Vzpomínky: Kappadokia - část druhá

Den 2. Začátek?

Spánek proběhl bez vážnějších problémů - pouze pes se rozhodl nám ulehčit náš 4 hodinový odpočinek. Po budíčku v 5 hodin a kuru fasuljich ke snídani - které holky bohužel odmítly a spokojily se se svým “chlebem” a jablkem - jsme se opět vydali na stopovací cestu.
číslo 5: Devatenáctka 

Stopli jsme jej hned na odjezdu z parkoviště - pochlubil se nám, že jeho přítelkyně je devatenáctiletá slečna, chovající se jako dítě, žijící na Kypru, jejíž otec je senátorem v JAR. Naštěstí nám také nabídl její parfém a věnoval nám tričko shell, žvýkačky a pytlík bonbonů. Od nás výměnou dostal mé (Markovo) telefonní číslo, které už asi nikdy nebude online. Byl divný, ale nevíme proč. 
číslo 6: Chlapík v saku 

Pumpaři nám po návštěvě jejich toalety bryskně nabídli čaj, po jehož odmítnutím nám alespoň sehnali odvoz. Neutrální chlapík, který nás dovezl k odbočce na další destinaci - Kilikkale.
číslo 7: Cemenťák 

Po 15 minutách bezúspěšného stopování na silnici jsem při chůzi na lepší destinaci jsem pouze náhodně zvednul ruku a hned vedle mě zastavil kamion. Nejdříve nás měl vyhodit pouze ve vedlejší vesničce, ale po zdlouhavé a komplikované konverzaci, které bohužel nikdo z nás nerozumněl (a pozvánce k luskajícímu tanci v bordelu někde v Ankaře), se nám rozhodl ukázat celou cementárnu a jak to v ní funguje. Při první zajížďce nám všem parádně obil hlavy, protože tyráky prostě na tu polní cestu stavěné nejsou... a když jsou, určitě ne pro lidi sedící na posteli. Když jsme zjistili, že nás tedy nejspíš nikde nezahrabe, ale pouze jel nabrat materiál pro výrobu cementu, spadl nám všem kámen ze srdce... dokud jsme nezjistili, že materiál potřebuje vyklopit v cementárně, která je nedaleko... teda spíš daleko od naší destinace. Po hodině kodrcání a kompletní prohlídce všech míst cementárny konečně nabídl Elišce sex (dělal obhroublé gesta - pro zájemce možná ukázka). Ta mu objasnila, že Barča spí se mnou (poznámka redaktora: zajímavé, to si už nějak nepamatuju) a ona sama spí v ČR. Poté ho to naštěstí přešlo - takže nám místo slíbených ovčích střev dal pouze vodu a vyklopil nás na rozcestí v Kirikkale.
číslo 8: Mládenec

O kterém nic nevíme a nic si o něm nepamatujeme. Ale vzal nás na druhý konec města, kde nám domluvil pako.
číslo 9: Pako 

Dva umělci v dolmuši, kterou jsme díky skutečnosti, že jsme z ČR a nemáme vůbec žádné peníze (což mimochodem Pako sděloval téměř všem) měli zadarmo. Příjemná konverzace s dvouma mladýma klukama, kteří nám věnovali čokoládový chlebíček a tyčinky pro Eliščino zakulacení. Také mi byl nabídnut portrét, který byl však z důvodu nedostatku surovin (chyběla tužka) zrušen. (Celý tento nápad mi přišel poněkud zvláštní, ale hádat jsem se s nimi nechtěl). Případně můžeme poskytnout kontakt na facebooku.

číslo 10: Pako pokračuje

Tentokrát v ultrarychlém autě - jediná zvláštní věc byla, že Pako s námi nastoupil do dalšího stopu.
číslo 11: Pako žije

Stále jsme se jej nezbavili, aneb Italský herec z Feliniho filmů - museli jsme si sundat boty a v kabině náklaďáku nás tentokrát bylo pouze 6... vůně ponožek byla silně znatelná. Vyhledával českou republiku na GPS a vypadal jako mafoš, ale Elišce nepřipadal jako násilník.
číslo 12: Děsivý 

Pako se nás stále drží - už to začíná být podezřelé. Vedl nás městem nahoru k lepší cestě a přitom všem povídal, že jsme z ČR a že nemáme peníze. Naštěstí mi jasně vysvětlil, co se děje. Poté, co mi to 18x zopakoval a já střídal větu, že mu nerozumím a že nemluvím turecky, jsem se na něj poněkud naštval. Poté mi to zopakoval ještě 5x, takže se všechno stalo naprosto jasným. Nastoupili jsme do náklaďáku s naším děsivým řidičem, který nás poté vyklopil asi 10km od Goreme. Zde se k nám přidal další spolucestující - Meloun. Po tomto stopu nás také opustil Pako, který začal stopovat do místa jeho finální destinace - ať už jím bylo kdekoliv.
číslo 13: Tři hoši

Po souboji, kdo nás vlastně vezme, nás odvezli přímo do Goreme. Bohužel, Meloun zřejmě rozeznal naše záměry, které jsme měli, a tak nás hned při tomto stopu opustil. Naštěstí jsme si později sehnali náhradu. Při cestě jsme také zahlédli Pako, jak stopuje na stejném místě, kde jsme jej nechali... nebo tedy spíš on konečně nechal nás. A pokud žije, stopuje tam dodnes.

Ubytovali jsme se v Rock Valley hotelu, dali sprchu, skočili do bazénu, napsali tuhle slátaninu a odebrali se do postelí...

Vzpomínky: Kappadokia - část první

Už několikrát jsem při procházení dokumenty narazil na historický záznam o cestě s Barčou a Eliškou za poznáním Turecka. A nyní konečně nastal moment pro revidování a republikování. Příspěvky budou přibývat průběžně a zcela náhodně v náhodném rozsahu.

27.6.2010

Den 1. Začátek

Po večeři v předražené lokantě, kde nedávali ani chleba zadarmo, jsme sbalili saky paky a po rozloučeni s polkami jsme všichni čtyři (v té době s námi ještě cestoval Klobouk, který se časem odpojil) vyrazili z bytu v Herbiye, Istanbulu. Po pěší tůře do Taksimu a prvnímu okusení váhy našich batohů jsme nasedli na autobus, který nás dovezl až k výpadovce z Istanbulu, směřující do Ankary - naší první destinace.
Jelikož jsme měli v plánu všechny výdaje držet zkrátka, vztyčili jsme palce a začali stopovat. Díky skutečnosti, že v turecku je většina lidí velmi přívětivých a zároveň ti, kteří nejsou přívětiví jsou alespoň sexuchtiví, většinou nebyl problém nějaké auto zastavit. Následuje seznam našich milých tureckých přátel, kteří byli tak hodní a i s malou a velmi nepravděpodobnou vidinou sexu nám zastavili.

číslo 1: Pán v tmavě červeném autě s dětskou sedačkou - trošku nám namačkal holky k sobě... Dovezl nás pouze na kraj Istanbulu.
číslo 2: Holka a kluk - Dolmuš, který nás dovezl kousek do Gebze, snažili se nám co nejvíce pomoct, abychom ušetřili čas.
číslo 3: Pomalý plynař - doprovod kamionu převážejícího nějaký kontejner na plyn, nebo kdovíco... původně nás měl odvézt pouze do Izmitu, ale naštěstí se mu nás zželelo a řítili jsme se asi 5 hodin neskutečnou rychlostí 60km/h.
číslo 4: Přepadený pán, stojící na křižovatce, zamrazující Elišku - nejspíš nás vzít nechtěl, ale bohužel neuměl anglicky... Zde nás opustil náš spolucestující Klobouk, doufejme, že docestoval, kam chtěl.
Tímto jsme ukončili první den a odebrali jsme se ke spánku asi 50km od Ankary. Rozložili jsme stan asi 50m od vozovky a doufali, že nám někdo rozkrade batohy.

