Alpaky a další havěť

Jsme opět v autobuse a ve výšce někde pod čtyři kilometry projíždíme planinami ohraničenými zatravněnými horami. Míjíme opuštěné hliněné domky farem a co chvíli vyjíždíme do jedné z místních vesniček, abychom ji za pár set metrů opustili zpět do ráje alpak a lam. Nejsem si jistý, zda by jej taky nazvaly rájem, nebo by se raději proháněly někde u moře, ale to nic nemění na tom, že jsme konečně potkali jejich stáda - ať už v ohradách, nebo volně pobíhající s pastýřem.
Možná to je způsobeno tím, že jsme jednu alpaku měli včera k večeři a proto se nám rozhodly ukázat. Pokud je to tak, uvidíme, co se nám ukáže zítra, protože dneska máme den plný místních specialit.

Snídaně:
Mramorová bábovka s čičou (kukuřičný kokteil), ovocná želatina a nakonec houska s vepřovým

Oběd:
Čičaron (kousky vepřového s praženou kukuřicí a tmavými brambory) s místním chlebem a nakonec kukuřice se sýrem

Matchu Pitchu

Zjišťujeme poslední detaily cesty a rozhodujeme se pro tu nejdelší a nejlevnější. Šest hodin v minibusu následovaných dvěma hodinami taxíkem a pak dvě a půl hodiny pěšky. A po tom, co nám řekli, že vlak zpět by stál 75 dolarů, jsme se rozhodli, že stejnou cestou pojedeme i zpět.

Den první
7:30 - Hostel Frankenstein, Cusco (3200 m.n.m)
budíček, houska se sýrem na snídani a sbalit si minimum na dva dny
8:30 - Náhodná ulice, Cusco (3250 m.n.m)
Poté co jeden taxík přestane fungovat musíme naskočit do jiného a z uličky si bereme colectivo (minibus) do Santa Maria (35 sol)
11:00 - Průsmyk (4320 m.n.m)
Nejvyšší místo naší cesty a těm, kteří zrovna nespali (všichni krom Martina) se opět projevuje výšková nemoc.
13:30 - Santa Maria (1100 m.n.m)
Po cestě plné brodů, objíždění sesuvů a přeskakování retardérů dorážíme do Santa Maria. Já si klasicky nechávám v busu svou bundu a tak dále již jdeme oba svou vlastní cestou (i přes mé pokusy ji získat zpet). Chlapík nám nabídl sdílené taxi do Santa Teresa (15 sol).
15:30 - hydroelektriko, Santa Teresa (1700 m.n.m)
Není nic lepšího než jízda v kufru po polní cestě plné kamení padajícího při neustávajících sesuvech půdy. Trochu jsme si jízdu zpříjemnili přejezdy po dřevěných mostech a já si ji zkrátil spánkem. U rozestavěné vodní elektrárny už na nás čekal vláček s dvěma tarify jízdného - místní za 70 Kč, gringos za 350 Kč. A tak jsme si vláček pěkně obešli a vyrazili po kolejích (0 sol)
17:30 - Aguas Calientes (1950 m.n.m)
Jelikož jsme nasadili solidní tempo ve jménu přípravy na následující den, cestu po kolejích vedoucích podél běsnící řeky jsme zvládli za solidní dvě hodinky. Jali jsme se tedy najít si místo k přespání (já hlavně k uschnutí, bez bundy to není ono) a Martin hned v prvním hostelu potkal dvě Češky. Dohodli jsme se tedy dle českých zvyků na pivo a morče a okolo 11 hodin to zalomili.

Den druhý
4:30 - Aquas Calientes (1950 m.n.m)
Budíček a houska se sýrem a se šunkou (všimněte si prosím, že naše žaludeční situace má zlepšující se tendenci). Vyrážíme co nejdříve, abychom nahoře byli nejlépe první. Vycházíme z hostelu a přidáváme se na konec asi dvaceti členné skupinky turistů, zatímco nás jeden za druhým předjíždějí autobusy plné líných turistů. Po první kontrole vstupenky (asi 1150 Kč) přecházíme most, kde na nás čekají první kamenné schody
6:00 - stezka k Matchu Pitchu (2300 m.n.m)
Umíráme. Včerejší morče mi nesedlo a tak jsou stovky a stovky schodů proloženy výletem do jungle.
6:30 - Matchu Pitchu (2450 m.n.m)
Vítězství! Spocení od hlavy až k patě dorážíme před brány naší destinace. Už jen pár kroků a za rohem na nás skrz mlhu kouká inkské město a z něj obzvláště upřeně skupinka lam. Nejde moc vidět a tak skrz mlhu procházíme na druhou stranu, kde již máme zarezervovaný vstup na přilehlé hory.
8:30 - Wayna Pitchu (2696 m.n.m)
Další schody. Další mlha. Ploužíme se vzhůru a doufáme, že půjde něco vidět. Na horu je každý den povolen vstup jen dvoum skupinkám po 200 lidech a já si včera koupil tu poslední (kluci už je koupili přede mnou). Dorážíme k ruinám menšího chrámu (nebo čehokoliv co zde bylo) a chvíli poté i na vrchol samotný. A nevidíme nic, jen mlhu. Snažíme se chvíli počkat, jestli se počasí neumoudří, ale nakonec scházíme zpět dolů.
9:00 - Huchu Pitchu (m.n.m)
Rozhodl jsem se, že prostě musím mit fotku celé Matchu Pitchu a tak jsem si vyšplhal na menší horu, která nebyla obklopena žádnými bílými hloupostmi. Počasí se začalo zlepšovat a já tak měl možnost vyfotit modrou (Peter) a oranžovou (Martin) skvrnu, obě v obložení kamenných staveb a turistů.

