Vítejte v Barmě

Den 93

Bangkok -> Mandalay (Barma)

Z Vietnamu jsem se přesunul do Bangkoku, kde jsem si vyřídil vízum a odkud mě očekával let do Barmy a trochu toho baťůžkářského cestování. Předpokládaný vrchol mého výletu byl na dotek. Chtěl jsem ještě ráno skočit do opravárny ohledně problémů s telefonem, ale bohužel v Thaisku takhle brzo nikdo nepracuje. Nezbylo mi, než se vydat na letiště. Půl hodinky v nadzemce, třičtvrtě v autobuse a byl jsem o další krok blíž.

Jen s příručním zavazadlem jsem si procházel všemi kontrolami, dokud mě nezastavili u scanneru. Divil jsem se, co tam mohli najít, vždyť jsem přece včera při balení ještě schválně dával nůž do velkého batohu, protože jsem věděl, že s ním neprojdu. No, zřejmě jsem se na to asi nějak nesoustředil... protože jsem ho měl jako obvykle v mém modrém plastovém pytlíku. Supr, takže sotva jsem si ho nechal v Bangkoku nabrousit, vyhodil jsem ho do koše.

Zbytek cesty už probíhal v pohodě a přistáli jsme na mezinárodním letišti v Mandalay. Už po cestě na ranveji jsem si říkal, že to nevypadá zrovna moc rozvinutě – v okolí se rozléhaly pláně plné keřů a chvíli trvalo, než jsem vůbec uviděl budovu letiště. Při výstupu mě samozřejmě oblila horká vlna a pot a starý autobus typu Karosy, který nás odvezl na terminál, okolní teplotě zrovna nepomohl. Budova letiště byla postavena zřejmě v místním tradičním stylu a po vstupu na nás hned čekala pasová kontrola. Předal jsem jim předvyplněné imigrační papíry a koukal jak se úředníci potí pod dohledem svých nadřízených.

Venku už na nás čekal bezplatný autobus našich aerolinek, který nás měl odvézt do centra města. Cestu kolovaly pláně a jezírka a v dáli se objevily první zlaté špičky chrámů. To už jsem ale klimbal v polospánku a zbytek cesty už byl jen příjemnou tmou plnou odpočinku. Jakmile jsme dorazili, domluvil jsem se s blonďatým nizozemcem, že snížíme výdaje na ubytování a najdeme hotel s pokojem pro dva. Narozdíl od svých sousedů, v Barmě není cena ubytování zdaleka tak přívětivá k mé peněžence. Zatímco v Laosu jsem byl schopný přespávat za pade na noc, tady se prý občas není možné dostat ani pod pět stovek.

Nejdřív jsme skočili do restaurace na něco na jídlo, což v tomto případě byly smažené nudle s vajíčkem, masem a zeleninou spolu s polívkou a cibulí s nějakou omáčkou. A už první cesta měla něco do sebe, chlapík nám nabídnul, že nás veme do hotelu. Zmínil docela rozumné, v průvodci dobře okomentované, místo, takže jsme neměli důvod ho odmítnout. Dopravní prostředek ale byl dosti zábavný. Ke kolu byla připevněna konstrukce se dvěma sedačkami, na které jsme se spolu s Jayem naskládali. Jeden koukal dopředu, druhý dozadu, batohy jsme naskládali kam se dalo a vyrazili jsme na cestu.

Jay mi zkazil náladu, když mi řekl, že tady nefungují bankomaty. S ohledem na to, že jsem s sebou měl v hotovosti asi dvacet dolarů, moc dlouho bych tady nevyžil. Naštěstí to nebyla úplně pravda a ve městě je jeden bankomat, který karty bere a když jsme k němu zajeli, peníze mi vydal. Mohl jsem zaplatit našemu rikšovistovi a vydat se na procházku okolím za účelem sehnat si kolo. Hned v prvním krámě jsem se na kole trochu projel, ale neshledal jsem ho dostatečně pohodlným a účelným a stejně by člověk nikdy neměl nakoupit hned v prvním krámě. Vyšel jsem se podívat po dalších volbách, ale osud byl zákeřný a kolo mi nepřál. Přímo předemnou prošly dvě ženy s tácy plnými kusů melounu na svých hlavách. V ruce nesly stoličky, takže jsem si domyslel, že se zřejmě přemisťují na své prodejní místo.

Tuhle příležitost jsem nemohl nevyužít, obzvláště s ohledem na pražící odpolední slunce. Začal jsem je nenápadně následovat. Procházeli jsme frekventovanými cestami a úzkými uličkami, okolo zlatých věží chrámů, mozaikových minaretů mešit a zděných kostelů, dokud jsme nedošli k tržišti obklopenému parkovišti plnými motorek a kol. Po celou dobu cesty na mě pokřikovali mototaxikáři, na což jsem po předchozích pár měsícich na vlastním stroji nebyl zrovna zvyklý. Když se matka s dcerou konečně usadily, hned vedle nich pro mě byla připravena další zkouška.

Většina lidí tady nosí parádní sukně – ženy s ornamenty a muži s kostkovanými vzory. No a obchod, u kterého melounoví prodejci zastavili, je prodával. Obětoval jsem 80 korun a dostal efesní taštičku se sukní vysoké kvality – nebo tak mi to aspoň bylo řečeno. To už ale nastal čas na meloun, nakrájeli mi jej na kousky do sáčku a přidali zaostřenou špeili. Byl jsem spokojen.

Na kolo už jsem v té době neměl ani pomyšlení a stačilo mi procházet se okolními ulicemi. Na každém rohu se na mě smáli místní a každý desátý na mě zavolal obligátní “Helou”, občas doprovázené nějakou další anglickou frází. S úsměvem na tváři jsem se procházel okolo stánků prodávajích vepřové vnitřnosti, prošel si jeden větší chrám se zlatou stupou uprostřed a pomalu se vydal zpět k hotelu, kde jsme měli domluvenou schůzku s Jayem. Byl jsem docela překvapený, kolik mešit tady v okolí člověk potká, v jedné oblasti byly v těsné blízkosti hned čtyři. Tak jak se tady dají najít všechna náboženství, stejně tady člověk potká i různé typy lidí, od indů přes araby, číňany po klasické obyvatele Barmy. Co mi ale přineslo asi nejvíce překvapení byl pouliční stánek se sexuálními pomůckami, nemohl jsem si pomoct a musel jsem se začít smát.

