Jaké je to býti stopařem v Barmě

Den 96

Mandalay -> Meiktila

Už tři měsíce jsem se úspěšně vyhýbal autobusům a přemýšlel jsem, jak v tom pokračovat i tady. Jedna z možností byla koupit si kolo, ale zavrhnul jsem ji s ohledem na to, že dobré kolo bych nesehnal a na arabovi by to bylo skoro komplikovanější, než bez něj. Druhá možnost byla stopování – přečetl jsem si pár článků na internetu a nikdo z nich neumřel ani nebyl unesen, takže jsem se neměl čeho obávat.

Posnídal jsem a vyšel z hotelu s cílem dostat se do Kalaw, městečka u jezera Inle. Hned na prvním rohu se mě jeden z moto-taxikářů ptal, kam jedu a jestli tam nechci zavést. Zkusil jsem mu trochu vysvětlit, o co se snažím, ale nevypadal, že by to úplně pochopil. Poradil mi aspoň, že nejdřív budu mít jednodušší dojet do Meiktily a až pak do Kalaw. A hlavně mi ukázal správný směr, základní to znalost stopaře.

Bylo asi osm hodin ráno a slunce už pěkně vypalovalo. Netrvalo dlouho a měl jsem kompletně propocené tričko – přes vrstvu zažrané špíny to ale stejně nešlo moc vidět. Se zablácenými pohorkami na nohou jsem si štrádoval nejfrekventovanější ulicí Mandalay, okolo moderních obchodních center a asijských tržišť schovaných v neméně moderních budovách. Odpovídal jsem na pozdravy, mával na děti a odmítal taxikáře, dokud jsem se nedostal dostatečně z města a mohl s poklidem začít stopovat.

Na internetu psali, že tady vstyčenému palci nikdo nerozumí a měli napůl pravdu. Občas se našel někdo, kdo to pochopil, nejspíše z amerických filmů, které tady promítají. Většinou ale neměli páru a snažili se mě dostat na autobus. Rezolutní „no“ a „no problem“ většinou situaci vyřešilo a hloučky místních, které se kolem mě formovaly, se vždy po chvíli rozešly.

Stop č.1 – po chvíli chůze podél cesty u mě zastavil chlapík s motorkou a ukázal, ať si nasednu. Řekl jsem mu ještě „no money“ a on přikývl s výrazem říkajícím "samozřejmě že zadarmo". Odvezl mě svižnou rychlostí pár kilometrů podél cesty ke stánku své ženy, na kterou se dožadoval mého názoru. Uznale jsem mu přikývnul, řekl mu že je "good, very nice" a doufal jsem, že mi rozuměl. Přešel jsem na druhou stranu cesty a pokračoval v práci. Po chvíli mi zastavil postarší pán v luxusním autě a ptal se, o co se to tady vlastně snažím. Když jsem mu to zase vysvětlil, omluvil se mi že bohužel jede druhým směrem a že se otočil jen aby zjistil, jestli jsem v pořádku a že v Evropě měl také problémy najít taxi.

Stop č.2 – slunce už začínalo být neúnosné a přemýšlel jsem, co bych dělal, kdyby mi zastavilo pěkné auto – zpocený jsem byl od hlavy až k patě. Koupil jsem si rákosovou kónickou čapku, abych si trochu ulevil a lépe splynul s davem. I když jsem si téměř jistý, že ji zde nosí jen ženy. Pokračoval jsem podél cesty a po pár desítek minut u mě zastavil další chlapík s motorkou, posunul mě o další kousek a zanechal na okraji cesty mému osudu. Nebo spíše skupince lidí, které jsem zase musel vysvětlit že nechci autobus.

Stop č.3 – po chvíli neúspěšného stopování jsem si zkusil udělat cedulku s cílem mé dnešní cesty, ale to taky nepomohlo, jen vedle mě zastavovali řidiči, kteří si chtěli přečíst, co to tam ten šílený turista má napsané. Zkusil jsem i druhou možnost stopování a začal jsem mávat rukou dolů, jako kdybych se u nás snažil zpomalovat auta. Ale zase nic. Z části proto, že všude jezdily hromady pick-upů autobusů a ty jsem musel vždycky odmávnout, že nemám zájem. Moje stopování se nakonec proměnilo v kombinaci tří průběžně střídaných gest. Ani jedno z nich ale mě moc nepomáhalo a lidé zpíše zastavovali ze zvědavosti, stějně jako mladá anglicky mluvící slečna. Byl jsem zrovna obklopen skupinkou nechápajících místních a tak se mi hodil někdo, s kým se budu moct aspoň trochu bavit. I když to občas taky bylo složité, podařilo se mi jí plus mínus vysvětlit o co mi jde a ona nakonec svolila, že mě vezme do Čausé, jejího rodného města. A taky trvala na tom, že mi bude dělat průvodce.