Následovaly už jen neatraktivní aktivity jako opalování, focení, jídlo, scházení schodů, následování kolejí zpět, handerkování o cenu minibusu do Cusca a pomáhání Rusce při záchvatu výškové nemoci. Celou cestu zpět jsme prožili v slovanské společnosti dvou Češek, Polky a dvou Rusek.

Jak jsem obsluhoval peruánského cestujícího

Jedeme autobusem, cestou lemovanou mrtvými květy Agáve. Stoupáme a klesáme nekonečnými serpentínami a v dáli se přes vrcholky hor převalují zrovna odpařená mračna oblak. A já místním otvírám a zavírám dveře od hajzlíku s nápisem "SOLO URINARIO".

Tři tisíce metrů nad mořem

S hlavou zabořenou do sedačky procházím peklem, už ani nevím, z čeho je mi vlastně špatně. Co chvíli se koukám z okna a hledám náznak Cusca, každá vesnička mi dává naději. Ani nevím, kolikrát jsem usnul a znovu se probudil, než jsem z okna uviděl kvalitně postavené budovy a příslib cílové destinace. Hned za nimi se pak ukázalo celé Cusco. V údolí mezi horami se rozprostírá město velikosti Brna, jen bez paneláků. A ve výšce 3200 metrů nad mořem.

Výstup z autobusu byl požehnáním. Vzali jsme taxi a zničení jsme vyrazili hledat hostel. Po asi deseti metrech chůze jsem se pekelně zadýchal a kluci na tom byli podobně. Po chvíli jsme nakonec našli příjemný hostel s názvem Frankenstein, který velmi vystihoval náš aktuální stav. Jediné na co jsme se zmohli bylo sníst banán a vypít vývar z lístků koky, který by zřejmě měl pomoct.

Takže jsme okolo 4 hodin večer konečně byli schopni vypadnout z pokoje a vyrazit na túru městem. Tedy spíše přesouvané posedávání. Zvládli jsme však jednu památku a tak na sebe můžeme být patřičně hrdí. Vyhladovělí ale bez schopnosti jíst jsme se potloukali městem a hledali něco co bychom byli schopni do sebe nacpat. A vyhrála to směs ovoce a jahodového jogurtu doplněná o burizony a zmrzlinu - ideální lék na... asi na cokoliv.

Je osm hodin a oba mí kolegové již spí. Plány na zítřek jsou jasné: Matchu Pitchu. A dalších deset hodin v autobusech.

Čáry na zemi

Opět jedeme busem, tentokrát už nejméně 10 hodin a teď popojíždíme v koloně. Spíše z další koloně, před chvílí jsme se vyhnuli vyvrácenému náklaďáku a kolik kolon jsme potkali předtím, to už nevím, protože jsem si užíval založeného spánku. Včerejší totiž nestál za moc - nějakým způsobem jsme se ocitli na párty u příležitosti návratu bratrance majitele našeho hotelu a po noční projížďce městě v bugině jsme skončili v klubu. A v klubu byl rum, který předznamenal celý zbytek našeho večera, nebo možná spíše rána. V hlavách nám stále duněl rytmus regetonu a při nastavování budíku se na mě usmálo číslo jen lehce převyšující 3 hodiny.

A ty uběhly velmi rychle a s nimi k nám přišla paní kocovina. S obtížemi jsme se vyhrabali z postelí a po chvíli nás vyzvednul taxík na letiště. No a není nic lepšího než, když je člověku blbě i při koukání se do prázdné zdi, vyrazit na leteckou prohlídku malou cesnou. Po asi třech minutách letu jsme všichni nezávisle na sobě zjistili, že před námi jsou sáčky na zvracení a my jsme tím pádem v naprostém bezpečí. To, že právě přelétáme nad mystickými ornamenty nikoho vlastně ani moc nezajímalo. Veškerého konverzace se upínaly k posteli a spánku. Celý zbytek dne již probíhal v režimu odpočinku a my nakonec zakotvili v bazénu jednoho místního luxusního hotelu.