Vodopády? Tak jo

Dva měsíce již uplynuly od mého návratu a nadešel čas zdokumentovat poslední (a také nejzajímavější) část výletu po Vietnamském kraji.


Sedíme si v autobuse s vodkou v jedné a pivem v druhé ruce – za konstantního zastavování a hopsání si užíváme místa úplně vzadu v autobuse - jediná místa, kde jsou tři seda(leha)čky vedle sebe. Jako dárek jsme dostali nějakého postaršího, ne zrovna nosu lahodícího, cestovatele, a tak je vodka a smích nad naší situací to jediné, co nás drží v rozumném rozpoložení. Řidič zřejmě věří v teorii (mimochodem také uznávaná nemálem řidičů v našem kraji) říkající, že při dostatečné rychlosti se všechny díry pouze přeletí a dopravní prostředek není nijak ovlivněn. Autobus však byl jiného názoru a to stejné platilo i pro půlmetrové díry v "silnici". Kdyby Američané věděli, že stav bez tíže se dá simulovat i ve Vietnamských autobusech, určitě by snížili náklady na výcvik astronautů. Procentuální poměr umístění našich těl bez jakékoliv opory byl také určitě o dost vyšší než u volně padajících letadel. Autobusy by však vyžadovaly zásadní úpravu – zvýšit strop, který v ne zrovna výjimečných situacích způsobuje nárazy horních partií těla způsobené příliš vysokou dráhou letu.

Abychom naprosto luxusní jízdu, trvající asi 8 hodin a poskytující naprosto ideální odpočinek, zakončili stylově, daří se nám v autobuse nechat sluchátka a bonbóny. Posilněni touto extrémně příjemnou jízdou čekáme asi hodinu, než nám někdo byl schopen sdělit, jak vlastně budeme pokračovat dále. No a pak další hodinu, než zmíněný způsob dalšího pokračování přijíždí před naši aktuální pozici. Na zbytek cesty po horských serpentinách směrem k našemu cíli, městu Da Lat, se vydáváme v extrapohodlném Minibusu.

Zde se již mé vzpomínky trochu rozplývají (desítky nočních nárazů do hlavy se zřejmě lehce podepsaly na výkonnosti paměti) a tak přeskočíme k něčemu zajímavějšímu. Další den a my si frčíme na skútrech k prvnímu vodopádu. Horské serpentiny a úžasné pohledy do zalesněných kopců místní „vysočiny“, občasné vesničky a žádné značení - orientujeme se jen podle GPS a občasných otázek, kdy se snažím alespoň přibližně vyslovit název naší destinace. A dorážíme úspěšné k našemu cíli. Scházíme k vodopádu a po ohlazených, mokrých, zamechovaných kamenech se snažíme doklouzat až za vodopád (sen jistě nejednoho člověka). Při pohledu pod sebe, kde voda na chvíli vybíhá na světlo a pak zase mizí ve spleti kamenů jsme si však náš výlet rozmysleli a spokojili se s opalováním se za konstantního osvěžování vodními kapkami. Vyjeli jsme dále a rozmlsaní jsme si prošli ještě dva další vodopády, které již však ani zdaleka nebyly tak dechberoucí jako náše první destinace.

Po návratu na hotel jsme se tedy dohodli, že se vydáme na trošku punkovější výlet a naplánovali jsme si na další den vzdálenější vodopády, které jsou dle Lonely Planet klenotem této oblasti. Měli jsme dvě možnosti cesty – 200km oklikou a nebo 160km po cestě, která se po oddálení na google mapách po chvíli v určitých segmentech vytrácela. Myslím, že víte, po které cestě jsme se nakonec vydali.

Plán: 160km, 5 hodin, výjezd v 7 ráno, načerpat benzín někde po cestě

Vyjeli jsme asi o půl desáté. Posilněni vajíčky a kávou s rumem (spíš rumem s kávou), s půlkou nádrže a asfaltem pod sjetými pneumatikami. Ty naštěstí zůstaly stále stejně sjeté, asfaltů však rapidně ubývalo, až se proměnil v kamení a kamení ve štěrk. No a štěrk se změnil v hlínu, hlína v bahno a bahno v řidší bahno (střídané vodou). Nevím, proč se na nás všichni dělníci dívali, jako kdyby ještě neviděli cizince na skůtrech projíždět (čti prošlapávat se skůtrem mezi nohama) místní cesty – obzvlášť, když místní obyvatelé byli stejnými cestami schopni převážet půltunové náklady převyšující vlastního řidiče motorky ve všech dimenzích.

Všímavý čtenář si povšimne, že z plánu nám již zůstaly pouze dvě položky – vzdálenost a načerpání benzínu. Nevšímavý si toho již také všiml.

Člověk by čekal, že benzínku může potkat alespoň každých 50 km. My to čekali také a tak jsme s vypnutými motory sjížděli kopce a snažili se přišlapávat nohama, abychom se dostali co nejdále bez nutnosti startovat. Ptali jsme se snad všech věkových kategorií a všichni nám ukazovali, že benzínka je před námi. Ukazovali nám to asi takových 20 km, kdy už jsme opravdu vyzkoušeli, zda se dá jezdit pouze na výpary a na kapky, které stekly ze stěn nádrže po průběžném štěrkání. Nakonec se nám povedlo najít „smíšené zboží“ a tak jsme si nechali z barelu nabrat plnou odměrku. Cesta se začala pomalu zlepšovat, až jsme dorazili na betonové bloky – základ nové cesty.

Po krásné cestě si frčíme po úbočích hor, lidé na nás mávají, vše jde skvěle. Akorát, že na nás k tomu mávání i kříčí a časem nám to přijde trochu zvláštní. No a pak nám bylo vysvětleno, že cesta nikam nevede, což bylo následně potvrzeno i GPS (ukazovala pozici uprostřed ničeho) a tak jsme se museli vrátit zpět do vesničky, kterou jsme minuli a vydat se tou logičtější cestou (nenápadná odbočka z betonu na hliněnou cestičku). Dobrali jsme další benzín a vyrazili na zbylou část cesty, kde teprve začala opravdová Vietnamská zábava. Staveniště kompletně zmizelo a bylo nahrazeno mokrou stezkou džunglí, stoupající a klesající v šílených úhlech a po obrovských kamenech. Ještě větší radost než my měly naše stroje a tak jsme se nevyhli častému tlačení – základ byl nezastavit se, neboť jsme byli neustále ohrožování roji naštvaných „hovad“ obrovských rozměrů.

