km za den.

V pátek nás čekal nejnáročnější úsek, stoupání do horského průsmyku ve výšce 1800 metrů nad mořem. Luboš sebou pro jistotu znovu sekl o zem, když poněkud přehlédl červenou a fakt, že já před ním zastavil. Naštěstí provedl mezi judisty méně známý "pád do tureckého sedu" a jeho kolu se také nic nestalo. Ve výšce 1230 metrů jsme si dali v penzionku u babičky pivko, pokecali jsme o tom, jak sama jezdí ještě na kole do Vaduzu a jak bychom měli vyrazit, protože ona by to ještě určitě stihla dnes dojet. S tím nám bylo jasné, že už konečný výšlap bude v pohodě, protože babičce už muselo být kolem 60. Před kopcem jsem do sebe kopnul celou milku, teď už mě nemohlo nic zastavit. Zastavil mě první pořádný kopec a následující 4 km jsem šlapal pěšky. Takové stoupání snad není ani legální a taková kosa, jaká byla na vrcholu, taky ne. Dali jsme si aspoň 30 km dlouhý sjezd alpskýmí cestami a tunely a zapíchli to zase na zastávce, asi 10 km před naší hlavní destinaci.

Kdo by čekal, že v hlavním měste země šlechtického rodu Lichtenštějnů budou samé památky, byl by zklamán - mají jeden kostel a jeden hrad. A taky 5 000 obyvatel, takže nic moc. Posvačili jsme rozinky a zase vyrazili pryč, na cestu k Bodamskému jezeru. V jezeře jsme se osprchovali (všimněte si prosím, že frekvence sprch je opravdu dechberoucí) a díky mému špatnému úsudku jsme se také poprvé pořádně ztratili. Místo toho, abychom si následující kopečky pomaličku vystoupali, dali jsme si pořádné stoupáky střídané sjezdy a další procházky do kopce. A jelikož jsme už o další sprchu neměli zájem, zakempili jsme v příhodně umístěné zastávce, utřeli ptačí hovna z laviček, zamkli kola doprostřed a šli zmrzat do spacáků.

Poslední den, v neděli, jsem zase selhal ve své navigační roli a tentokrát jsme si po cestě do Fussenu trhli nejmíň 20 km navíc (spíš 30 ale neříkejte to Lubovi), na oběd jsme si krom sušených drcených banánů dali housku s klobásou a vyšli jsme si k hradu Neuschwanstein. Bylo okolo čtyř hodin odpoledních a do Mnichova nám zbývalo už jen 110 km. Dali jsme si je v pohodičce, zaplatili za vlak neuvěřitelných 120 EUR na osobu a ve vídni naložili kola do supr káry Citroen Saxo, abychom se zase vrátili do Brna, do světa ve kterém se nemusí celý den jen šlapat do pedálů.

Celkově ujeto 1145 km za 7 dní

Fotos by Luboš Šanoba

Brno opět v obležení Švédů

Země. Asie. Myanmar. Kamera se stále přibližuje, až zabírá jen město Yangon a zvětšující se tečky zlatých pagod s dominující Šweitigoumskou pagodou na severu pomalu vystupují ze zorného pole. Do centra se dostává Sule Pagoda obtočená hadem aut a autobusů vinoucím se skrze město. Mění se úhel a kamera vyráží ulicí směrem na sever. Ve snaze setřást dav příběhuchtivých čtenářů odbočuje do bočních uliček a na chvíli se zaměřuje na obličej dvou redaktorů respektu - obzvláště na úžasně výraznou rtěnku super atraktivní polovičky dua. Pokračuje dál na sever k dvouproudé silnici, kde se zamyšleně zastavuje a po chvíli objíždí plot dělící čtyřproudovou silnici. Kamera zpomaluje a přibližuje se k budově obchodního domu hned vedle největších turistických trhů. Zaostřuje na obličej osamělého cestovatele koukajícího zamyšleně přes víko svého notebooku, dokud on a jeho stůl nevyplňují celý obraz. Zde se zastavuje a sleduje, jak náš cestovatel klopí zrak k monitoru. Najednou se vše zrychluje, kolem se míhají siluety místních v oblecích a náhodných turistů, jen náš cestovatel sedí na stejném místě a buší do klávesnice.