Před večeří jsme ještě pozjišťovali detaily autobusů, kde nám jeden z místních vehementně vysvětloval, že má rád sexy. Nejsem si úplně jistý, co přesně tím myslel. Sedli jsme na pivko s arašídy, já si objednal kuřecí na rajčatech, které chutnalo nápadně podobně jako naše rajská a poslouchal jsem vyprávění dnešního pivního parťáka. Jay pracuje na fotografickém projektu ve městě západně od Mandalay, kde dokumentuje staršího pána, který vkládá všechny své peníze do pomoci chudým dětem. Aktuálně se jedná asi o 160 dětí navštěvujících jeho školu. Pokud mi vše vyjde tak jak má, mám v plánu se tam podívat.

Ještě zajímavější byly ale historky ohledně Barmské historie. Skupina generálů, kteří aktuálně vládnou zemi je prý velmi pověrčívá a tak se snaží předejít různým věštbám. Kdyby vám tedy někdo řekl, že v noci budete krvácet, raději se pořežete sami a tím věžtbu splníte. V rámci této logiky se zachovali, když jim bylo předpovězeno, že se v zemi stane pravicový převrat. Rozhodli se tedy, že se ze dne na den již nebude jezdit na cestách vlevo, ale vpravo. I po třiceti letech však většina automobilů stále má volant na pravé straně.

Jindy zase změnili všechny peníze na násobky devíti, nebo se rozhodli přestěhovat hlavní město o pár set km na sever a vybudovali k němu šestnáctiproudou dálnici. Ne vše je však takto úsměvné a jsem si jistý, že těch pár historek o popravách protestantů nezůstane v průběhu mé cesty osamoceno. Situace se prý však zlepšuje. V zemi dokonce začal vycházet nový typ tiskovin, který je aktuálně strašně populární a zaplavuje město. Deníky – předtím totiž všechno muselo projít přes cenzuru, takže nemohli nikdy vydávat zprávy denně, ale jedině se zpožděním. Jak jsme tedy rozhodli v angličtině, v Barmě neměli News, ale Olds.

Rozloučení s Růženou

Den 87 – 90

Ha Noi

Teď jsem se hlavně potřeboval zbavit Růženy a přeměnit ji na nějaké ty penízky. Nahodil jsem všude na net inzeráty a vyvěsil plakáty, zatímco jsem odpočíval a hledal nejpříjemnější kavárnu ke čtení kindlu. Dny pomalu ubíhaly, ale ohledně motorky se nikdo neozýval. Hanoiský trh s falešnými Hondami praskal ve švech a tak jsem zkoušel snižovat cenu, ale ani to nepomohlo.

Projel jsem si ještě několikrát město, skočil si na pivko s pár spolubydlícími a když se přiblížil den mého odletu, rozhodl jsem se přistoupit k radikálnímu kroku a zkusit prodat Růženu do obchodu. Ani to se ale nesetkalo zrovna s úspěchem, když mi nabídli nejdřív třicet a pak padesát dolarů. Ani smlouvání nepomohlo a tak jsem ji raději nechal před hostelem s tím, že ji vyzvedne můj kamarád Long a pak ji prodáme, až se trh zlepší.

Než ji ale Long stihl vyzvednout, v hostelu už ji někdo čorknul a nejspíš sám prodal. Růžena se ocytla v neznámých rukou a já jsem se mohl rozloučit s jakoukoliv návratností investic a oprav. Možná je to ale správná tečka za skoro třemi měsíci, kdy nejdřív Evu a pak mě vozila zeměmi jihovýchodní Asie.

Deštěm a tmou do Hanoie

Den 86
Son La -> Ha Noi

Probudil jsem se přesně v poloze, v jaké jsem usnul a prozkoumal jsem koleno. Sundal jsem nasáklou bandáž, pokapal hnědým hnusem, nahodil novou a za kulhavé chůze postupně sbalil všechnu svou výbavu. Odevzdal jsem klíčky od pokoje, sjel po cestě o kousek níž na snídani a vyrazil na posledních tři sta kiláků mého dobrodružství.

Nemohl jsem si přát lepší zakončení. Cesta většinou obklopená továrnami, když jsem měl to štěstí a na chvíli nepršelo, byl jsem zrovna v samotných mracích. A to štěstí jsem neměl moc často. Jakmile jsem sjel dolů z hor, stal se z deště zákon. Kdybych měl dodržet své předsevzetí, že zastavím na jídlo až přestane pršet, nejedl bych tři dny. Dal jsem si polívku, abych trochu rozmrzl a vyrazil dál.

Když jsem na to trochu šlápl do kopce, začal mi prokluzovat řetěz a tak jsem si ho na posledních sto padesát kilometrů ještě musel nechat vyměnit. Aneb jak plýtvat penězi na motorce, kterou za chvíli stejně prodám. Blížil jsem se k hlavnímu městu a doprava začla houstnout a bláznit. Počítal jsem s tím, že ve spleti od sebe nerozpoznatelných čtyřproudovek mi pomůže gps v mobilu, ale po celodenním pobytu v dešti mě už zradila i moje bunda, kde jsem měl telefon schovaný. Nokia se odmítnla nastartovat a místo toho se raději pomočila. Jinak si tu vodu, která z ní kapala, nedokážu vysvětlit. Byl jsem zanechán velkoměstu a mé znalosti vietnamštiny.

Když jsem ani napopáté nebyl schopný vysvětlit, kam se chci dostat, musel jsem změnit svou taktiku. Zamyslel jsem se, kdo by nejlépe mohl porozumět lámané angličtině turistů a napadli mě taxikáři. Tím se má lokační situace konečně zvrátila a zjistil jsem, kam potřebuju jet. Zůstal mi jen problém, že cesty byly naprosto ucpané a v jednu chvíli jsem se za půl hodiny posunul o krásných dvacet centimetrů. Měli by tady změnit tachometry, aby ukazovaly centimetry za hodinu.

I když jsem se musel ptát snad dvacetkrát, svůj cíl jsem nakonec našel. Jezero Hoan Kiem a od něj už to bylo k ubytování, co by kamenem dohodil a zbytek dojel na motorce. Bylo fajn opět uvidět stříbrnou ceduli s modrým nápisem: Hanoi Backpackers. Odložil jsem Růženu na kraji cesty. Po osmi tisících, pěti stech kilometrech.