Při cestě na motorce jsem měl šanci ji pořádně vyzpovídat, protože jsme jeli opravdu velmi laxním tempem. Čím víc jsem si s ní povídal, tím víc jsem ale rozuměl, proč jede tak pomalu. Bylo jí jedna-dvacet a vystudovala na univerzitě fyziku. Aktuálně pracovala jako recepční v hotelu v Mandalay a tohle byl jeden ze dvou víkendů v měsíci, kdy si mohla dovolit jet navštívit její rodinu. Její příjem činil úctyhodných 1200 korun měsíčně a za místo v ubytovně v Mandalay nechala čtyři stovky. Zbytek jí prý ani nevystačí na jídlo a výdaje, nemluvím o hodinách angličtiny – za tříměsíční kurz zaplatila 1800 Kč. Co se za ty tři měsíce stihla naučit ale bylo úctyhodné. Je neuvěřitelné, jak moc se může někdo naučit když ví, že je to jeho jediná možnost jak žít rozumný život. Možná by se nám občas taky hodilo mít takovouhle motivaci.

Chtěla se stát turistickou průvodkyní a tak jí setkání se mnou přišlo vhod – byl jsem taky první cizinec, se kterým kdy v životě mluvila. Vzala mě nejdřív k nim domů, kde se na mě postupně přišla podívat celá rodina. Tetičky mi nosily dary ve formě ovoce, malě děti ode mě utíkaly a strýc se mi snažil dohodit jednu z tetiček. Už upřímně nevím, o kterou se jednalo, protože mi všechny po chvíli začaly splývat a vůbec jsem nevěděl, jestli jsem se s tou kterou už pozdravil, nebo ne. Vyzkoušel jsem sladké jablko, nebo kdo ví jak se to jmenuje v češtině, a vyrazili jsme na výlet. Nejdřív do místní školy, kde učila její mamka. To se ukázalo jako ne zrovna dobrý nápad, protože je zakázáno vodit cizince do škol a doufám, že to v konečném důsledku nezpůsobilo nikomu žádný problém. Děti to ale každopádně vzaly jako příjemné zpestření výuky a mladá učitelka to s nimi určitě neměla jednoduché, obzvláště protože jich ve třídě mohlo být kolem šedesáti.

Pak jsme se projeli okolo „vládního hotelu“, ze kterého jsem viděl spíše jen příjezdovou cestu, palmy a vysokou zeď, dovnitř jsme neměli šanci se dostat. Tou dobou už mi má průvodkyně přišla trochu zaražená, ale vzala mě ještě na horu plnou pagod a obrovských soch budhy. Vešli jsme do jednoho z chrámů a mnich nám věnoval láhve s vodou a meloun, který jsme snědli při tlumené konverzaci za svitu vánočních světýlek, osvětlujících bambusovou sochu budhy. Nakonec jsme se rozloučili opět na cestě a i když jsem trval na tom, že dál budu pokračovat stopem, povedlo se jí dostat mě na autobus do Meiktily.

Samozřejmě jsem jako jediný turista v autobusu plném místních budil pozornost, ale největši pozornost jsem si vysloužil, když jsme zastavili u trhu a vrhli se na nás autobusoví prodejci. Dal jsem si cizrnové krekry s minivajíčky a když jsem platil, podal jsem ji hrst drobných, ať si vybere. Když jsem viděl, jak si jednu z bankovek pokloudně strčila do kapsy a zbytek mi vrátila, bylo mi jasné, že to nebyly jen drobné. Tedy, jak se to vezme – cena měla být tak deset korun a ona si vzala dvacet, takže mě to až tak moc neštvalo. 

Po příjezdu už ale bylo té pozornosti trochu moc. Samozřejmě se na mě sběhli taxikáři s nabídkami hotelů, odmával jsem je pryč a sednul jsem si na čaj a placku s cizrnou. Jakmile jsem si odpočnul dost na to, abych mohl zase handlovat, domluvil jsem se s jedním chlapíkem, že mě tedy k hotelu odveze. Když mi na recepci řekli cenu, protočily se mi panenky a vysvětlujíce mému taxikáři, že padesát pět dolarů určitě není levný hotel, jsem znovu nasedl na motorku. Další místo bylo sice lepší, ale dvacet pět taky nebylo nic nad čím bych mohl jen tak mávnout rukou. Obzvláště když jsem za celý den utratil dolarů tak maximálně pět.