Po kompletním sjetí brzdových destiček jsme po několika hodinách vyjeli z pralesního pekla a děkovali za asfaltovou cestu. Dorazili jsme k převozníkovi, nalodili naše miláčky a nechali se přetáhnout na druhou stranu řeky za nekřesťanských 5Kč (za oba). Do naší destinace už zbývalo pouze… půlka cesty. A tak jsme opět najeli na kamenitou cestu a vydali se do Buôn Ma Thuột (prosím, nechtějte po mě, abych se to pokoušel vyslovit). V té době nám již bylo docela jasné, že tam budeme muset přenocovat. Brzy nás uvítala tma, která byla zhuštěna temným bouřkovým mračnem, ozařovaným rudými blesky. Projíždějíce okolo nekonečných cest lemovaných úzkými domečky jsme však nakonec bouřku objeli a bez problému dorazili až do města, kde nás stihly za jízdy pozvat dvě vietnamky na kafe – po zjištění, že se jedná o dceru a matku jsme se raději rozhodli odmítnout nabídky dalšího pokračování klubu a vyrazili jsme si najít hotel a připravit se na další den. Cesta nám nakonec trvala okolo 12 hodin.

Na snídani jsme si dali nějaká šíleně dobrá vajíčka s omáčkou a vyrazili k vodopádům, které měly být co by kamenem dohodil. No a zbytek dojel na motorce za dvě hodiny. Před námi se objevil obrovský kamenný blok, oddělující dvě části řeky a poskytující pod sebou prostor pro ... nás. Plavky, batoh s foťákem na záda a hurá do vody a za vodopád. Za neustálého euforického řevu, který naprosto zanikal za ohromujícím hlukem padající vody, jsme se dobrouzdali až za hlavní proud vodopádu a hned se začali fotit a užívat si všudypřítomné proudy kapek vody (nejlepší sprcha v životě). Když nás uviděla ochranka, snažila se nám posunky naznačit, že zde být nesmíme a tak jsme se po chvíli vydali zpět a později k dalšímu vodopádu.

Zde jsme zvolili horní přístup (pro maximální diverzifikaci zážitků) a tak jsme se přebrodili nad vodopádem a přidali se ke skupince místních, kteří zde zrovna měli grilovačku. Jiná skupinka se mezitím vydala skrze proud vody napájející vodopád a jak Vojta rozhodl, když to zvládnou oni, musíme to zvládnout i my. Což jsme také zvládli a tak jsme s pocitem zadostiučinění mohli vyrazit na cestu k dalšímu vodopádu – ten však byl odseknut přehradou a my se tedy rozhodli vydat se zpět do našeho hotelu – tentokrát již po normální cestě.

Projeli jsme několika bouřkami, užili si kopce nasvětlené zapadajícím sluncem (které jsem úspěšně nestihl vyfotit), zapadli do několika děr v cestě (obzvláště Vojta asi v 90km/h poté, co ho osvětlilo protijedoucí auto) a užili si další a další polévky s vepřovými vnitřnostmi. Do hotelu jsme nakonec dorazili asi v 11 večer a hoteliér byl mírně řečeno překvapen, že jsme se minulou noc vůbec neukázali a obzvlášť překvapen byl, když jsme mu řekli, kde jsme to vlastně byli. Za opotřebení skútrů jsme si museli připlatit ještě 50Kč, proti čemuž jsme ani v nejmenším neprotestovali. Zarezervovali jsme pak ještě autobus do Mui Ne a byli rádi, že si konečně odpočineme.

No a i když toto měl být poslední příspěvek, zase jsem se rozepsal a tak to ještě rozdělím.

My ve Vietnamu a Vietnam v nás (spolu se psy)

Slovo na úvod:

Chtěl bych poděkovat všem jednomu pravidelnému čtenáři za tvou trpělivost a zároveň bych si rád postěžoval na svůj počítač, kterému se úspěšně podařilo smazat původní příspěvěk těsně před korekturou. Následující řádky jsou tedy verzí 2.0, jestli je lepší, nebo horší než ta původní, to už nikdo nikdy nezjistí.

S tím, jak se má stáž blížila ke konci se zároveň blížila chvíle Vojtova příletu a počátek nejočekávanějšího výletu desetiletí - podél větnamského pobřeží do Saigonu. Jak jsem tedy byl již celý otevřený novým zážitkům, vletěla do mě nějaká příjemná nemoc a tak jsem již pár dní vypořádával s bolestí v krku a hlavy. Když jsem si bral moto-taxi na letiště, abych vyzvedl svého budoucího spolucestuícího, měl jsem již celý výlet v hlavě a kompletně bílý jazyk v ústech. V práci pro mě připravili rozlučkovou večeří a psem na 6 způsobů (není nad psí žaludek s krevetí omáčkou) a poté jsme se vydali na rozlučkovou párty (ano, další), abychom se rozloučili s poslední holčinou, která ještě zůstala z původního osazenstva, a pár nově příchozími (4 filipínky a italka, člověk se pak loučí docela rád). Jelikož se mi nemoc začala příjemně rozšiřovat na další části těla (urychleně se vyprazdňující střevní ústrojí), rozhodl jsem se ukončit noc dříve. Po Vojtově příchodu okolo 3 hodiny ranní jsme si úspěšně vyměnili role a já se tak poprvé vyblil poté, co se někdo jiný opil. No a protože jsem před asi týdnem dorazil z Kambodži, která je malarickou oblastí, a protože jsem byl za svůj pobyt docela často píchán komáry, rozhodl jsem se trošku zagooglit pro příznaky malárie - kterými jsou  bolest hlavy, horečky, průjmy, zvracení a bolest svalů. Svaly mě nebolely, takže jsem byl v pohodě, ale každopádně jsem si ráno odskočil do Francouzské nemocnice (do Vietnamské bych se opravdu neodvážil), dostal za výslužku tašku plnou léků, zaplatil dva a půl tisíce, vzal si taxíka na hostel, do sebe nacpal pár banánů a vyrazili jsme na autobus směrem k našemu dvoudennímu pobytu na lodi.

Jak už bývá v těchto zemích zvykem, každý vám řekně něco jiného. Když jsme se tedy zeptali, jestli s našim lístkem (na 8:00) můžeme nastoupit i před hostelem (původním místem byla cestovní kancelář), bylo nám řečeno, že bez problému. V prvním busu nám tedy řidič řekl, že máme počkat na další bus, že ten nás určitě vezme. Druhý bus nám řekl, že nás určitě nevezme. To už bylo asi 8:40 a tak jsme se vydali k naší cestovce (která mimo jiné poskytuje i pronájem motocyklů, praní prádla a kadeřnictví). Po cestě jsem si na lístku průběžně pročítal text, který říkal něco o pozdním příchodu a nemožnosti vrácení peněz. Po příchodu se dáma ve středních letech ani trochu nepodivila, že jdeme skoro o hodinu pozdě a prostě nám zavolala jeden z autobusů - ono totiž absolutně nezáleží na tom, u koho si zájezd zakoupíte a kolik za něj zaplatíte, všichni skončí ve stejném busu a pojedou stejných 5 hodin na uzounkých sedačkách s extra rozkládacími sedačkami v uličkách (které jsme samozřejmě dostali my). Cesta samotná byla velmi zábavná - Vojta, který už asi tři dny téměř nespal, seděl na sedačce s asi 20cm opěrkou, která ke spánku neposkytovala zrovna nejlepší prostředí, a já neustále usínal a upadal na chlapíka, který seděl napravo ode mě - musel ze mě mít opravdu radost. Naštěstí nevěděl, že ho můžu ještě kdykoliv poblít.