Krvavý návrat do Vietnamu

Den 85

Oudumxay -> Son La

S ničím jsem neotálel, přivázal jsem zavazadla k Růženě a vyrazil vstříc svému poslednímu dni v Laosu. Krajina se opět proměnila a místo zelených kopečků jsem se opět dostal na cesty zakusující se do strmých skal porostlých džunglí. Zahnisané koleno se mi pomalu zlepšovalo a tak jsem vůbec neměl radost, když začalo pršet. Snažil jsem se jej nějakým způsobem zafačovat, aby se do něj nedostalo moc vody.

Když konečně déšť ustal, začal jsem si užívat jízdu zatáčkami a přitom přemýšlet nad dalšími dny. Začal jsem to trochu více klopit a tak mi asi v padesátce ve stoupání ustřelilo zadní kolo. Samozřejmě mě hned zachvátila panika, ale snažil jsem se to co nejlépe zvládnout. Vyrovnal jsem motorku, aby mi jen ustřelila na druhou stranu, vyrovnal jsem ji znovu a ta stejná situace, jen teď jsem k tomu vjel do křoví lemujícímu silnici, abych z něj po chvíli zase vyjel a už sebou konečně prásknul.

Když jsme já i Růžena doklouzali, začal jsem nadávat a kontrolovat, co se všechno stalo. Ruce v pořádku, všechno ostatní taky a koleno už nehnisalo – zbrousil jsem si ho tak pěkně, že po původním zranění nezůstalo ani stopy. Přední světlo dostalo další zásah, ohnul jsem blatník a pokřivil řídítka. Taky jsem si nasbíral nějaké listí. Hlavně jsem přemýšlel, co s kolenem. V batohu jsem našel nějakou desinfekci, ale potřeboval jsem se dostat k nějakému alespoň trochu serióznějšímu doktorovi.

A nebo něčemu co nejblíže podobnému, po asi hodině cesty jsem dorazil do městečka, kde si mě v lékárnách přehazovali jako horký brambor, dokud se mě konečně jedna paní neujala. Skočila do lékárny, odkud mě před chvílí za ní vyslali a přinesla nějaké lahvičky, jednu z nich s infuzí. Dokážu si představit, jak se mi v té chvíli rozšířily zorničky a hned jsem ji začal ukazovat, že žádnou infuzi nechci. Naštěstí chtěla roztok použít jen na vyčištění rány. Uklidnil jsem se a nechal jsem si všechno zafačovat, vysvětlit mi co mám dělat a vyrazil jsem směrem k hranicím s Vietnamem, které už měly být jen pár hodin cesty.

Při pádu jsem měl samozřejmě foťák pod bundou, takže jsem ho zase roztřískal a dostal jsem Error 99. Luxusní výhled, který jsem tak měl z nově vystavené příjezdové cesty k hraničnímu přechodu položenému ve vrcholcích hor, jsem si tak mohl vyfotit maximálně telefonem a ani na to jsem moc neměl náladu. Když jsem přijel k přechodu samotnému, přivítala mě prázdná budova, celníci si zřejmě dali pauzu a nijak se neobtěžovali zamykat, nebo alespoň zavírat celnici. Trochu jsem se tam porozhlédl, jestli někoho najdu, ale bezúspěšně. Skočil jsem si koupit aspoň kafe a něco sladkého, přičemž mezitím se konečně celníci vrátili a pustili mě razítkem ze své země.

Vjezd do Vietnamu byl snad ještě jednodušší, takže jsem po chvíli už zase drandil cesty plné motorek a tentokrát se jich nemálo podobalo mé vlastní. Přijel jsem do severní části země, kde je používali rolníci na polích pro jejich sílu. Takže s tou mou muselo být něco špatně. Měl jsem docela dobrý čas a tak jsem se musel rozhodnout, co dál. Chtěl jsem se projet až do městečka Sapa na severu, ale s ohledem na koleno a celkové rozpoložení jsem hodně váhal. Když jsem viděl ceduli ukazující na Hanoi s číslem 450 km, rozhodl jsem se už tohle dobrodružství ukončit a čím rychleji, tím lépe.

Ten den jsem tak ze zbývající vzdálenosti ukrojil ještě 160 kilometrů a po nekonečných stoupáních k horským průsmykům jsem se vyškrábal až do Son La, kde jsem si zase dal vietnamské pivo a vietnamskou plněnou bagetu. S úpěním a nadávkami jsem se po schodech vyškrábal do svého pokoje, kde jsem si pořádně vyčistil koleno, zafačoval jej, lehnul si do postele a začal hledat vhodnou polohu, kde mě nebude nic bolet. 

Nacionalistická cesta k Oudomxay

Den 84

Luang Prabang -> Oudomxay

Včerejší den mě nezanechal zrovna při plné síle a mé původní plány na ranní pozorování mníchů při jejich procházení městem a sbírání jídla do žebracích mís se rozplynuly v bezesném spánku. Chtěl jsem se v obchodě zeptat, na kolik by mě přišla nová převodovka a řetěz a jak už to tak bývá, odešel jsem bez obojího, ale s novými nálepkami – země, které jsem projel a překvapivě i Česká Republika.

Čekal mě další den v sedle a cesta až do Oduoxay, nebo tak jsem si to aspoň původně představoval. Už můj výjezd nebyl zrovna na čas a cesta hornatým terénem nebyla opět z  nejrychlejších. Občas byla přerušovaná bahnitými a kamennými úseky a tak jsem si zase a opět krásně skrášlil jak motorku, tak obuv. Výhledy na hory připomínající krajinu Nového Zélandu mi to ale vynahradily. Západ slunce krajině na kráse ještě přidal, ale zároveň přidal i mi pár starostí. Měl jsem před sebou ještě dlouhou cestu a přední světlo mi nesvítilo o nic líp než v minulosti.

Snažil jsem se co nejdéle jet za světla, takže jsem ignoroval přicházející zimu. Nakonec jsem se přioblékal v naprosté tmě za zvuků smějících se dětí v několika domcích minivesničky v horách. Osamocen uprostřed ničeho jsem se ale necítil zrovna nejbezpečněji a byl jsem rád, když jsem znovu roztočil kola. Pomalu jsem se sunul z kopce za roztáčení motoru naprázdno, abych si trochu posvítil. Když už jsem myslel, že jsem konečně tam, poslali mě ještě dalších deset kilometrů, což už se dalo jakž takž zvládnout. Město samotné se nakonec ukázalo být o dost větším, než jsem předpokládal a před večeří jsem tak měl možnost využít místních služeb pečených palačinek s banánem, takže jsem si krásně nabil baterky do dalšího motorkářského dne.

