The Loop: Den třetí, mokrý

Den 74

Kon Khan -> Kong Lor

Doufali jsme, že přes noc voda pěkně opadla a v očekávání jsme vyjeli zpět k zaplavené části cesty. V jednom místě včera stály kolony aut, takže jsme jako rozhodující faktor brali, jestli tam kolona stále bude stát. Ze začátku to vypadalo slibně a voda znatelně opadla, po chvíli se ale přes cestu opět začala přelévat a v místě, kde jsme to předchozí den otočili to pořád bylo špatné. Zařadil jsem jedničku, zapnul GoPro, vyhodil nohy na nádrž a pomalu rozrážel vodu před sebou. Motorce se to ale vůbec nelíbilo a tak občas ztrácela otáčky, ale pořád se mi dařilo ji sunout kupředu. Dokud v jedné chvíli prostě nechcípla. Měl jsem obavy, že dovnitř přes zcela ponořený výfuk nateče voda, naštěstí se mi však povedlo motorku rychle znovu nastartovat a nakonec se motorka opět vynořila z hlubin a opět poznala suchou cestu. Maxova motorka byla samozřejmě nezničitelná, i když taky jednou chcípla. Karl už takové štěstí neměl a tak museli před pokračováním pořádně pročistit svíčku. Nakonec jsme se ale všich ni sešli na druhé straně a pokračovali dál.

Dál ale neznamenalo o moc dál, protože po chvilce už byla zase cesta zaplavená a tentokrát pořádně – nejmíň metr, spíš víc. Rozhodli jsme se využít pomoci místních a naložit motorky na loďky. Nejdřív jel skůtr spolu s Karlem, Heather a Klem, zatímco já s Maxem jsme čekali na další kolo. A čekali... a čekali... já si začal číst knížku a Max se bavil s dalšími loděvody, kteří mezitím přirazili ke břehům obrovského jezera lemovaného po stranách prudce stoupajícími horami. Tam, kde asi normálně všude byla rýžová políčka teď byla jen voda.

Když konečně dorazila loďka zpátky, předal nám majitel vzkaz s textem: „Potopili jsme se, motorka nefunguje, neberte motorky s sebou!“. Zalekl jsem se, co se asi teda s motorkou mohlo stát a já i Max jsme teda motorky nechali na straně cesty a naskočili do loďky. Po cestě nám ještě došel benzín, ale jako vždy jsme měli štěstí a zvládli jsme doplout až k čerpací stanici. Tou samozřejmě byla budka se čtyřma flaškama benzínu. Když jsme přijeli na druhou stranu, skůtr už byl opravený – vyměnili olej a benzín a všechno zase krásně fungovalo a netrvalo jim to prý více než patnáct minut. Zřejmě tady topí motorky pravidelně.

Jelikož nám pořád ještě k jeskyni chybělo asi dvacet kilometrů, naskočili jsme na „tuk tuk“, což byl vlastně skoro stejný traktor, jako mě vezl předchozí den. Jen korba nebyla uzavřená a byly na ní „lavičky“, na které jsme posedali. Z okolní hladiny vystupovaly ostrůvky s domečky obehnanými lesíky bambusu a palem a my se mohli pěkně kochat. No a kochat jsme se mohli pěkně dlouho, protože řidič se asi rozhodl šetřit benzínem a tak nás předjel i pětiletý klučina v růžové havajské košili na svém bicyklu.

Když jsme po zdlouhavé cestě konečně dorazili ke vstupu do jeskyně, řekli nám, že je tam moc vody a že se tam dostanem nejdřív tak za dvě hodiny. To jsme byli ochotni počkat, dali jsme si oběd a potkali novozélanďany, kteří nakonec taky přijeli. Vzali to druhou, rychlejší stranou a taky měli pár historek k vyprávění. Když jsme přišli k bráně znovu, zabili naše šance úplně a řekli nám, že nejdřív zítra ráno. Potkali jsme i korejský pár, který na vstup do jeskyně čekal už pět dní, takže jsme si nebyli úplně jistí, co dál.

Rozhodli jsme se tedy přenocovat. Neměl jsem zrovna radost z toho, že na druhé straně jezera je můj pas a většina peněz a cenností. Potřeboval jsem je dostat zpět a tak jsem si chtěl sehnat nějakou loďku. Max se vydal se mnou, ale nemohli jsme najít nic motorizovaného. Dříve toho dne jsme se bavili s jedním postarším chlapíkem, který kdysi pracoval ve státech a tak měl parádní angličtinu. A teď jej potkali znovu a nakonec svolil, že si můžeme půjčit jeho kánoj a vydat se zpět, tedy samozřejmě v jeho doprovodu. Nejdřív jsme ale museli dojít k jeho domu, který byl uprostřed zatopené vesnice. Takže jsme museli do vody, přesnějc do vody po prsa. Brodili jsme se až k jeho domku, naskočili do loďky a zjistili, že ve třech máme asi centimetr k dobru nad hladinou jezera. S tím bychom se moc nikam nedostali, takže jsme se dohodli, že Max se vrátí zpátky a já se postarám i o jeho motorku.

Začali jsme s kolegou pádlovat a já brzo zjistil, že na tom fyzicky opravdu nejsem úplně nejlíp. Projížďka to sice byla krásná a proplétání mezi latěmi plotů mělo něco do sebe, ale po půl hodině a s blížícím se soumrakem mi bylo jasné, že takhle to asi nepůjde. Nakonec jsme sehnali motorovou loďku, která mě odvezla k motorkám a po cestě zpět jsme nabrali i naši kánoj a dotáhli ji zpátky. Myslel jsem, že na mě Max bude na druhé straně čekat, ale nikdo tam nebyl. Sednul jsem na chvíli k partičce místních, popíjejících Lao Lao, místní whiskey/rum, a dal se s nimi do řeči. Po chvíli už jsem se rozhodl, že se prostě musím dostat nějak zpět a vyrazil na pěší cestu. Náhodou ale zrovna přijel Karl s novozélanďanem za účelem vyzvednout druhý skůtr. Tak přitom vyzvedli i mě.

Užili jsme si už potřetí nejzábavnější část cesty, kdy se přes cestu silným proudem přelévala řeka a ubytovali se v luxusním novém hotelu za směšnou cenu asi padesáti korun na osobu. A pak jsme jedli a pili, co hrdlo ráčí. Teda, ona tam už pár dní nefungovala elektřina, takže jsme měli zkažené kuřecí s nudlema a teplé pívo.