No a jelikož mají vietnamci na všechno času dost, tak než jsme vyplnili všechny jeden list papíru s naším jménem, tak uplynula asi další hodina, která byla následována další půlhodinou čekání na loď, abychom vypluli tak kolem 3 hodin odpoledne, proběhli si jednu jeskyni, strávili celou půlhodinu (kterou jsme si samozřejmě trochu prodloužili) na kajacích, propluli na nich malinkým tunelem mezi dvěmi skalami vystupujícími z moře a seznámili se kanaďankami, mexičanem a nějakou náhodnou holčinou, o které si už vůbec nic nepamatuju. No a jelikož mi stále bylo úplně skvěle, vynechal jsem večerní párty, užil si naši skvělou kajutu hned vedle lodního dieselového agregátoru pro výrobu elektřiny, abychom další den už jen spolu s Vojtou projeli mezi impozantními skalami, vrátili se do přístavu a ukončili náš úvod k Vietnamu jízdou minibusem zpět do Hanoie.

Tam již na nás čekal (čti museli jsme přeběhnout na zastávku) tak zvaný "spací autobus" se třemi řadami sklopitelných "postelí" a 14 hodin cesty až do Hue, bývalého císařského města (jak již bylo zmíněno v jednom z předchozích příspěvků, nebudu se k němu tedy příliš rozepisovat). Kupodivu jsme dorazili podle jízdního řádu a tak jsme měli dostatek času se projít po městě - Vojta si dal jeho první polévku, prošli jsme si císařský palác za dunění tradiční vietnamské písně 666 - Alarma, zaskočili si k pagodě a pak na minibus do Da Nang. Místním se opět podařilo posunout hranice hromadné dopravy a tak byli schopni do minibusu o kapacitě přibližně 20 míst nasoukat okolo 40 lidí (znali jsme přesné číslo, ale moje paměť už není to co kdysi) - kromě již tradičního zaplnění uličky vytvořili ještě meziřadu mezi řadou poslední a předposlední, pár lidí si posedalo okolo řadící páky a zbytek postával u dveří. Zastaveni v Da Nang policií za pašování jsme si museli sehnat taxi, abychom naskočili na autobus do Hoi An.

Tam nás již očekávali "motorkáři", aby nám nabídli zaručeně nejlevnější hotel, který jsme zaručeně odmítli a našli si parádní klimatizovaný dvou dvoupostelový pokoj za nějakých 10 dolarů na noc. Ráno jsme si půjčili skůtry, ujeli 200m k restauraci na snídani, aby z hotelu naproti vyšly Kanaďanky z našeho výletu do Ha Long Bay - domluvili jsme si tedy večeři, a přes den na sebe ještě několikrát narazili při procházení historické části města. Vyrazili jsme si na pláž, užívali si metrové vlny, opuštěnou písečnou pláž a opět našeho privátního barmana, servírujícího nám chlazené pivko a kolu. Místo jsme si tak oblíbili, že jsme tam vyrazili i další den (a snažili jsme se tam přívézt i kanaďanky, které však hloupě naši nabídku odmítly a raději využili nezáživné služby turistické pláže - a taky s námi nechtěly nasednout na motorky, což možná není až takové překvapení). V plánu bylo strávit pár hodin na pláži a pak vyrazit do My Son (Můj Syn), místního malého chrámu Angkor Wat (tohle aspoň říkají vietnamci, pěkná hloupost). Podle Lonely Planet jsme měli ujet asi 30 km, takže když jsme po asi půl hodině jízdy potkali ceduli, odkazující nás na 30km vzdálený My Son, poněkud to narušilo náš křehký časový plán, počítající s návratem do Hoi An okolo půl šesté za účelem naskočení na autobus. Inu, zpátky se nám už nechtělo a tak jsme si rozpočítali, že nám to vyjde tak, abychom v destinaci strávili asi 30 minut. 

Po příjezdu jsme si tedy asi 30 minut procházeli ruiny, abychom dorazili zpět k motorkám a zjistili, že se někam vypařila půl hodina a že hodinky ukazují čtvrt na šest. No a najednou si frčíme rychlostí okolo devadesáti km za hodinu okolo vietnamců na motorkách, ve starých náklaďácich, na kolech a nebo pěšky. Frčíme po děravých cestách, pokusech o dálnice a uzounkých cyklostezkách (tam už ne 90, ale pouze 50). Přijíždíme ke krejčovství, Vojta si vybírá své dva na míru ušité obleky a dojíždíme k hotelu asi pět minut po šesté - zaručeně jedna z nejrychlejších jízd z My Sonu do Hoi An, jaká byla kdy uskutečněna. Autobus samozřejmě ještě neujel a tak jsme si stihli ještě dát rychlou večeři, koupit si pivo a vodku a naskočit do busu směr Da Lat.

Pokračování příště...

P.S. Fotky přidám, až se dostanu ke svému disku

P.S.S. Zajímalo by mě, co jsem zapomněl, minulá verze byla delší...

Chrámy Angkoru

Siem Riep - centrum Kambodžského turismu. Můj ranní příjezd byl proto doprovázen klasickým scénářem, doprovázejícím místní obchodní model. Autobusová společnost mi za vynikající cenu nabídla tuc-tuc do centra a jen tak mimochodem mě vyhodila u hotelu. Předražená místnost získala mou pozornost jen kvůli bazénu, který v místním tropickém počasí zněl jako docela dobrý nápad (obzvlášť, pokud plánujete celý den strávit na kole projížděním se mezi kamennými chrámy). Absolvoval jsem tedy rychlou snídani, odmítl kolo nabídnuté hotelem (opět přemrštěná cena - 2$ a desolátní stav) a vydal se sehnat si svůj bicykl do města.

Neustále si připomínajíc, že nesmím zapomenout vrátit se do hotelu pro Lonely Planet - pro ty z vás, kteří ještě nepropadli turistice, Lonely Planet je nejklasičtější a nejméně přesný průvodce. Také zaručuje, že všechna místa (restaurace, cestovky a pod.), které se v tomto průvodci objeví, se to vždy brzy dozví, nad dveře si napíšou "doporučeno Lonely Planet", dvakrát zvýší cenu a sníží kvalitu. Abych ale neodbočoval, sehnal jsem si tedy kolo, naskočil na něj a frčel rovnou k chrámům. Po asi 5 ujetých km jsem si samozřejmě uvědomil, že průvodce mi klidně leží v hotelu a že jediné informace, které dnes budu mít dostupné, jsou ty, které jsem si zapamatoval ze včerejšího výzkumu v busu - ty z vás kteří mě znají, asi nepřekvapí, že souhrn těchto informací obsahoval následující:

• Jsou tam chrámy
• Jsou tam dlouho
• Největší je Angkor Wat

S touto studnicí moudrosti jsem si tedy na svém ultra oldschoolovém kole (mimochodem mělo pravou bedaili nakřivo, po celém dni si na to ale člověk zvykne - po týdnu bych měl už asi nakřivo i nohu) projížděl okolo umělých jezírek a tropických lesů. Do vlasů mi foukal ranní větřík (asi 30 stupňů Celsia), v košíku jsem již měl připraven několik litrů vody pro zásobování potních žláz a přede mnou se ukazovaly první věže, které před více než sto lety vysekali z pralesa (komplex několika desítek obrovských chrámů se jen tak ztratil asi na 500 let, aby byl objeven Francouzy někdy v 19. století). Angkor Wat - vybudován Khmérskou říší na začátku 12. století - je největším a nejznámějším chrámem v areálu a místem, které by měl určitě každý turista v Kambodži navštívit (a bohužel často také jediným, které ve skutečnosti navštíví). Nemá asi moc smysl jej popisovat a spíše odkážu na všeříkající fotky.