Dlouhý den v Luang Prabang

Den 83

Luang Prabang

Dnešní výlet z hostelu se měl uskutečnit od půl dvanácté, takže jsem měl ještě kopu času na to si projít město. Kousek od hostelu jsem si našel kavárnu a v rámci svého zvyku z posledních dní jsem si zainvestoval do pořádného kafe. K centru jsem to neměl moc daleko a tak jsem po pár minutách chůze dorazil k kopci s komplexem budhistických chrámů, stup a otisků budhových nohou obtáhnutých zlatou barvou.Užil jsem si supr výhled a sešel zpět do nížin centra města na poloostrově obklopeném řekou. Měl jsem to štěstí, že jsem dojel zrovna v období slavností závodů lodí, takže hned pod schody na mě čekal zvuk bubnů a průvod mnichů, doprovázejících dračí loď k řece. Následoval jsem je až ke královskému paláci přeměněnému na muzeum a naplno se vrátil k mé roli turisty.

Vstupné do muzea bylo neúměrné vysoké a tak jsem se rozhodl jej vynechat a palác si vyfotit jen zpoza zdi. Výdaje za vstup mi stejně za chvíli vynahradily další chrámy, kterých bylo v okolí více než dostatek. Mohl bych se v uličkách ztratit přinejmenším na pár dní a pořád by bylo co objevovat. Prošel jsem si několik hlavních chrámů doplněných o nějaké náhodné nálezy a užil si uvolněnou atmosféru klasických domků s výhledem na řeku. Když už se blížil čas našeho výletu, vydal jsem se zpět k hostelu a rozmýšlel, co udělám s hladem. Chtěl jsem si dát bagetu a prodavačka mi ji nabídla za více než dvojnásobnou cenu, jen jsem jí odmával rukou a doufal, že narazím naco jiného. Nenarazil jsem a tak jsem se na výpravu k Whiskey vesničce vydal pěkně nahladno.

Na korbě náklaďáku nás bylo asi deset a čekala nás hodinová cesta za hned několika atrakcemi. Poté, co jsme si okoštovali čerstvě destilovanou whiskey a rýžové víno, jsme jeli navštívit malou sloní rezervaci s mládětem a starší nemocnou slonicí. Nejsem zrovna velký fanoušek zotročených slonů, ale američanka, která ztrávila několik posledních měsíců ve sloní záchranné stanici nám vysvětlila, že tihle sloni jsou na tom v poměru k ostatním v zemi hodně dobře. Nejlépe to prý šlo poznat podle absence otevřených zranění na čele, která značí zasekávání železných háků jejich jezdci.

V další destinaci jsme se občerstvili a naskočili na loďky směrem k jeskyním se soškami budhy. V té horní byla tak zvaná absolutní tma, takže jsem se samozřejmě nakopnul do svého zahnisaného kolena, po čemž jsem si uštědřil nemálo nadávek. V druhé jeskyni jsem si proto našel vyvýšené odpočinkové místečko a spolu s angličany jsme začali bobulemi bombardovat jakékoliv průchozí po cestičce pod námi. Netrvalo to dlouho a zavolali si nás zpět na loď a pak už jsme v dodávce vyrazili zpět do Luang Prabang. Několik z mých spolujezdců vytáhlo za jízdy vlastnoručně vyrobené bongo a na rozbouraných cestách se snažili z něj potahovat. To jim po chvíli překazil lehký deštík, který se rychle proměnil v pořádný liják. Cesta se tím změnila v utrpení. Tedy alespoň pro všechny, kdo neseděli hned u kabiny. No a mezi ty jsem nepatřil, takže to byla docela pohoda.

Po návratu jsem si skočil na trh opět koupit něco na grilu. Rozhodl jsem se vyzkoušet místní výhlášené grilované klobásy, ale nebyl jsem schopen si vybrat ze dvou druhů... koupil jsem si oba. Krásně jsem se přejedl a tím se nachystal na pracovní večer, zatímco ostatní se vydali do hospody. Můj čas nadešel až o pár hodin později, kdy jsme spolu s dalšími dvěma motorkáři vyrazili na půlnoční večeři. Když jsme dojedli sendvič, bylo jasné, že ještě nemůžeme jít spát a vyrazili jsme na výpravu za nalezením hospody jménem Bowling. Projížděli jsme nočním městem a ptali se kde se dalo, ale bezúspěšně. Nakonec jsme s sebou vzali jednoho z místních, který nám ukázal asi poslední otevřený lokál v okolí. To už jsme ale byli tak vysílení, že jsme byli schopní si jen skoro mlčky dát jedno pivko a pak se vrátit zpět na hostel a do hajan.

Horami až k Luang Prabang

Den 82

Vang Vieng -> Luang Prabang

Rozloučil jsem se se svým korejským hostinským, nasadil brýle, rukavice, helmu a naskočil na motorku. A začalo pršet – sundal jsem brýle, rukavice a helmu a šel jsem si sednout pod střechu. Naštěstí to byla jen krátká přestávka, takže jsem po chvíli mohl vyjet. Projel jsem první zatáčkou a uslyšel jsem vzadu ránu, zablokovalo se mi zadní kolo a smykem jsem zastavil u kraje silnice. Podíval jsem se, co se to sakra stalo a zjistil, že se mi zadní brzda doslova roztrhala na kousky a tyč vedoucí k brzdovému pedálu se obtočila okolo osy. Povedlo se mi alespoň odblokovat kolo, abych mohl pokračovat v jízdě k nejbližšímu servisu.

S nadávkami směrem k motorce jsem ji nechal v servisu a vydal se na procházku za účelem najít něco ke snídani. Asi vám nemusím vysvětlovat, že jsem nebyl zrovna v nejlepší náladě, ale když mi do sluchátek začal hrát "Not Giving In" (nevzdávám se) od Rudimental, kompletně to převrátilo mou náladu a se zapálením jsem začal svou tůru za citrónovými koláčky a pak s plnou krabičkou a mlíkem cestu zpět k servisu. Tam už samozřejmě měli vyměnu brzdy skoro hotovou, jen se zasekli na tyči od pedálu. Po asi hodince jsem mohl konečně pokračovat do Luang Prabang, městu na seznamu UNESCO, plném chrámů a historických domků.