Kdybych řekl, že mi pomalu docházejí peníze, silně bych podceňoval svou aktuální situaci. V hotelu jsem si zaplatil týden dopředu a zbyly mi tak dvě stovky na den - jakékoliv výlety tak prozatím nepřipadají v úvahu. Naštěstí už jsem požádal rodiče o pomoc a tak jsem teď ve stavu očekávání. A to nezmiňuju, že budu muset zaplatit opravu foťáku. Místo taxíku za 40 korun každý den vstávám hodně brzy, k snídani vyjídám hotelovou kuchyň a pěšky se vydávám na hodinu trvající cestu do jediné kavárny, o které vím, že má rychlý internet. Když vedoucí diplomky zavelí, nám nuzným studentům nezbývá, než sklonit záda a s kladivem přes rameno vstoupit do kabiny výtahu a sfarat do dolu.

Po několika dnech jsem se konečně dostal i na úroveň místních pracujících a tak jsem do svého dolu jezdil autobusem za 2 koruny - spolu s dalšími 274 místními, kteří se ve vlnách vlévali a vylévali z mého autobusu.

Usrkávám kávu a odkládám ji na stůl hned vedle její kolegyně - je pondělí a v kavárně mají akci 1+1 zdarma - nikoho tady ale neznám. Se dvěma kávami mám aspoň výmluvu k celodennímu vysedávání bez dalších objednávek. K vedlejšímu stolu přisedá blondýnka a ptá se, jestli ji můžu zapojit notebook do zásuvky, kterou mám u nohou. Dáváme s Agnes do řeči a má dnešní produktivita je pryč.

Objednáváme si další kávu 1 + 1.

Spolu s mou novou švédskou kamarádkou jsme se domluvili, že vyrazíme společně s jejími kamarádkami, dalšími učitelkami angličtiny v Yangonu, na výlet ke zlatému kameni. Pár následujících dnů probíhal výzkum našich možností, mé neúspěšné pokusy o výběr z bankomatu jsou následovány vypújčením peněz od Agnes, která mě viděla potřetí v životě, a konečně vyzvednutí mé milované zrcadlovky z opravny. Tím pádem jsme byli připraveni a přestože jsme původně měli jet čtyři, jedna švédka předčasně odpadla. Po téměř čtyř set letech tak byl opět Brňan (rozený Brušperák) v obležení Švédů (nebo alespoň dvou Švédek) a vyrazili jsme na cestu autobusem ke Zlatému kameni, Hpa An a přilehlým oblastem plným jeskyní, jezer a dobrodružství.

Hurá do kosmopolitního Yangonu

Den 110

Pathein -> Yangon

Můj noční odpočinek ani zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představoval. Když jsem se už asi po desáté probudil kvůli komárům létajícím kolem mých uší a když jsem měl už skoro celé tělo pokryté červenými vyrážkami, začínaly mi docházet nervy. V předchozím hotelu dali nad postele aspoň moskytiéry, když věděli, že jim netěsní okna. Tady se vůbec neobtěžovali a nezáleželo na tom, kolik komárů jsem zabil, za chvíli je nahradily čerstvé kusy.

Nakonec jsem se donutil to neřešit a zvládl jsem dospat až do pěti do rána, kdy jsem vstal a jal se ukázat komárům, zač je toho loket. A hotelu vlastně taky, protože na povlečení zůstalo pár krásných krvavých skvrn a doufám, že nešly vyprat. V přízemí jsem se potkal s Williamem, který mě odvezl na autobusák a k Yangonu mi už chyběly jen čtyři hodiny jízdy. Dočetl jsem další knížku, na zastávce si koupil banány a džusík a pak už jen odevzdaně očekával příjezd na stanoviště.

Když jsem vystoupil, podivil jsem se, že mi nikdo nenabízel taxi, musel jsem se dokonce pár lidí zeptat, kde tady najdu autobus. Asi si tady už zvykli, že turisté si prostě vyberou, co chtějí, nebo nevím. Za rohem jsem objevil několik v řadě stojících rachotin a když mi už po asi pátý Barman ukázal, do kterého mám jít, dokousal jsem jabko a vstoupil do dalšího autobusového světa. Přes skutečnost, že se zde jezdí vpravo byl volant samozřejmě také na pravé straně. Přední dveře k vystupování byly na levé straně, narozdíl od těch prostředních, které byly napravo. Jestli to byl nějaký konstruktérský pokus, nebo jestli to prostě někdo převařil, se už asi nikdy nedozvím. Lavice byly taky velmi vtipně rozmístěny - na levé straně byla jedna dlouhá a po celé pravé délce byly natěsnané třímístné lavičky, aby se do busu vtěsnalo co možná nejvíce lidí.