Po prohlídce jsem si ještě prošel okolní ušitrhající lesík (cikády nejsou zrovna můj oblíbený hmyz) a vydal se ke stánku s kokosovými ořechy. Mé poklidné popíjení a obdivování chrámu bylo přerušeno příjezdem dlouhobělovlasým kambodžanem osedlaného čopra - což, řekněme si narovinu, není zrovna typický obraz místních obyvatel. Pro něj to však nejspíše byl typický způsob trávení odpoledne. Letecký konstruktér, 30 let pracující v US, doma na něj čekala o 30 let mladší žena, několik malých dětí a stálá penze od americké vlády - dost na to, aby jeho náplní dne mohlo být povídání si s turisty, kouření marihuany a projíždění se okolo chrámů na své čínské napodobenině Harleye. Po zábavném povídání (většinu otázek bylo z důvodu jeho lehce pošramocené krátkodobé paměti nutno zodpovědět vícekrát) mě nabral na motorku a odvezl k mému kolu. Absolvoval jsem krásně předražený oběd a vydal se na cestu k dalším chrámům.

Dalším chrámem na mém seznamu (čti další, na který jsem po cestě narazil) byl Bayon se svými všudepřítomnými obličeji - můj oblíbený. Prošel jsem si pak ještě pár menších chrámů a nejspíše se mi povedlo vynechat ten s nejzábavnější historkou - většina chrámů byla vyrvána ze chřtánů džungle s tím, že byly hustě prorostlé místní vegetací a často značně poškozené. Bylo tedy rozhodnuto, že jeden z nich bude rozložen na kousky, které budou řádně zdokumentovány a označeny a poté zrestaurovány a znovu složeny (tato metoda má nějaké speciální jméno, které si samozřejmě nepamatuju). No a tak tedy všechno rozebrali a kameny uložili spolu s dokumentací, aby byli tak trochu přerušeni válkou - všichni cizinci museli zemi opustit a tak nějak se jim povedlo o dokumentaci přijít (její přesný osud neznám). Takže kdyby někdo z vás rád stavěl puzzle, doporučuji Kambodžu, ale jednotlivé kousky budou možná trochu objemnější, než jste zvyklí.

Dost bylo ale již chrámů a horka a tak jsem se vydal zpět do hotelu, po cestě jsem jakožto správný turista trochu narušil místní přírodní rovnováhu a nakrmil opičky banány (a jakožto správný vyjednavač jsem srazil cenu trsu banánů z 1$ na asi 10 centů). Jelikož si však uvědomuji možný dopad na místní přírodu, opičky dostaly pouze půlku a zbytek jsem snědl já - což samozřejmě nebylo nijak ovlivněno tím, že jsem na dané banány měl také zálusk a že jsme vlastně všichni potomky opic. Mohl bych tedy říci, že jsem konečně sdílel jídlo se svými předky. A zároveň jsem získal podklady k vyvrácení teorie, že banány se mají jíst odzdola. Bylo mi řečeno, že banány přicházejí od přírody s rukojetí a je tedy hloupé ji nejdříve odtrhnout a pak banán sníst - tato teorie zde naprosto selhává. Zralé a přírodní (BIO) banány totiž odpadávaji od trsu bez jakékoliv rukojeti a horní část je již značně narušena - je proto mnohem snadnější začít odshora. Skutečnost, že opice banány otvírají také odshora tuto teorii značně podporuje (pokračují však v kruhovém směru, postupně odbalujíc banán, čímž jsme jasně dokázali, že jsme pokročilejší a rozbalujeme banán úhledněji za nižšího znečištění končetin).

Bazén se neprojevil ani zdaleka tak blahodárně, jak jsem očekával a spíše jsem si užil pozdější sprchu (další den jsem se tedy raději přesunul do levnějšího ubytování) a vyrazil do víru velkoměsta - restaurací, pouličních stánků a hospod plných ... ehm ... společnic. Ty překvapivě nepocházely pouze z Kambodže ale dalo se narazit i na cizinky. Což jsem řekněme poněkud neočekával a nakonec jsem se dopracoval k situaci, kdy mě jedna z nich pozvala na pivo a očekávala "odplatu" z mé strany. V rámci správné české výchovy (a společně se skutečností, že jsem sebou ani neměl dost peněz) jsem tedy odešel z klubu s věděním, že jsem poprvé v životě byl pozván na pivo tímto typem slečny.

Další den jsem se rozhodl pro trochu šílenější jízdu a sehnal jsem si tedy horské kolo. S ním jsem se pak vydal na cestu k plujícím vesnicím na jezeře vzdáleném asi 15 km. To se každý rok rozrůstá a scvrkává, aby poněkud znepříjemnilo život všem, kdo chtějí v jeho okolí žít - všechny budovy musejí být vystaveny na několikametrových sloupech (překvapivě pouze 90% z nich je vyrobeno ze ztrouchnivělého dřeva). Školy jsou pa postaveny rovnou na lodích přivázaných k pobřeží. Po cestě lemované těmito zábavnýmě vratkými chajdami jsem dorazil k přístupovému místu k vesničce (přístav) poskytujícím velmi logické vstupné (20$ za osobu když jsem sám a dostanu jednu loď a nebo v jakémkoliv jiném počtu dostaneme také jednu loď a každý zaplatí 20$). Odmítnul jsem přistoupit na tuto nelogičnost a raději se na kole vydal podél řeky až k jezeru, odkud mě jeden z místních spolu s mým kolem odvezl k němu domů a nabídl trochu místní pohostinnosti a burčáku z cukrové třiny (za předpokladu, že jsem si za ně patřičně zaplatil). Po cestě zpátky jsem se uchýlil ke způsobu jízdy skládajícího se vždy z 10 minut jízdy a 20 minut odpočinku ve stínu a doplňování tekutin. Teplota se přehoupla přes 35 stupňů - na sluníčku dejme tomu tak 50? Ideální to počasí na projížďku.

Co jsem dělal večer si už nepamatuju - asi jsem se přehřál a mozek rezignoval ukládat jakékoliv další informace - další den jsem se proto vydal k odpočinkovému pochodu k místním pagodám a pak na koupaliště, kde jsem čtením knížky strávil velkou část dne, abych se později odpoledne pokusil vydat k další plovoucí vesničce, kde se pokusili ode mě získat 30$ a já se rozhodl, že těchto pokusů soukromých firem už mám pokrk a vydal jsem se zpět do města na autobus do Phnom Penh.

A zase jsem se dostal k troše pěší turistiky, prošel jsem si "Lonely Planet trasu městem", viděl všechny turistické budovy, prošel si královský palác, jeho stříbrnou pagodu s pěti tunami stříbra, které neuvidíte, protože jsou v patře, které není přístupné. Dále pak museum "vyvražďovacích polí", kde jsem přišel o své luxusní značkové brýle Ray Ban za 200Kč, věznici a užil jsem si poslední chvíle v Kambodži, abych se vydal zpět do Saigonu, dal si opět rýžovou kaši s prasečími vnitřnosti a připravil se na poslední pracovní týden a pak na velkou cestu po Vietnamu.

Další fotky naleznete zde

Khmérské historky

S postupem času začnou vždy stážisti odjíždět do svých domovů a tak se i v Hanoi většina z nás začala rozutíkávat. V pátek jsme proto uspořádali poslední společnou párty v pronajaté hospůdce. S dostatkem kontroly jsem si ještě stihl nastavit 3 budíky na ráno, aby pak ráno samotné bylo prvním dalším momentem zachyceným v mé paměti. Pas do kapsy, batoh na záda, chytnout motorku a hurá na letiště a do Saigonu. Klasicky jsem stihl usnout ještě před odletem, aby mě z mého klimbání probudilo až přístání.