Vjel jsem do opravdových hor a začal si užívat horizontu, kde z oblak vystupovaly štíty hor obalené džunglí a kamenné prsty skal. Co chvíli jsem musel zastavit kvůli fotkám a když jsem vyjel na nejvýšší bod mé trasy, sednul jsem si na lavičku restaurace, kterou tam příhodně postavili a s parádním výhledem, kindlem a sušenkami si užíval přestávku. Pokračoval jsem dál, kde cestu lemovaly vysokohorské vesničky obklopující cestu s domky tyčícími se na kůlech nad srázy přímo za nimi. Párkrát jsem musel zastavit kvůli benzínu, protože benzínky tady moc neřešili a nechtělo se mi utrácet přemrštěné částky za benzín ve flaškách. A město už přece nemohlo být daleko.

Při prašném stoupání do kopce mě předjela skupinka na kroskách a tak jsem se rozhodl, že s novou brzdou se přece nenechám zahanbit. Šlapal jsem na to, co to dalo, ale bez třetí rychlosti jsem jen tak tak zvládal neprodlužovat vzdálenost mezi mnou a mou kořistí. Nakonec jsem je potkal, když měli přestávku u kavárny a pobavili jsme se o vzájemných zkušenostech a příbězích. Luang Prabang už nebyl daleko a tak jsem vyrazil, abych si našel nějaké příjemné ubytování. V průvodci psali, že je všechno drahé, takže jsem očekával dlouhé hledání. To také přišlo, ale celkem bezdůvodně. V období dešťů všechny ceny krásně klesly a kdybych zkusil jeden z hotelů u řeky, zjistil bych, že i ty byly za pohodové peníze.

Nakonec jsem jen náhodně objevil příjemný hostel za pade na noc v noclehárně, což mi akorát vyhovovalo. Před spaním jsem si zajel na trh pro grilovanou rybu s lepivou rýží, kterou jsem si odvezl pěkně na hostel a po vyhození kočky přes plot jsem si ji i pořádně užil. To už se vrátili ostatní baťůžkáři, kteří se rozplývali nad denním výletem k vodopádu, takže jsem se rozhodl, že následující den se přidám.

Motovýlet ve Vang Vieng

Den 81

Vang Vieng

Prozkoumal jsem svou odřeninu na koleni a neměl jsem radost z toho, co jsem viděl. Nejspíš díky vlhkosti tady všechno strašně lehce zahnisá a i když jsem používal desinfekci prakticky denně, malá odřenina se spíše zvětšovala, než naopak. Ani gáza moc nepomáhala a většinou byl spíš větší problem ji ke konci dne dostat z rány, do které „přirostla“. No a se včerejší gázou jsem do koše vyhodil i naděje, že bych si vyskočil na duši a nechal se splavovat řekou. 

Ale pořád jsem měl motorku a když jsem ji mohl vinit z mého zranění, mohl jsem ji lehce využít i k napravení nálady. Hodně turistů si ve Vang Vieng půjčovalo motorky a kola a vyjížděli na výlet na západ, směrem k jeskyním a koupalištím. Tak proč ne já, že jo. Hned po přejetí mostu se cesta znatelně zhoršila a po chvíli jsem projížděl první kaluží požírající celou šířku silnice. Proti mě projížděl pár na skůtru a řidič se zasmál se slovy, že to je teda pěkně šílená cesta. Pomyslel jsem si, že jestli jede na jih a pojede The Loop, svůj názor na šílené cesty hodně rychle změní. 

Celá oblast byla oplocena prudce stoupajícími skalami prošpikovanými jeskyněmi a tak by nebyl problém celý den prožít jen procházením z jedné do druhé. Vyjel jsem hned k té první, kterou jsem potkal, zaplatil vstup a v doprovodu průvodce vyrazil na cestu. Nevím proč, ale všechny túry tady prostě musí překračovat řeky. Vzal jsem na projížďku své nové konversky a tak nějak jsem neměl náladu si je hned namočit, obzvláště po mokrých zkušenostech z předchozích dní. Když jsem si je ale měl sezout potřetí, už jsem na to neměl náladu a tak jsem prostě vešel do vody v botech. To už jsme ale byli skoro u jeskyně, takže jsme se protáhli okolo přírodní brány dovnitř a za svitu čelovek začli prozkoumávat chodby.

V jeskyni byly šipky, po kterých se máme vydat, takže bych to asi zvládl i bez průvodce. Pochybuju ale, že bych se odvážil tam, kam mě zavedl. Když ukázal před sebe a řekl „malý, malý“, nevěděl jsem co čekat. Když si lehl na zem a začal se protahovat skulinou do vedlejší místnosti, neměl jsem zrovna radost. Podal jsem mu zrcadlovku a pochopil jsem proč všichni turisté, které jsem potkal, měli špinavé oblečení. Kdybych si ho nezašpinil v tomhle vchodu, určitě by mě to čekalo o chvíli později, kdy jsme se protahovali blátem vleže snad padesát metrů. Nemám zrovna problémy s klaustrofobií, ale tady bych si ji určitě časem vybudoval.

Po dokončení prohlídky jsem svého průvodce vyplatil a vyrazil k Modré Laguně, populárnímu to odpočinkovému místu mladých baťůžkářů. Po cestě jsem předjel skupinu asi dvaceti strašně kůl jihokorejců na terenních čtyřkolkách, ale myslím, že kdybych byl pěšky, předběhl bych je taky. Na místě mě pak čekala přemostěná průzračně modrá voda nejspíše slepého ramene řeky, houpačky, místa ke skákání a spousta cedulí zakazujících konzumaci drog. Pro mě nedostupné plavání ale naštěstí nebylo jedinou atrakcí a mohl jsem si ještě vystoupat pár schodů k jeskyni. Samozřejmě se z toho snažili vytřískat co nejvíce peněz, takže vstup do areálu byl zpoplatněný, čelovka byla zpoplatněná, průvodce taky.... No a tak jsem si prostě prohlédl jen to co šlo vidět bez světla a sešel zpět dolů. 

Dokončil jsem okruh údolím a vrátil se zpět k hotelu, kde mě majitel pozval na jihokorejské barbeque. Inu, nemohl jsem odmítnout a tak jsem si po chvilce připadal sám jako turistická atrakce. Všichni korejci si užívali, že mě můžou pohostit jejich národním jídlem a tak mě učili jak správně slaninu balit do zelných listů a divili se, když jsem byl schopný sníst jejich fermentovaný salát. K tomu si všichni mysleli, že když pořád vysedávám u notebooku, tak jsem spisovatel, nebo reportér. Napadlo mě, že bych jim to nevyvracel, ale nakonec jsem se přiznal k programátorství. Popíjeli jsme do pozdních hodin a bylo zábavné sledovat, jak asijská krev postupně odpadávala. 