Mé pohodlné usazení na dlouhé lavici netrvalo snad ani zastávku. Steward ukázal, že se máme všichni stěsnat, aby si mohli sednout další cestující. Pohodlnosti nepřidal ani "brzda plyn" způsob jízdy řidiče a na spojku moc nehleděl. To, zastavování pasažérům na každém rohu, a dlouhé kolony na cestách se postaraly o velmi příjemné dvě hodinky, kdy jsem byl schopen jen letmo zjistit z průvodce, kde bych mohl přespat.

Když jsem úspěšně vystoupil o zastávku později, než jsem chtěl, vzal jsem to zpátky zadními uličkami, ve kterých jsem náhodou narazil na fotoobchod. Nechal jsem tam foťák k opravě a vyšel do příjemného odpoledního lijáku. Čekání nemělo smysl, přešel jsem cestu a začal hledat něco indického k snědku. Ve velkých městech Barmy je silné zastoupení dalších kultur, zrovna jsem byl ve čtvrti jížních indů a těšil jsem se, co přesně mi jejich kuchyně přinese. A nebyl jsem ani trochu zklamaný – kombinace rýže a dušeného kuřecího stehna, to vše s typickým indickým kořením a k zapití nápoj připomínající rozšlehaný tvaroh... věděl jsem, že budu muset hodně bojovat, abych se tam v následujících dnech zase nevrátil.

Déšť stále neustal, chůze až do hotelu nepřipadala v úvahu, takže jsem se rozhodnul zkusit taxíka. Neměl ponětí, jak číst mapu z průvodce, ani kde je můj vysněný hotel, takže jsem po hodině ve měste musel navigovat taxikáře. Naštěstí tady ulice mají čísla stejně jako v Mandalay, takže to nebyl problém. Ztratil jsem se až o pár hodin později, kdy jsem se vydal na výpravu za večeří a skončil úplně někde jinde, než jsem chtěl. Ve všech podnicích místní vášnivě sledovali Chelsea vs. Tottenham, tak jsem si k nim přisedl, dal si nudle s kuřecím a buráky a rozečetl další knížku.

William a James - super průvodci v Patheinu

Den 109

Yegyi -> Pathein

Probudil jsem se na ratanovém křesle hned vedle kruhového objezdu s cedulkou Yegyi. Strašně nápomocný klučina mi podával sklenici a sáček s neznámým obsahem a ptal se, jestli si dám cereálie. Proč ne. Po chvíli konverzace z něj vypadlo, že jako mnozí před několika lety pracoval v Malajsii a teď se vrátil domů, kde ale nemůže najít pořádnou práci a tak vzal co mu přišlo pod ruce. Sedm nocí v týdnu, od šesti do šesti obchází projíždějící auta a vybírá mýtné. Ptal jsem se ho, kolik tady potkává turistů a pyšně mi oznámil, že za posledního půl roku už čtyři. Na to, že to je prakticky jediná možnost jak se dostat přímo z Ngapali do Patheinu, docela dobrý. Kde je konec jezeru Inle a jeho tisícům turistů projíždějících obchody.

Když mě vyzvedl autobus, konečně jsem se vyspal v trochu lepších podmínkách v klimatizovaném busu s dobrými sedačkami. Dokud ho nezačli nakládat pytli až po úroveň horní strany opěrátek. Ne, že by mi to zabránilo ve spánku, ale přiskřípli mi botu, čehož jsem si všimnul až na sebe naskládali třetí pytel. Za pomoci stewarda jsme nakonec botu úspěšně vyprostili. Netrvalo dlouho a dojeli jsme do Patheinu a tak ze spánku nic moc nebylo.

Tentokrát se na nás mototaxi seběhli jako banda opic vykřikujících, jestli někdo někam nechce vzít. Jejich chování ještě vyeskalovalo jakmile uviděli turistu. Protáhl jsem se skrz a utekl do přilehlé kavárny, abych si trochu oddychl, tam mě ale stejně po chvíli jeden anglicky mluvící kolega našel. Zjistil jsem si pár detailů ohledně pláží, ale omluvil jsem se mu, že s ním nepojedu, protože mám ještě nějaké zařizování. Foťák, který mi v posledních pár týdnech občas fungoval a občas ne, se rozhodl, že už má dost a už jsem z něj nebyl schopen dostat jedinou fotku. Vydal jsem se na pěší tůru do centra barmského čtvrtého největšího města.

