Den 75
Kong
Lor -> Paksane
Ke
snídani jsme si dali stejně jako už pár předchozích dní palačinky a vyslali Karla na průzkum vodní situace. Po chvíli se vrátil s radostnou zprávou, že se
teda konečně můžeme dostat do jeskyně. Ti z nás, kteří neměli
skůtr, jsme vyšli napřed a u vchodu čekali na Karla s Klem, ti ale ne a ne přijet. Po chvíli přijel novozélandan se zprávou, že
jim pod kola vběhly kuřata, kterým se snažili vyhnout a vysekali
se. Naštěstí nic moc vážného a že se jen o chvíli opozdí.
Když
jsme se dostali k ústí jeskyně, pronajmuli jsme si tři loďky a
vypluli vstříc dobrodružství – protože jsme ho za posledních
pár dní měli málo. Voda opadla, ale v některých
místech jsme se jen tak tak nemuseli sklánět, abychom projeli.
Všude byla černočerná tma prozvětlovaná jen úzkými kužely
našich čelovek vypůjčených z hotelu. Všichni jsme kmitali světýlky ze strany na stranu a
vždycky když někdo z nás objevil něco zajímavého a na chvíli
se jeho světlo zastavilo, ostatní ho hned následovali.
Z
úzké a nízké chodby jsme vjeli do jednoho z obrovských sálů,
kde nás vysadili na břehu a na chvíli jsme pokračovali pěšky. Asi z
důvodu velkého průtoku vody tady nebylo zrovna moc krápníků,
takže podívaná byla spíše o dobrodružství a o pocitu, že
objevujeme jeskyni, kde ještě nikdo nebyl. To samozřejmě nebyla
pravda, ale ve tmě jsem si tak každopádně připadal. Ze stropu na nás pořád
kapala voda, takže jsem si nasadil kapuci a užíval si hledání
zajímavostí na stěnách, dokud jsme nevyjeli na druhé straně.
Mohli jsme se projít do vesničky, ale nikdo už na nic podobného
neměl sílu a tak jsme jen vyrazili nazpět. No a jelikož jsem už
jeskyni viděl, četl jsem si za světla čelovky kindl.
Když
jsme se vrátili pro sé věci na hotel, potřebovali jsme vymyslet,
jak se dostaneme zpět k lodím. Bylo nás sedm a měli jsme jen dvě
motorky, což úplně nefunguje. Někteří z nás se nakonec
vydali pěšky a byli jsme postupně nabíráni skůtry, které se
pro nás vracely. Když jsme dorazili k vodě, opadla už natolik, že
jsme místo lodí nahodili motorky na vlečku traktoru a pak je dokola
obložili našimi zadky. Traktor ale řídil ten stejný chlapík,
který včera utopil skůtr a tak si vysloužil už na začátku pár
oslavných výkřiků. Vyrazili jsme v závěsu za druhým traktorem,
který vezl místní a pár dalších turistů. Mohli jsme pozorovat, jak se voda přelévá přes dřevěné trámy jejich vlečky a jak všichni
postupně stoupají a zachraňují batohy. Vzali jsme si z nich
samozřejmě příklad, i když někteří už na mokro rezignovali a
zůstali prostě sedět.
Šnečím
tempem jsme si to šinuli kupředu, když novozélanďan poznamenal, že
ten červený válec traktoru nasává vzduch a že voda je už skoro
u něj. Než to stihnul doříct, motor se zakuckal a dokončil svou
poslední otáčku, čímž si náš řidič vysloužil další vlnu slávy. Odtlačili nás o kousek dál na „mělčinu“
a začali motor opravovat. Když se jim to konečně povedlo, dojeli
jsme na druhou stranu a zaplatili našemu super oblíbenému řidiči
za zábavnou cestu. Když jsem na Růženu naložil všechnu svou
bagáž, rozhodla se, že nemá v plánu nastartovat. Zkontroloval
jsem olej, který místo průsvitné, nebo tmavé barvy byl krémově
hnědý. Nakonec se mi ji povedlo nakopnout a
s trochou štěstí jsem se dopracoval až k obchodu, kde měli olej.
Zkušeně jsem si ho vyměnil a při odjezdu vylil nádobku s použitým olejem, z čehož měli majitelé obchůdku dozajsta velkou radost. Dojel jsem k benzínce, kde už na mě
čekali ostatní, dali jsme kolu a vyrazili jsme na poslední část našeho společného dobrodružství.
Čekalo
nás asi ještě šedesát kilometrů k dálnici, kde jsme se měli
rozloučit – já měl pokračovat na sever a zbytek skupinky na
jih. A tak jsme si konečný segment pořádně užili, protože se
spustil liják a všichni jsme krásně promokli. Kousek od
křižovatky jsme si dali poslední společné jídlo a rozloučili
se. Růžena se ale zase rozhodla, že nemá v plánu nikam jet a musel jsem si nechat vyměnit jednu z cívek. Potom jsem zase nahodil své klasické tempo a vyjel na sever. Bylo už ale pozdě a zatmil jsem předtím, než jsem se vůbec přiblížil k nějakému většímu
městu. Našel jsem si ale rozumně jedoucí cisternu, která mě
dovezla až do Paksane a mohl jsem si konečně odpočnout a usušit
všechny své věci.
Žádné komentáře:
Okomentovat