Výbušná směs Vang Vieng

Den 80

Vien Tiane -> Vang Vieng

I když jsem si Vien Tiane opravdu užíval a jeho pohodová atmosféra mi více než vyhovovala, bylo potřeba se pohnout z místa. A další destinací byl Vang Vieng, město ve stínu hor, jeskyní a opilých a zdrogovaných turistů umírajících při nočních projížďkách řekou na duších pneumatik traktoru. Co jsem slyšel, tak pár let zpátky tam měli průměrně jednoho utonulého každý týden, takže vláda na popud zahraničí zakročila a i když se stále dá projet na duších, je to pořádně omezené. Nejdřív jsem se tam ale potřeboval dostat. Vyjel jsem na sever s představou, že tam tak za tři hodinky budu, bylo to přece jen asi 180 kilometrů. Akorát přímé cesty, na které jsem byl zvyklý, se začaly kroutit v kopcovitém terénu a já se začal pořádně potit pod žhavým laosským sluncem. No a motorka taky.

Když se cesta na chvíli narovnala, pořádně jsem na to šlápnul a frčel na plný plyn k blížícím se horám. Akorát najednou něco pode mnou bouchlo a už jsem nefrčel nikam. Zvnějšku nešlo nic vidět, takže jediné co mi zbývalo bylo odtlačit motorku do nejbližšího servisu. Tentokrát jsem neměl takové štěstí jako v předchozích případech a trvalo mi nejmíň půl hoďky, než jsem došel do vesničky a k jejich největšímu servisu, u kterého jsem doufal, že to pořádně opraví. Při prvním prozkoumání a vyndání svíčky se začali smát a ukazovat, že motor je pěkně v háji. Když ho rozebrali, vyndali píst a jeho hlavou prostrčíl mechanik prst, aby mi ukázal, že jsem do něj udělal krásnou díru. Bylo mi jasné, že tohle nebude levná oprava. Stejně jsem se ale musel smát, protože prorazit píst, to asi není úplně nejčastější porucha.

Jelikož jsem ale byl v Laosu, oprava netrvala dlouho. Mechanik naskočil na svého skůtříka a za deset minut byl zpět s novou přední částí motoru a pístem. Všechno nahodil zpátky, promazal, vyladil, pak přivařil pár uvolněných částí a podal mi účet. Celá oprava mě stála asi pět stovek, na což jsem si teda určitě nestěžoval a spokojeně jsem naskočil zpět na Růženu a s máváním pokračoval ve své cestě. Kopce začaly růst a cesty se klikatily čím dál více, až jsem po pár hodinkách, těsně před setměním, dorazil do Vang Vieng – největší párty destinace v Laosu.

Akorát jsem tam dorazil v průběhu období dešťů, takže většina hotelů byla poloprázdných a tak jsem si pěkně mohl usmlouvat cenu. Aniž jsem si to ale uvědomil, ubytoval jsem se v jihokorejském hotelu, kde jsem byl jediný neasijský turista, ale co už. Měli tam rychlý internet a já potřeboval ještě dodělat pár věcí.

Vientiane - hlavní město pohody

Den 78, 79

Vientiane

Na takovouhle rutinu bych si mohl rychle zvyknout. Ke snídani francouzské pečivo a vynikající kapučíno, k obědu některou z místních specialit a k večeři výběr z grilu u pomalu protékajícího mekongu obklopeného mladými lidmi popíjejícími pivko. Přes den nějaká práce, trochu turistiky, projížďky na motorce a Geocaching.

Stačilo vyjet jen kousek z centra a najednou jsem byl opět uprostřed vesniček a blátivých cest. Hledání kešky bez mapy pouze se znalostí vzdálenosti se ukázalo ve spleti uliček jako docela zábavné vyplnění půlky odpoledne a když jsem objevil krabičku se zápisníkem hned vedle příjemné kavárny, neodolal jsem další denní kávě. Kavárna byla spojena s vydavatelstvím a asi byla docela známá mezi cizinci, kteří zde dlouhodobě žijí. Na chvíli jsem se zapovídal s paní, která měla zřejmě prsty ve zdejší mezinárodní politice a přišla něco řešit s majitelkou.

Po pár dnech jsem na hotelu potkal slečnu z ostrova Mauricius a i když jsem původně měl v plánu svůj pobyt už ukončit, rozhodl jsem se pro její indické oči zůstat o den déle. Skočili jsme na oběd a večer s velkou skupinkou Couch Surferů na večeři, takže jsem si zase po pár dnech užil společnost lidí a ne jen počítače. Když jsme večer šli sednout s pivkem v ruce k řece, absolutně jsem neprotestoval - trochu odpočinku se mi už opravdu hodilo a pořádně jsem si nabil své cestovní baterky. Mohl jsm s poklidem vyrazit na cestu na sever a eventuélně až do Vietnamu, kam jsem si mimochodem ve Vientiane vyřídil vízum.

Pohodička v Laosu

Den 76, 77

Paksane -> Vien Tiane

Nevím, jestli to byl osud, ale v pokoji, kde jsem se ubytoval, měli parádní věšák a to bylo přesně to, co jsem potřeboval. I když jsem měl většinu věci v Batohu uložených v igelitových sáčcích a pytlích, čtyři dny neustálého přílivu vody ze všech stran se postaraly o namočení prakticky všeho. Naštěstí alespoň notebook a elektronika zůstala relativně nedotčená a když pořádně vyschly, všechno bez problému fungovalo. Problémů jsem měl už dost s kolenem, které se ve vlhkém počasí zrovna ideálně nehojilo. K tomu se přidalo zažívání a tak jsem se rozhodl se tady chvíli zdržet, než se vše zlepší.

Projížděl jsem se po městečku, ale k nalezení tady toho moc nebylo. Krom pár karaoke restaurací tady byl vlastně jen trh, takže jsem si občas užil palačinku s banánem, občas jen banán a občas radši nic. Hned vedle ubytování jsem měl opravárnu motorek, takže jsem si nechal opravit napájení baterky a přivařit pár částí, abych měl zase o něco kvalitnější stroj. Zbytek času jsem ztrávil prací na projektech z domu, do školy a  všeobecně na vyřizování záležitostí, které se za posledních pár týdnů nashromáždily. Druhý den jsem se rozhodnul přesunout do Vien Tiane, hlavního města Laosu.