Ta mi moc dlouho nevydržela, když u mě po patnácti minutách přistavil klučina William a nabídl, že mě sveze. Po chvíli jsme potkali jeho učitele angličtiny Jamese a jejich společnost jsem si mohl užívat celý zbytek dne, kdy se o mě starali. Projeli jsme několik opráváren foťáků, ale v ani jedné z nich si s mojí zrcadlovkou nevěděli rady. Jedinou možností opravy se zdálo být hlavní město Yangon. Bohužel, foťák je důležitější než pláže a tak jsem se místo cesty na pláž ubytoval s tím, že aspoň udělám nějakou práci a další den ráno vyrazím do Yangonu.

Nejdřív ale na výlet s Jamesem a Weilliamem. Projeli jsme místní nejznámější zlaté pagody a zabrouzdali jsme i do přilehlé vesničky s mnohem příjemnějším kouskem postaveným uprostřed jungle. Nebo alespoň co z ní zbylo. Všude jsme potkávali známé mých průvodců, prošel jsem si pár konverzací o Aung San Suu Kyi a jejím vztahu k Václavu Havlovi. Nakonec jsem se ještě domluvil s Jamesem, že mě naučí jak připravit Samusu, typický barmský smažený pokrm. Odstavili jsme motorky u jeho známých poblíž tržiště a vyrazili na nákup surovin.

Brambory, cibule, zelí, chilli, mouka, listy curri, pšeničné placky, sůl, cukr, masala. Oběhali jsme celé tržiště a když jsme měli všechno v taškách, z barelu jsme si nechali natankovat do flašek olej a vyjeli k Jamesově domu. Tam nás uvítala jeho osmdesátiletá babička a po chvíli celý zbytek rodiny. Za častých návštěv sousedů a známých jsme připravovali suroviny a plácali hlouposti. James mi předvedl jeho umění s nunčákama, ale vymlouval se, že už vypadl z tréninku – tak jako tak vypadal, že by více nebezpečí znamenal pro jeho oběť, než pro sebe sama, takže v pořádku.

Nakonec mi do sáčku nabalili můj podíl samusy a odvezli mě zpět na hotel, kde jsem doufal, že si konečně odpočnu.

Z pohodové pláže pekelným autobusem

Den 108

Ngapali -> Yegyi

Probudil jsem se k výhledu na moře prosvětlené ranním sluncem a užil jsem si parádní hotelovou snídani. V jedenáct hodin mě původně měl vyzvednout odvoz na autobusák, ale nakonec jsem to předchozí den změnil a rozhodl jsem se ještě s Johnem vyrazit na výlet lodí. Se zpožděním jsem vyšel z chatky a přidal se k čekající dvojici, se kterou jsme došli na začátek pláže k připravené lodi. Bratr chlapíka z restaurace z předchozího večera nás odvezl k malému ostrůvku kousek od pláže, každému rozdal plastovou flašku omotanou silonem s přivázaným háčkem a doprostřed lodi dal sáček plný pidirybek. 

Odmotal jsem ze své Coca Coly kousek lanka, nahodil jsem návnadu. Asi po půl minutě už John chytil první rybu. Nebyl to sice zrovna macek, ale k obědu stačila. Za hoďku jsme jich vytáhli skoro dvacet, druhá část vyjížďky ale už tak úspěšná nebyla. Vydali jsme se na krátký šnorchlovací výlet, ale skrze vodu zkalenou bouřkou jsme viděli tak maximálně zelenou mlhu. Alespoň jsme si po návratu na pevninu dali námi ulovené rybky a já pak byl odvezen na autobusák, kde jsem po chvíli nastoupil do busu a začala má nejšílenější jízda.

Zde je také nutno poznamenat, že už mi definitivně padl můj foťák, takže odteď jedeme bez obrazu.

Starý bus Hyundai se už hned na autobusáku v Tantwe pořádně naplnil a zadní sedačky zabraly pytle plné nákladu. Dřevěná podlaha taky nezůstala nevyužita a pod většinou sedaček byly další pytle plné místních plodů a v uličce několik železných beden, přes které jsem musel přelézat vždycky, když nás zastavili celníci a museli jsme si vylézt z autobusu, kde pak postupně četli naše jména a pouštěli nás zpět dovnitř. Naštěstí mi policejní kontroly moc nevadily, protože šance na spánek byly minimální. 