Mezitím jsem musel odložit na chvíli psaní, protože místní točité uličky mi nedělají zrovna nejlíp. A tak jsme si já i mé druhé já (původní obsah mého žaludku, který se už několik hodin povaluje v jistě příjemné společnosti uvnitř nádrže pod záchodem autobusu) užili trochu nerušené jízdy, nebo možná nerušeného závodění, neboť řidič se zřejmě také nechal inspirovat Dakarem a tak většinu zatáček projíždí za předjíždění a rychlostí okolo 100km za hodinu.

Právě jsme v devadesáti pěti km za hodinu minuli ceduli omezující rychlost na 35, velmi příjemné.

Je půl desáté a my už jsme úplně na salát. To, že jsme asi ve třech tisících metrech nad mořem by ještě nebyl takový problém, ale ty nekončící serpentíny, to už se vážně nedá. Jestli se do Cusca nedostaneme v brzkých hodinách tak na záchodě asi nechám i tu vodu co jsem teď vypil (mimochodem jsem si ji nebyl schopen koupit, protože kolega mě prostě ignoroval - Peter asi vypadá více jako indián a tak s nákupem neměl problém). Přestávka končí a my vyrážíme na další část houpavé cesty. Až budu příště zase tvrdit, že nepotřebuju kinedril, rozmluvte mi to prosím.

Mroži a guana

S nohou opřenou o zábradlí autobusu se koukám do otevřeného motoru busu stojícího před námi. Chlapík v červené kombinéze nám stejnobarevnou plácačkou ukazuje, že můžeme pokračovat. Doprovází nás španělská hudba a my cestujeme po jihoamerické dálnici do města, jehož jméno vždy zapomenu. Všichni jsme spálení a unavení po dlouhém dni a já doufám, že mi v noze nezůstala žádná z jehliček ježka, který mě poctil svou přítomností pod mou nohou. Inu není nad to projíždět se po Piscu v polouzavřeném motoněčem a hledat otevřenou kliniku. Nakonec jsem tedy využil služeb místní nemocnice a pan doktor (poté co si oblékl alespoň tricko) byl nakonec celkem vklidu, rožnul si na mě chirurgické kruhové Mega světlo, poskytující o kousek více záře než úsporka z Lidlu, vytáhl ze šuplíku desinfekci a jehly a po čtvrt hodince už jsem byl na cestě zpět do hotelu. 

 Přeskakujeme další výmoly a projíždíme nekončící planinou. Nad svodidly na nás zdálky září menší město a Martinova hlava klesá zase o něco níže. Za chvíli asi bude spát na podlaze. 4 hodiny cesty za 70 korun, dvouchodová večeře za 35 korun a hned je českému srdci o něco lépe. Nemusí pak vzpomínat na hloupý odpolední výlet busem do národní rezervace, doprovázený jekotem místního dítěte a obsahující všehovšudy návštěvu muzea a restaurace. Pokud tedy nepočítám pláž o rozměrech menšího plaveckého bazénu, ovšem se zvýšeným obsahem ježků a mrtvých mrožů slunících se opodál.

Do autobusu nám zase vbihaji pojízdní prodejci nabízející vše od bábovky po zmrzlinu. Jsme tady stále docela raritou. Peruánské dětí se na nás pořád smějí, teenagerky nás chtějí brát do kina a nejraději by ulovily i pusu od evropana. Ani na čistě turistické akce tady nejezdíme v obklopení cizinců a většina pasažérů našeho ranního výletu byla místních. No a poslouchat vyprávění ve španělštině, prokládané lámanou angličtinou za doprovodu řvoucích motorů člunu, to je prostě lahoda. Naštěstí hlavním cílem byl ostrov překypující ptačím trusem a lvouny. A ten každopádně stál za to.

Pivní vsuvka

Ode všad na nás shlížejí kamiony Dakaru. Sedíme si však spokojeně v hospodě a smějeme se schovávání se za pivem - my, naše náhodná německá známá a místní průvodce. V nás několik pint piva a místní specialita, vinný destilát Pisco s rozšlehaným vejcem a citrónem. Z dáli historie na nás dýchá vzpomínka na částečné koupání v moři zavřeném umělým útesem z lodí a my už se těšíme až zítra vyrazíme lodí za mroži a dalšími šílenostmi. A teď už jen spánek.

Brzy, jazyk, Letiště Václava Havla

Sedime na letišti, za internet chtějí majlant, Martin zapomněl mobil v letadle a Peter se nám někde ztratil. Starbucks už je zavřený, a jedinými zvuky je křik dětí a klenot podpatků
Barcelona je za námi. Sagrada familia byla úžasná jako vždy a krom pekelné pizzy jsme si to tady opravdu užili. Není nad trochu rozcvičení s krosnami před opravdovým výletem do Peru. Všechno prostě probihalo až moc dobře a tak nám hned po nástupu do letadla hned sdělili, že jim nejdou zavřít dveře a my si musíme vystoupit.
Čekáme už asi v desáté řadě a těšíme se na Peru. Peter pořád nikde.