Opět jsem vynechal jakoukoliv přípravu a po asi třech hodinách cesty po dálnici mě přivítal vítězný oblouk inspirovaný tím pařížským, ale s poněkud asijštějšími reliéfy. A za pět korun jsem si mohl vyšplhat nahoru. Celé město působilo velmi moderním dojmem, obzvláště v kontrastu ke všemu, co jsem zatím v Laosu viděl. Je to určitě spojené s historií, kdy bylo město prakticky srovnáno se zemí Thajskou říší a rozrůstalo se teprve v posledních několika desetiletích. Většina věcí proto dávala smysl - lidé zastavovali na červenou, jezdili jen po pravé straně a prakticky netroubili. Když jsem vjel do centra, ohromila mě variabilita restaurací a kaváren. Mohl jsem si dát jídlo většiny světových kuchyní, od španělských tapas, přes mexickou, indickou, všechny asijské a hlavně francouzskou kuchyni – to vše ukryté v úzkých jednosměrných uličkách.

Našel jsem si hotel s rozumným poměrem kvality a ceny a rozhodl se, že se zde na pár dní uhnízdím.

The Loop: Den čtvrtý, temný

Den 75

Kong Lor -> Paksane

Ke snídani jsme si dali stejně jako už pár předchozích dní palačinky a vyslali Karla na průzkum vodní situace. Po chvíli se vrátil s radostnou zprávou, že se teda konečně můžeme dostat do jeskyně. Ti z nás, kteří neměli skůtr, jsme vyšli napřed a u vchodu čekali na Karla s Klem, ti ale ne a ne přijet. Po chvíli přijel novozélandan se zprávou, že jim pod kola vběhly kuřata, kterým se snažili vyhnout a vysekali se. Naštěstí nic moc vážného a že se jen o chvíli opozdí.

Když jsme se dostali k ústí jeskyně, pronajmuli jsme si tři loďky a vypluli vstříc dobrodružství – protože jsme ho za posledních pár dní měli málo. Voda opadla, ale v některých místech jsme se jen tak tak nemuseli sklánět, abychom projeli. Všude byla černočerná tma prozvětlovaná jen úzkými kužely našich čelovek vypůjčených z hotelu. Všichni jsme kmitali světýlky ze strany na stranu a vždycky když někdo z nás objevil něco zajímavého a na chvíli se jeho světlo zastavilo, ostatní ho hned následovali.

Z úzké a nízké chodby jsme vjeli do jednoho z obrovských sálů, kde nás vysadili na břehu a na chvíli jsme pokračovali pěšky. Asi z důvodu velkého průtoku vody tady nebylo zrovna moc krápníků, takže podívaná byla spíše o dobrodružství a o pocitu, že objevujeme jeskyni, kde ještě nikdo nebyl. To samozřejmě nebyla pravda, ale ve tmě jsem si tak každopádně připadal. Ze stropu na nás pořád kapala voda, takže jsem si nasadil kapuci a užíval si hledání zajímavostí na stěnách, dokud jsme nevyjeli na druhé straně. Mohli jsme se projít do vesničky, ale nikdo už na nic podobného neměl sílu a tak jsme jen vyrazili nazpět. No a jelikož jsem už jeskyni viděl, četl jsem si za světla čelovky kindl.

Když jsme se vrátili pro sé věci na hotel, potřebovali jsme vymyslet, jak se dostaneme zpět k lodím. Bylo nás sedm a měli jsme jen dvě motorky, což úplně nefunguje. Někteří z nás se nakonec vydali pěšky a byli jsme postupně nabíráni skůtry, které se pro nás vracely. Když jsme dorazili k vodě, opadla už natolik, že jsme místo lodí nahodili motorky na vlečku traktoru a pak je dokola obložili našimi zadky. Traktor ale řídil ten stejný chlapík, který včera utopil skůtr a tak si vysloužil už na začátku pár oslavných výkřiků. Vyrazili jsme v závěsu za druhým traktorem, který vezl místní a pár dalších turistů. Mohli jsme pozorovat, jak se voda přelévá přes dřevěné trámy jejich vlečky a jak všichni postupně stoupají a zachraňují batohy. Vzali jsme si z nich samozřejmě příklad, i když někteří už na mokro rezignovali a zůstali prostě sedět.

Šnečím tempem jsme si to šinuli kupředu, když novozélanďan poznamenal, že ten červený válec traktoru nasává vzduch a že voda je už skoro u něj. Než to stihnul doříct, motor se zakuckal a dokončil svou poslední otáčku, čímž si náš řidič vysloužil další vlnu slávy. Odtlačili nás o kousek dál na „mělčinu“ a začali motor opravovat. Když se jim to konečně povedlo, dojeli jsme na druhou stranu a zaplatili našemu super oblíbenému řidiči za zábavnou cestu. Když jsem na Růženu naložil všechnu svou bagáž, rozhodla se, že nemá v plánu nastartovat. Zkontroloval jsem olej, který místo průsvitné, nebo tmavé barvy byl krémově hnědý. Nakonec se mi ji povedlo nakopnout a s trochou štěstí jsem se dopracoval až k obchodu, kde měli olej. Zkušeně jsem si ho vyměnil a při odjezdu vylil nádobku s použitým olejem, z čehož měli majitelé obchůdku dozajsta velkou radost. Dojel jsem k benzínce, kde už na mě čekali ostatní, dali jsme kolu a vyrazili jsme na poslední část našeho společného dobrodružství.

Čekalo nás asi ještě šedesát kilometrů k dálnici, kde jsme se měli rozloučit – já měl pokračovat na sever a zbytek skupinky na jih. A tak jsme si konečný segment pořádně užili, protože se spustil liják a všichni jsme krásně promokli. Kousek od křižovatky jsme si dali poslední společné jídlo a rozloučili se. Růžena se ale zase rozhodla, že nemá v plánu nikam jet a musel jsem si nechat vyměnit jednu z cívek. Potom jsem zase nahodil své klasické tempo a vyjel na sever. Bylo už ale pozdě a zatmil jsem předtím, než jsem se vůbec přiblížil k nějakému většímu městu. Našel jsem si ale rozumně jedoucí cisternu, která mě dovezla až do Paksane a mohl jsem si konečně odpočnout a usušit všechny své věci.