Přes den to ještě šlo a užíval jsem si výhled z busu uhánějícího po hliněných vlnících se cestách, které by u nás nevydaly ani na polňačku mezi Horní a Dolní. Tady spojovaly největší města západní části země. Výhledy ale stály za to a všude procházeli zemědělci v jejich stupňovitě kónických čepkách a se spřeženími vodních bůvolů táhnoucích povozy. Co se týče autobusu, jelikož se jednalo o asijskou značku, byly sedačky navržené na jejich poměry. Můj zadek tak jen stěží nepřesahoval k sousedovi a na nějakou oporu hlavy jsem mohl rovnou zapomenout. Musel jsem sjet zadkem až na okraj a koleny pod sedačku přede mnou, abych si alespoň malinko opřel hlavu o roh.

To mi ale k plánovanému spánku stejně moc nepomohlo. Co autobusu chybělo na moderních technologiích jako klimatizace, nebo uzavíratelná okna, to vynahrazoval audio a video systémem. Vepředu byla v oprýskaném rámu zasazená obrovská LCD televize propojená se zesylovačem a repro systémem jako na diskotéce. Ten pořádně podkreslovaly barevná blikající světla, která se rožla po setmění a dokreslovala atmosféru popových trháků mladé Barmky zpívající na hudbu znějící z elektronických kláves. Horší už mohla být snad jen Eva a Vašek.

Obraz dokreslovali místní, kteří nebyli zvyklí na jízdu autobusem a, více než kdy předtím, pořádně problili celou cestu. Co chvíli někdo kašlal, naříkal, blil z okna, do sáčku. Zastavovali jsme, abychom opláchli autobus, cestující si vyměňovali kinedril... Upřímně jsem byl rád, když jsme kolem jedné ráno konečně zastavili v Yegyi a výběrčí cla mi nabídnul, že si můžu následující čtyři hodinky, které jsem musel počkat na autobus, odpočinout na jeho ratanovém křesle.

Opuštěné pláže Barmy

Den 107

Pláž Ngapali

Další vystoupení z busu a další útok taxikářů. Tentokrát jsem ale odolal a vydal se nejdřív do kavárny na snídani, po nekončících dnech započatých vajíčkem s toustem jsem si dal pauzu a tím pádem nudle. S vajíčkem. Ale aspoň nějaká změna. Dostal jsem k tomu i polívku, ale po jedné lžičce a podivné rybí pachuti v ústech jsem se rozhodl, že tohle není nic pro mě.

Taxikář mi nakonec nabídl cestu za čtyřicet korun, což mi přišlo jako rozumná cena za patnáct kilometrů jízdy. Když jsme dojeli až na pláž, snažil jsem se najít si nějaké rozumné ubytování, protože cenově jsem se klidně mohl dostat přes sto dolarů za noc. Po procházce po pláži, kde všude právě dostavovali nové luxusní rezorty pro bohaté turisty, jsem nakonec skončil v jednom ze starších rezortů, který zrovna přestavovali. Čtyři z původních chatek byly stále k dispozici, usmlouval jsem to na hluk ze stavby a za polovinu ceny jsem si hodil batoh na postel v klimatizovaném pokoji s výhledem do palmového háje na pláži – a s tím jsem určitě neměl problém.

Krom maximálně deseti turistů byla pláž naprosto opuštěná a všichni se připravovali na příchod sezóny. Když jsem po půl hodině chůze dorazil na druhou stranu pláže do restaurace vybudované na kamenitém ostrůvku, uvítala mě obsluha s tím, že ještě nemají otevřeno, ale že si se slevou můžu dát teplé pivko. To jsem byl ochotný překousnout a tak jsem u pivka pozoroval, jak lakují stoly a napravo pomalu klesá slunce na pohodové pláži lemované palmami.

Potkal jsem se s dalším nizozemcem, tentokrát Johnem a tak jsem měl možnost se opět trochu opít z koktejlů za třicet korun v místní rybí restauraci. Spánek přišel velmi lehce.

Punkové ubytování v Pyay

Den 106

Pyay -> Pláž Ngapali

Mé naděje, že autobus pojede dostatečně dlouho na to, abych se vyspal, se rozplynuly s něčí rukou, která mě kolem jedenácti probudila a vyhodila z autobusu na stanovišti v Pyay. Hned se seběhli taxikáři s nabídkami na odvoz a když jsem řekl, že chci ten nejlevnější hotel, nabídli mi jeden za šest dolarů na noc. To se mi zdálo na místní poměry nějaké levné, ale zkusit se má všechno. Po cestě prázdnými ulicemi nočního města jsme přijeli do temné uličky k zapadlé dřevěné budově s nápisem „Lodging House“. Bránu mi otevřel přitloustlý usměvavý stařík s třiceticentimetrovými vousy trčícími z jeho několika brad.