Před letištěm mě vtipálek taxikář požádal o 200 000VND (200 Kč, normální cena tak pade) za 5km jízdu a tak jsem si poprvé ve Vietnamu užil autobus a poprvé jsem viděl vietnamskou minci (2000 VND, 2 kč). Narozdíl od Hanoie je Saigon mnohem "klidnější", působí tak nějak uhlazeněji (čti někdo přemýšlel, když ho navrhoval). Bylo potřeba sehnat lístek do Phnom Penh, Kambodža, který mi vyšel na 11 večer s příjezdem okolo 10 hodiny ranní dalšího dne. Při cestě vyřídit vízum, zhltnout rýžovou kaši se zdrclou krví (myslím), střevy (nejspíš), játry (určitě) a kdo ví čím víc, a hurá do velkoměsta.

Phnom Penh se svými dvěma miliony obyvatel slouží jako cestovní uzel do všech destinací v Kambodži a většinou, když se chcete přemístit na větší vzdálenost, musíte se sem vrátit - celkem jsem v něm tedy byl třikrát. Docela klidné město plné turistů a motorek s přívěsy (tuc tuc) - stejně jako všechny místní turistické destinace. Překvapivě mnoho lidí zde mluví anglicky a tak se neubráníte neustálému přemlouvání na jízdu tuktukem, otázek kolik vám je, kam jdete, jak se máte... Ze začátku přívětivé odpovědi se přes neutrálnost dostávají po několika stovkách odmítnutí denně až k ignoraci a následné touze po klidném místě, kde se vás nikdo nesnaží nikam odvézt.

Kambodža si prošla velmi krutou historií (klasicky, převážně kvůli USA, děkujeme), při které před 40 lety zemřela plibližně třetina populace při revoluci Rudých Khmérů. Pol Pot měl pár dobrých nápadů, jako třeba zabít všechny lidi z měst a všechny vzdělané a zbytek poslat na pole pěstovat rýži. Po jeho poražení vietnamskou armádou (nebo tak nějak) proto byly tyto skvělé nápady uznány Spojenými Národy jako docela rozumné a jeho vláda byla nadále uznávána jako legitimní vláda Kambodže, zatímco nově nastolený režim uznán nebyl. Asi proto, že se země za Pol Pota jmenovala Demokratická Kampuča - ono to zní přecijen docela dobře, ne? Dnes si tak můžete projít pár muzeí a masových hrobů, kdyby vás náhodou zajímaly - všechny byly zároveň ve zkorumpovaném Kambodžském království prodány soukromým společnostem, které na nich nyní rýžují peníze - člověka občas potěší, že Česká Republika není jediná.
(doufám, že jsem se nedopustil mnoha historických nesrovnalostí... když tak mě prosím opravte).

Dost bylo historie. Raději jsem se vydal vstříc tropickým ostrovům a písečným plážím - Sihanoukville a jeho čerstvě dostupné ostrovy, měnící se před očima. Turismus byl povolen před asi dvěma roky a po dvou hodinách na lodi plné zásob se blížíme k místní vesničce, pláži a kokosovým palmám. A odpadkům, psům, spáleným plastům... no, ale buďme trochu optimističtější. Několik poloopuštěných bungalovů, backpackerské hospůdky a asi 100 turistů na asi 15 km dlouhém ostrově, kde jsem při procházení džunglí a sledování všudepřítomných pokácených stromů v dálce slyšel buldozery, stavějící mezinárodní letiště. Řekněme, že toto místo bylo před rokem uplně jiné a za rok už bych jej opět nepoznal.

Po první noci strávené v místnůstce pro turisty, v domě jednoho z "domorodců" jsem se proto vydal oběvovat džungli - odměněn jsem byl jednou utíkající opicí, veverkou a několika šílenými ptáky (všichni byli zmíněni v Lonely Planet - checked). Bylo mi řečeno, že po této cestě se dostanu na 7km dlouhou "Long Beach" pláž. Bohužel před cestou mi nikdo neřekl, že se mám držet bílých značek. Úspěšně jsem se proto ztratil s tím, že jsem věděl, že pláž je někde vlevo a skopce (kupodivu). Poté, co přede mnou skončila už asi pátá stezka vedoucí přibližně mým směrem jsem se rozzlobil!! a vydal se džunglí. Po pár hodinách jsem se kompletně doškrábaný téměř doplazil na pláž. Za dob Khmérů se ozubené listy určitých palem používaly na podřezávání krku. Docela rozumím, kde k tomu nápadu původně přišli.

Odměněn jsem však byl čistě bílým pískem a naprosto prázdnou pláží, narušenou pouze několika chajdami v dálce a jachtičkou s australskými paničkami (mimochodem jsem od nich dostal pivko a hrušku) na druhé straně. S předvojem téměř neviditelných bílých krabů jsem se procházel po pláži, dokud mě to asi po hodině neomrzelo. Vydal jsem se na průzkum chatek, odkud jsem se pak po oficiální cestě (která je mimochodem taky docela zábavná) vrátil do vesničky, dal si flák z čerstvého tuňáka (buď byl nedovařený, nebo jsem barbar) a vyrazil zpět na pevninu s cílem dostat se ještě ten večer na bus do Siem Riep - vstupní brány k Angkorským chrámům.

Pokračování příště...

Další fotky naleznete zde

Špatné počty

Původně jsem si myslel, že do Viet Namu letím na 9 týdnů, ale někde jsem udělal botu, ono to je téměř 10 týdnů. A jelikož jsem v práci řekl, že budu pracovat 7 týdnů a pak dva cestovat, zbylo mi na cestování o týden více. Otázka byla, co s ním.

Měl jsem možnost zajet si do Da Nang na pláž s příjemnou společností. Ale volání divočiny zvítězilo - koupil jsem si letenky do Ho Chi Minhova města, odkud naskočím na autobus do Kambodže! Takže se můžete těšit na další nudné příhody.

Nudle značky Hoi An

Pátek ráno, přede mnou poslední pracovní den týdne. Vzbudit se, z hromady oblečení, ležícího na kupě elektroniky, hned vedle mého polštáře, vybrat nejvíce použitelný kus a hurá do sprchy. Notebook a sluchátka do batohu a na sebe sako pro alespoň částečná navození pocitu, že jdu do práce. Po cestě vyzvednout chleba s vajíčkem, zaplatit o 10Kč více, než je jeho reálná cena, usmlouvat cenu moto-taxi na adekvátních 30Kč a nechat se dovézt do práce.

Pekingská spolustážistka (ne kachna, jak by někoho mohlo napadnout) Wenyi jde dnes naposledy do práce. Následuje tedy odpočinkový den plný loučení a společného oběda. Následuje rychlé sbalení a vyrážíme do cestovní kanceláře. Původně nás odsud měli odvézt na autobusové nádraží - díky našemu absolutnímu zmatení však přicházíme o 20 minut pozdě a 10 minut před odjezdem autobusu ze zmíněného nádraží. Dostáváme tedy do rukou mapku a popřáno hodně štěstí. Po běhu městem a za průběžného vyptávání dorážíme na nástupiště, abychom asi 30 minut čekali na (zřejmě tradičně) zpožděný spací autobus. Abych trochu objasnil, v čem spočívá přídomek "spací" - v autobuse jsou místo sedaček tři řady postelí, která nám na následujících 15 hodin mají poskytnout dostatečné pohodlí pro klidný spánek. Pokud ne pro spánek, pro popíjení vietnamské levné vodky s číňany postačily bohatě.