The Loop: Den třetí, mokrý

Den 74

Kon Khan -> Kong Lor

Doufali jsme, že přes noc voda pěkně opadla a v očekávání jsme vyjeli zpět k zaplavené části cesty. V jednom místě včera stály kolony aut, takže jsme jako rozhodující faktor brali, jestli tam kolona stále bude stát. Ze začátku to vypadalo slibně a voda znatelně opadla, po chvíli se ale přes cestu opět začala přelévat a v místě, kde jsme to předchozí den otočili to pořád bylo špatné. Zařadil jsem jedničku, zapnul GoPro, vyhodil nohy na nádrž a pomalu rozrážel vodu před sebou. Motorce se to ale vůbec nelíbilo a tak občas ztrácela otáčky, ale pořád se mi dařilo ji sunout kupředu. Dokud v jedné chvíli prostě nechcípla. Měl jsem obavy, že dovnitř přes zcela ponořený výfuk nateče voda, naštěstí se mi však povedlo motorku rychle znovu nastartovat a nakonec se motorka opět vynořila z hlubin a opět poznala suchou cestu. Maxova motorka byla samozřejmě nezničitelná, i když taky jednou chcípla. Karl už takové štěstí neměl a tak museli před pokračováním pořádně pročistit svíčku. Nakonec jsme se ale všich ni sešli na druhé straně a pokračovali dál.

Dál ale neznamenalo o moc dál, protože po chvilce už byla zase cesta zaplavená a tentokrát pořádně – nejmíň metr, spíš víc. Rozhodli jsme se využít pomoci místních a naložit motorky na loďky. Nejdřív jel skůtr spolu s Karlem, Heather a Klem, zatímco já s Maxem jsme čekali na další kolo. A čekali... a čekali... já si začal číst knížku a Max se bavil s dalšími loděvody, kteří mezitím přirazili ke břehům obrovského jezera lemovaného po stranách prudce stoupajícími horami. Tam, kde asi normálně všude byla rýžová políčka teď byla jen voda.

Když konečně dorazila loďka zpátky, předal nám majitel vzkaz s textem: „Potopili jsme se, motorka nefunguje, neberte motorky s sebou!“. Zalekl jsem se, co se asi teda s motorkou mohlo stát a já i Max jsme teda motorky nechali na straně cesty a naskočili do loďky. Po cestě nám ještě došel benzín, ale jako vždy jsme měli štěstí a zvládli jsme doplout až k čerpací stanici. Tou samozřejmě byla budka se čtyřma flaškama benzínu. Když jsme přijeli na druhou stranu, skůtr už byl opravený – vyměnili olej a benzín a všechno zase krásně fungovalo a netrvalo jim to prý více než patnáct minut. Zřejmě tady topí motorky pravidelně.

Jelikož nám pořád ještě k jeskyni chybělo asi dvacet kilometrů, naskočili jsme na „tuk tuk“, což byl vlastně skoro stejný traktor, jako mě vezl předchozí den. Jen korba nebyla uzavřená a byly na ní „lavičky“, na které jsme posedali. Z okolní hladiny vystupovaly ostrůvky s domečky obehnanými lesíky bambusu a palem a my se mohli pěkně kochat. No a kochat jsme se mohli pěkně dlouho, protože řidič se asi rozhodl šetřit benzínem a tak nás předjel i pětiletý klučina v růžové havajské košili na svém bicyklu.

Když jsme po zdlouhavé cestě konečně dorazili ke vstupu do jeskyně, řekli nám, že je tam moc vody a že se tam dostanem nejdřív tak za dvě hodiny. To jsme byli ochotni počkat, dali jsme si oběd a potkali novozélanďany, kteří nakonec taky přijeli. Vzali to druhou, rychlejší stranou a taky měli pár historek k vyprávění. Když jsme přišli k bráně znovu, zabili naše šance úplně a řekli nám, že nejdřív zítra ráno. Potkali jsme i korejský pár, který na vstup do jeskyně čekal už pět dní, takže jsme si nebyli úplně jistí, co dál.

Rozhodli jsme se tedy přenocovat. Neměl jsem zrovna radost z toho, že na druhé straně jezera je můj pas a většina peněz a cenností. Potřeboval jsem je dostat zpět a tak jsem si chtěl sehnat nějakou loďku. Max se vydal se mnou, ale nemohli jsme najít nic motorizovaného. Dříve toho dne jsme se bavili s jedním postarším chlapíkem, který kdysi pracoval ve státech a tak měl parádní angličtinu. A teď jej potkali znovu a nakonec svolil, že si můžeme půjčit jeho kánoj a vydat se zpět, tedy samozřejmě v jeho doprovodu. Nejdřív jsme ale museli dojít k jeho domu, který byl uprostřed zatopené vesnice. Takže jsme museli do vody, přesnějc do vody po prsa. Brodili jsme se až k jeho domku, naskočili do loďky a zjistili, že ve třech máme asi centimetr k dobru nad hladinou jezera. S tím bychom se moc nikam nedostali, takže jsme se dohodli, že Max se vrátí zpátky a já se postarám i o jeho motorku.

Začali jsme s kolegou pádlovat a já brzo zjistil, že na tom fyzicky opravdu nejsem úplně nejlíp. Projížďka to sice byla krásná a proplétání mezi latěmi plotů mělo něco do sebe, ale po půl hodině a s blížícím se soumrakem mi bylo jasné, že takhle to asi nepůjde. Nakonec jsme sehnali motorovou loďku, která mě odvezla k motorkám a po cestě zpět jsme nabrali i naši kánoj a dotáhli ji zpátky. Myslel jsem, že na mě Max bude na druhé straně čekat, ale nikdo tam nebyl. Sednul jsem na chvíli k partičce místních, popíjejících Lao Lao, místní whiskey/rum, a dal se s nimi do řeči. Po chvíli už jsem se rozhodl, že se prostě musím dostat nějak zpět a vyrazil na pěší cestu. Náhodou ale zrovna přijel Karl s novozélanďanem za účelem vyzvednout druhý skůtr. Tak přitom vyzvedli i mě.

Užili jsme si už potřetí nejzábavnější část cesty, kdy se přes cestu silným proudem přelévala řeka a ubytovali se v luxusním novém hotelu za směšnou cenu asi padesáti korun na osobu. A pak jsme jedli a pili, co hrdlo ráčí. Teda, ona tam už pár dní nefungovala elektřina, takže jsme měli zkažené kuřecí s nudlema a teplé pívo.