Vystoupali jsme po temných schodech a vešli do ještě temnějšího pokoje. Stěny byly obalené látkou a raději jsem nepřemýšlel, co přesně majitele k této kamufláži vedlo. Síta v oknech plná děr už hosty proti komárům moc neochrání, takže nad nevalně vypadajícími matracemi na stranách pokoje byly zavěšené moskytiéry. Místnosti ale dominovala klimatiace – věkem skoro zčernalé monstrum zabudované do zdi nad oknem a vrnící už určitě aspoň třicet let. Taková kombinace šíleností, že mi nezbývalo, než se ubytovat a užít si pár hodin příjemného spánku na kamenném polštáři tak typickém pro ubytování v jihovýchodní asii.

Ráno jsem vstal příliš brzo, takže mě děda vyslal na procházku, než stihnou přichystat snídani. Vyšel jsem k řece a po pár set metrech jsem se musel zastavit a přijít na to, odkud přichází šílené zvířecí zvuky. Když jsem zvedl hlavu, zrovna z jedné větve na druhou přelétal netopýr, aby se přidal ke stovkám dalším půlmetrovým potvorám visícím z větví. Tak jak jsem já koukal na obsypaný strom, stejně koukali místní na mě, takže jsem se radši vydal na cestu směrem k trhu, kde jsem si užil sledování příprav dalšího prodejního dne.

Dodávky přivážely větve stromu tanaky (krém proti opalování), rybáři drtili led pro uskladnění ryb a všichni si postupně sedali na svá místa na ulicích. Když jsem se nasytil dojmů, vrátil jsem se zpět na hotel, i když si v tomto případě opravdu nejsem jistý, jestli se tomuhle místu dalo tak říkat. Jelikož tady asi neměli moc zahraničních turistů, rozhodli se mi to vynahradit snídaní. Děda skočil na trh koupit čerstvou polívku a trojúhelníček se zeleninou, který byl definitivně ten nejlepší, jaký jsem dosud měl. Skombinované s klasickým vejcem a tousty s marmeládou, určitě jsem si nemohl stěžovat.

Další parádní službou byly cestovní informace – zarezervoval jsem si lístek na večer na pláž Ngapali a zároveň vlastně zjistil detaily k mé cestě na následujících několik dní. Rady ohledně nejlevnějšího ubytování se taky hodily. Když po chvíli přijel chlapík ohledně lístku na bus, zeptal jsem se, jestli by mi tady někde nemohli opravit klávesnici na notebooku a tak se nabídl, že mě tam zaveze. Když jsme nasedali na motorku, musel jsem mu pořádně zkritizovat jeho helmu. Kopie nacistické válečné helmy včetně svastiky a orlice, pro mě nepochopitelné, jak může vzdělaný, anglicky mluvící člověk něco takového nasadit na hlavu.

V obchodě mi bohužel s klávesnicí nepomohli a tak jsem si aspoň koupil pořádnou externí a šrot ze včerejška daroval hostiteli. Udělal jsem si procházku k chrámu na kopci uprostřed města, ke kterému krom asi padesáti schodů vedla i alternativní cesta ve formě ohromného a ohyzdného eskalátoru. Stavil jsem se na oběd v korejské restauraci. I když v ní nebyli žádní korejci, nemohl jsem si jídlo vynachválit, rýže s kombinací zeleniny a vajíčka v rozpáleném hliněném kotlíku s naloženým salátem - klasicky za směšnou cenu. Před návratem jsem si ještě musel v cukrářství na kraji cesty koupit mix koláčů - takže ze čtyř kruhových plátů na stole skoro vedle kruhového objezdu mi majitel ukrál po kousku, hodil je do sáčku, zalil cukrovou vodou a zasypal opečenou cibulkou.

Odpolení práci na diplomce přerušil až chlapík na skůtru, který mě odvezl k mostu přes řeku, kde mě měl vyzvednout bus z Yangonu, který po dvanácti hodinách cesty horami měl dorazit do Tandwe, brány k mé vysněné pláži. A už na příjezdu měl hodinu zpoždění, takže jsem se připravil na příjemné noční utrpení.