S pocitem mírné zoufalosti jsem bloumal městem, dokud si mě neodchytil jeden z místních a ptal se mě, co hledám. Vysvětlil jsem mu situaci a tak mě odvezl do jednoho ze zaručeně levných hotelů. Ceny vypsané na zdi začínaly na pěti dolarech a tak jsem se snažil vyposlechnout něco z konverzace s recepčním. Vyšlo z toho to, co jsem tak trochu očekával – cizinci nesmí přespávat v levných pokojích, ale jen v těch drahých. Opět jsem se nedostal pod pětadvacet. Chlapík mě ještě zkusil odvézt do dalšího hotýlku, tam mě ale nesměli ubytovat vůbec. A tak jsem se po chvíli vyvalil na manželskou postel s výhledem na jezero a byl jsem připraven zaplatit skoro dvakrát více, než kolik stálo mé dosud nejdražší ubytování.

Nakoukání do barmské kultury

Den 95

Mandalay

Ráno mě probudil řev vycházející z tlampačů jednoho z místních chrámů, nejspíše budhistického. Nejsem si úplně jistý, proč zrovna v Barmě mají potřebu okolo čtyř nebo pěti hodin ráno budit poctivé turisty, ale jde jim to. Nemluvím o případech, kdy se rozhodnou vyhrávat do okolí jejich hudbu. Kolega Nizozemec jejich produkci přirovnal ke čtyřem naprosto nesourodým hudebním kapelám smixovaným dohromady. Občas člověk potká tyhle výstřelky kultury i na ulici: tři za sebou jedoucí vozíky plné reprobeden, tlampačů a bubínků, každý si do toho mlátí jak chce, do toho hraje podkreslující rytmus a řve několik zpěváků (jestli se jim tak dá říkat). Naštěstí jsem tyhle skupinky potkával jen zřítka, častější jsou zmrzlináři hrající znělku z Angry Birds, mladí vyhrávající popové songy z mobilů a metalisti na vyhrávajících motorkách. Dokonce jsem tady slyšel i jeden dramík, ale to byla jen světlá vyjímka.

Po snídani jsem vyšel z hotelu a chtěl jsem si opět sehnat kolo. Místo, kde jsem si jej za čtyřicet korun pronajmul včera mělo sice už otevřeno, ale protože jsem měl v plánu ujet okolo třiceti až čtyřiceti kilometrů, potřeboval jsem něco, co je schopné z kopce alespoň nezpomalovat. Takovéhle výdobytky moderní techniky by dle rad, kterých se mi dostalo, měli vypůjčovat „U Mistra Beana“ - v obchůdku, kde kromě tisku a prodeje školních tabulí také vystavovali skupinku kol spolu s cedulí vyobrazující, jak jinak, mistra Beana na kole. Takhle brzo ráno byl ale ještě zavřený, takže jsem potřeboval někde asi hodinku přečkat. A není nic lepšího, než si dát kafe.

Zeptal jsem se jednoho z průvodců, kde bych si tady v okolí mohl dát kafe a když jsem mu na otázku, jestli mi nevadí kafémix odpověděl kladně, čapnul mě za ruku a zatáhnul do úzké uličky s nápisem mešita. Tam ulici lemovaly dvě lavičky a stolek s konvicemi na horkou vodu, vedle kterých stály červené hrníčky neskafé. Na lavičkách skupinka arabů popíjela ranní kávu. Zřejmě se mě zalekli, protože asi deset vteřin poté, co jsem si sedl, zmizeli. Dostal jsem do ruky pořádný hrnek s mým přídělem a začal zkoumat okolní dění.

Klučina, zřejmě syn majitelky kavárny, zrovna procházel ranní očistou. Hned vedle uličky se v oblečení dle místního zvyku poléval vodou a kartáčoval si nohy. Potom odněkud čapnul kartáček a jal se mýt si zuby. Hned nad ním se ve spleti vlnitých plechů promenádoval kohout a pod ním na další neidentifikovatelné změti plechů ležela miska se syrovým masem. Po chvíli se začali sbíhat místní, které zajímalo, co to mám v ruce - četl jsem si zrovna z kindlu. Jeden chlapík se ptal, jestli si čtu bibli a druhý, zdatnější v angličtině, se informoval kolik se do toho vejde knížek a za kolik se to dá koupit. Když jsem mu řekl, že se jich tam vejde více než tisíc, vysloužila si moje čtečka obdivný povzdech.