Je 9:00 - o hodinu později, než kdy jsme měli dorazit do města Hue, a my couváme do zastávky na snídani, vzdálené asi 70 km od naší destinace - přeloženo do času to dělá přes dvě hodiny jízdy po tankodrom připomínající vozovce lemované metr širokými čtyřpatrovými neomítnutými domky, nabízejícími v jejich vchodech prakticky veškerý možný sortiment (při průměrné rychlosti 30km/h máte totiž dostatek času si jejich sortiment dostatečně prohlédnout). Do naší destinace přijíždíme po 11cté hodině a za 250Kč si najímáme motořidiče, kteří nás v rychlosti provezou po všech významných památkách, abychom v 6 večer stihli odjet mikrobusem.

Hue si určitě zaslouží svůj vlastní odstavec, ve Vietnamské historii totiž hraje velmi výraznou roli. Ležící těsně pod bývalou hranicí Jižního Vietnamu a po 150 let sloužilo jako sídlo císařů. Nebudu příliš zacházet do detailů, neboť vás to nejspíš nezajímají a hlavně je vůbec neznám, ale většina z bývalých císařů si zde vystavělo rozsáhlá sídla a hrobky. Rod dodnes žije v exilu ve Francii, jeho vláda nad Vietnamem však skončila v roce 1945. Již v tomto období byl však vliv císařů velmi oslaben Francouzským kolonialismem. Druhou důležitou roli město sehrálo v roce 1968, kdy bylo obsazeno jednotkami Viet Congu a američtí vojáci jej rozstříleli na maděru, aby jej "zachránili". Podle toho co jsem slyšel/četl byl tento moment klíčovým zlomem ve Vietnamské válce.

Po tom, co jsme si prohlédli dvě z hrobek, pagodu a citadelu, naskočili jsme do dolmuše směrem Da Nang - třetí největší město Vietnamu, ležící u Čínské pláže. Ta byla za vietnamské války vysoce americkými vojáky - 30km dlouhá, zakřivená, zlatá, písečná krása olemovaná palmami a rozestavěnými hotelovými komplexy. Pokud by někoho opravdu zajímala, může si ji prohlédnout mimo jiné zde (doplněnou o pár herců). Další den ráno jsme si tedy půjčili motorku a vyrazili na obhlídku. Přes jediný místní most (na Google mapách jsou dva, jak jsme ale zjistili, druhý by člověk musel přeskákat po jeřábech) jsme se vydali téměř evropsky vypadajícím městem směrem k pobřeží. Podél něj jsme za konstantního překročení maximální povolené rychlosti (40km/h ve městě, 50km/h mimo něj) frčeli směrem na Hoi An - přístavní městečko zapsané v seznamu UNESCO. Poloautomatická sekvenční převodovka, žádná spojka, řídítka v ruce, Wenyi s mým batohem za mnou a tisíce motorek okolo nás. 

Po půl hodině jízdy jsme dorazili k předměstí naší destinace a rozhodli se odpočinout si na pláži hned vedle poloopuštěné restaurace, obhospodařované starším manželským párem. Lehátka pod kokosovým slunečníkem jen pro nás, kousek od nás střážní věž (nejspíš z válečných dob) a jinak naprosto prázdná, krásně čistá písečná pláž. Pivo, kola, moře a zpátky na motorku. Čeká nás Hoi An - kromě stánku s nudlemi před domem na Františkánské 1 se jedná i o městečko se silným čínským vlivem, způsobeným vhodnou polohou, která v minulosti lákala mnoho tamějších obchodníků. Každá čínská provincie si zde vybudovala sídlo sloužící jako útočiště přistěhovalců v případě finančních, nebo jakýchkoliv jiných, prolémů a zároveň poskytující oltář a vše, co k němu patří (nemám ponětí, co by to mohlo být, ale znělo to v tomhle spojení docela dobře). 

Před setměním jsme ještě stihli krátkou vyjížďku po řece a vyrazili zpět do Da Nangu - dali si kokosový ořech, pivo a po vyčerpávajícím dni padli do postelí. Dalšího rána jsme se vydali do Mramorových hor, pěti masivů vystupujících ze země jižně od města. Na vrcholku většiny z nich se tyčí pagody a oltáře a ty jsme si nemohli nechat ujít. Není přeci nic lepšího, než v téměř stoprocentní vlhkosti a 35 stupních vybíhat schody.  Spocení až za ... dejme tomu ušima ... jsme dorazili k oltářům, sochám, jeskyním a jedné poňěkud zvláštní pagodě, která, jak mi bylo vysvětleno, namísto draka, který je ochráncem, uctívala hada, který je považován za monstrum. Inu, moc jsme se v tom raději nepitvali a vyrazili jsme na posledních pár hodin na pláž, aby se nás pokusily odpojením plynu u motorky ošidit místní děti. Moc času nám už nezbývalo, protože mi o půl třetí odjížděl autobus zpět do Hanoie a Wenyi do Nha Trang. Poslední kokosový ořech, rozloučení a hurá na 17cti hodinovou cestu zpět.

Přestup v Hue byl velmi zábavný - po tom co jsem se zeptal asi pěti různých "cestovních agentů", kam mám jít s mým lístkem (zřejmě sdružili asi 5 různých společností do autobusu, kterým jsem přijel). Půlka z nich mi řekla, že mám stát tady, druhá, že mám jít s ostatními a třetí, že o té společnosti nikdy neslyšeli (rozdělení pěti agentů na tři poloviční skupiny má pomoci k navození pocitu absolutního zmatení a nevyjadřuje duševní zaostalost autora, poznámka redaktora). Po chvíli mě převedli na recepci, kde se snažili dovolat mojí cestovní společnosti. Zatímco všichni lidé do Hanoie již odešli, mě po chvíli přijel vyzvednout chlapík na motorce, aby mě odvezl do stejného autobusu, do kterého nastoupili všichni ostatní. Dostal jsem VIP místo s nejkratším prostorem pro nohy a vyrazili jsme na cestu "domů".

Další fotky naleznete zde

V obležení minoritních prodejců

Pátek večer a skupinka 15cti stážistů má čekat před hostelem na minibus, který je odveze na nádraží. Po klasických "porodních bolestech" velké skupinky jsme se o 10 minut později za vydatného troubení vydali uličkami starého města Hanoie. Zájezd byl zaplacen a nás čekaly dva dny all inclusive ve slavném městečku Sapa v horách na severozápadě země. V horách plných rýžových políček a místních "menšin". Jak nám bylo řečeno, v bývá zde chladno, a tak jsme se vybavili co největším množstvím piva, aby nás netrápilo, že nám bude zima.

Pokud byste, tak jako já, někdy slyšeli od Českých Drah, že ve vlaku stojíte proto, že nemohli připojit další vagóny, pošlete je do pr... a do Hanoie. Zde totiž po stavu, kdy se u nás již připojit vagóny nedají, připojili ještě dvakrát tolik. Nastoupili jsme tedy do vagónu číslo 12 a našli své útulné kupé se 6-ti palandami. Finální složení: pět chlapců a jedna dívka. Všechny ostatní dívky jsme vyslali do kupéček po 3 - 4, doplněných místními obyvateli, aby mohly lépe vstřebávat kulturu. Vybalili jsme pivo a začali se osvěžovat. Najednou nás vlak zarazil do sedaček (tedy alespoň ty sedící po směru jízdy) a vyrazil na svou zběsilou jízdu. Úctyhodných 300km urazí již za 9 hodin, což je s ohledem na skřípění, které po celou dobu vydává, vynikající výkon. Všichni byli překvapeni, jaké zde mají hrozné vagóny - my zvyklí z České Republiky však nemůžeme být ničím překvapeni (myslím, že klidně snesou srovnání). V pozdních hodinách, když už jsme se všichni rozhodli jít na kutě, jsem se rozhodl rozbalit svou deku, abych se přikryl. Poté, co na mě z deky vykoukly cizí vlasy/chlupy, jsem si tento krok rozmyslel a raději šel spát v oblečení.

Ranní příjezd proběhl bez problémů, minibus nás odvezl na hotel, který nás na místní poměry velmi mile překvapil svou zahrádkou s lavičkami, houpačkami a příjemným výhledem. Posilněni snídaní jsme se vydali na první výlet do vesničky Cat Cat. Asi po 30 metrech už na nás čekala skupinka asi 30 zástupkyň místní menšiny, aby se postupně každého z nás zeptaly odkud jsme a jak se jmenujeme. Několik z nich se k nám zároveň přidalo jakožto doprovod. Vedeni 19-ti letou 140cm vysokou slečnou jsme scházeli schody, blátité cesty a procházeli asi první vesnicí, kterou jsem kdy viděl, že by neměla ani jeden obytný dům ale pouze obchody (všechny k tomu s naprosto identickým sortimentem). Díky slunečnému (čti přes opar šlo po velkém snažení rozpoznat slunce, připomínající spíše měsíc) počasí jsme si mohli prohlédnout krásná panorámata rýžových polí, rozprostírajících se úbočích hor. Po shlédnutí vodopádu na konci naší cesty jsme se obrátili zpět a jinou cestou se vrátili do hotelu, před kterým se nás ještě veškerý náš původní doprovod pokoušel přesvědčit k nákupu extrémně předražených "ručně vyráběných" výrobků. K tomu nás ještě překvapil náhlý útok mračna/mlhy, která se rozhodla nás v 1500 m.n.m. poctít svou návštěvou. Jak už to s návštěvami většinou bývá, byla o dost delší, než by se nám líbilo.

Oběd v hotelu a několik z nás se rozhodlo vyrazit na výlet na nedalekou horu, která nám byla doporučena jednou z "domorodkyní". Překvapeni vstupným 70kč (na místní poměry opravdu hodně) jsme přesto vstoupili, abychom byli uvítáni Mickey Mousem v nadživotní velikosti. Jak vidno, Vietnamci se naučili využívat turismu do poslední kapky a asi někde slyšeli, že Disney land je docela oblíbený. Procházeli jsme tedy napůl umělou přírodou plnou naprosto umělých soch, kterou zachránil až konečný výšlap na vrcholek, poskytující úzké průrvy mezi podivnými skálami a "bránu do nebe". Tu jsme samozřejmě nemohli vynechat. Jako správní turisti jsme si také nenechali ujít možnost převléci se do místních oblečků a pak se asi půl hodiny navzájem fotit a náramně si to užívat. Večer jsme se spokojili s několika málo pivy a rozehřáti zápasem mezi Manchesterem a kdovíkým se odebrali do našich mrazivých pokojů s očekáváním dalšího dne.

Jak bylo řečeno výše, některých hostů se prostě nezbavíte a proto i další den bylo vše zahaleno mlhou, poskytujícím výhled tak na 20 metrů. Připočtěme k tomu místní způsob dopravy a vyjdou nám světla, která se na poslední chvíli mění v motorku svištící za vašimi zády a hned zase mizící, za sebou nakrátko zanechávajíc červenou skvrnu. Někteří z nás již byli příliš promrzlí a z důvodu nemoci se dnešní 12-ti kilometrové túry raději vyhli. Zbytek se mlhou vydal ke vzdálené vesničce, domovu většiny "where are you from?" slečen. Tentokrát jich čekalo o mnoho více a my vešli do davu 50-ti výdělkuchtivých zástupkyň místních menšin. Ty tentokrát nenechaly nic náhodě a ke každému z nás vyslali jednu zástupkyni, aby nás po celou dobu našeho pochodu doprovázela (nebo spíše pronásledovala). Děravými cestami mezi tušenými rýžovými poli jsme se postupně propracovali k zábavnějším úsekům, tvořeným blátivé srázy. Naše průvodkyně se automaticky jaly svých povinností a hned nám všem chtěly pomáhat a přidržovat nás (některé z nás nakonec spíše snášet). Jako podnikatelský záměr by to mohlo docela fungovat - inspirace pro ty z vás, kdo studujete něco s tím spojeného. Po chvíli jsme se dostali až k samotným rýžovým polím a po kamenech ohrazující přívod vody jsme došli až k akvaduktu zázobujícímu naši cílovou vesničku. Na začátku cesty si mnoho z nás vyměnilo boty za gumáky a v po absolvování tohoto úseku toho určitě nelitovali, neboť voda byla naprosto všude.

Nakonec jsme úspěšně dorazili do vesničky, aby na nás všichni naši společníci automaticky rovnou vybalili, že teď si od nich musíme něco koupit. Každý z nás si tedy z povinnosti koupil nějakou předraženou hloupost a vstoupili jsme do "restaurace" vystavěné na břehu řeky. Tou dobou se už konečně zlepšilo počasí a místo 20 metrů jsme byli schopni vidět nejméně metrů 50. Oběd, a pak zpět do pekla pouličních prodavačů, jejich dětí a neustálého "jů vant tů báj dis from mí?". Snažili jsme se vymyslet sofistikované způsoby obrany, jako uzavření se do neprostupného kruhu stážistů, všechny ale nakonec skončily neúspěchem. Když průvodkyně zavelela k odchodu, byli proto všichni nadšeni. Před odchodem z vesnice jsme si ještě za zlomek ceny, proklamované pouličními prodejkyněmi, nakoupili suvenýry. Po dalších několika kilometrech mlhy jsme dorazili k místu, kde nás měl vyzvednout autobus, dali jsme si pivko a vyrazili na večeři do hotelu.

Sbalili jsme zbytek skupiny polehávající celý den v postelích a vyrazili k našemu zpátečnímu vlaku. Na nádraží jsme doplnili zásoby piva a opět vstoupili do spacího kupé. Zde jsem měl již připraveno speciální uvítání. Krom nepoznaných vietnamských pachů a omšelých umakartových zdí, pocákaných neznámou tekutinou, na mě na mé lampičce čekal hmyzí kamarád. Na uvítanou jsem ho tedy zabalil do papíru a vyhodil. Znaveni jsme zkonzumovali všechen dostupný alkohol a ukončili večer tentokrát o mnoho dříve. I přikrývka tentokrát vypadala o mno lépe a tak jsem se odvážil ji využít. Ranní probuzení mi zpříjemnil další hmyzí kamarád, kterého jsem však ušetřil, abych i dalším návštěvníkům daného kupé dopřál vřelého přivítání. Toho, co na mě zpod mé centimetr široké "matrace" vylezlo přes noc se nechci ani domýšlet.

Ranní taxi domů, hodina spánku a hurá do práce. Naštěstí už se blíží další pátek a výlet do Ho Ian (pokud by to náhodou někomu něco připomínalo, ano, odsud ten název pochází). 

Další fotky naleznete zde