Tou dobou už měli otevřeno v půjčovně. Při předávání klíčků mi řekli, že když si pohnu, stihnu obědvající mnichy v chrámu. Přehodil jsem na šestistupňové přehazovačce na nejtěžší převod (reálně asi čtvrtý, zbytek nefungoval) a vyrazil se zastávkou u bankomatu na jih. Našel jsem si cestu číslo 84 a pak už nebylo co řešit. Po cestě jsem potkal dvě Francouzky, které se zřejmě také nenechaly mototaxikáři odradit od výletu na kole a razily si to směrem na Amarapuru, jedno ze tří typicky navštěvovaných bývalých hlavních měst barmské říše. Amarapura jím byla mezi rokem 1841 a 1861, kdy se přesunulo do Mandalay. Přišlo mi docela zábavné, že hlavní město přesouvali docela často a vždycky přesouvali i paláce, které prostě celé přestěhovali do asi deset kylometrů vzdálených měst. 

I když v okolí toho bylo hodně k vidění, jako třeba nedostavěná největší stupa (chrám bez vchodu) na světě, musela mi stačit Amarapuřa. V horkém počasí bych se jinak asi upekl a i tak jsem měl docela nabitý denní program. Tisíc mnichů v těmně rudých hávech s černými žebracími nádobami na cestě k jejich obědu jsem stihnul, akorát byli následováni dalším tisícem turistů, kteří si je fotografovali. Dokážu si představit, že to není zrovna ideální způsob žívota, když na vás pořád čučí cizinci jak obědváte. Při projíždění vesnicí šly na každém rohu slyšet neúnavně pracující motorizované tkalcovské stavy, které mi připomněly část mého rodného městečka pojmenovanou Klepary. Tam teda už ale ani jeden dneska neklepe.

Měl jsem už docela hlad a chtěl jsem si najít nějaké autentické místečko na oběd. Po chvíli hledání jsem to zapíchnul hned u hlavní cesty. Když se mě ptali co si dám, upřímně jsem neměl ponětí co je ani jedna z věcí, které mi ukazovali. Mávnul jsem rukou a počkal co mi přinesou. A přinesli toho teda požehnaně – vajíčka v rajčatové omáčce, salát, druhý salát, třetí salát, rýži, čili omáčku, čili papričky a česnek, vodu, čaj... připadal jsem si jako na hostině pro pět lidí a úplně nejvíc mě pobavilo když jsem platil – zase si řekli jen o dvacku. Rozloučil jsem se a pokračoval jsem k asi nejvíce fotografovanému místu téhle oblasti – U Beinovu mostu.

Nejdelší dřevěný most na světě se svými skoro pěti sty metry určitě stojí za podívanou, ale věřím, že zajímavější by byl v období sucha. Takhle sahá jen kousek nad hladinu  a těžko si představit, jak je ve skutečnosti vysoký. Byl obklopený budovami ze kterých šly vidět jen vrcholky střech, takže asi celkem dost. Přes most neustále přecházely skupinky mnichů se slunečníky a tak jsem co chvíli sesedal z kola a snažil se vyfotit co nejlepší snímek. Samozřejmě jsem zapomněl na všechno, co jsem si přečetl  průvodci, takže když jsem dorazil na druhou stranu mostu, vlastně náhodně jsem přijel k impozantní pagodě, uvnitř které polehávali kuřáci cigár a skupinky školáků si dělaly úkoly. Před vchodem jsem potkal mnicha, který si přišel trochu procvičit angličtinu. Nejzábavnější bylo, když mi povyprávěl příběh z filmu s 007, ano, kdy ten chlapík ukradl peníze, ano, pak mu je ukradla žena a on řekl „Damn it, where's my money!“. Mým úkolem bylo mu vysvětlit, co to znamená to „damn it“. Nakonec si ještě postěžoval, jak dneska holky nosí krátké sukně a že to přebírají z Koreje a Číny a že vůbec nerespektují místní kulturu. Varoval jsem ho, že to nejspíš brzo bude ještě horší, když se teď Barma otevírá turistům.

Na opačné straně jezera na mě koukala obrovitá stupa obalená bambusovým lešením a tak mi nezbývalo, než si ji jet prohlédnout. V plytké vodě jezera postávali rybáři obklopení hromadami plovoucích odpadků a na druhé straně cesty se ve vodě topily dřevěné chatrče místních. Zase se mě všichni ptali odkud to jsem a jeden chlapík chtěl ať ho vyfotím jak kladivem útočí na jeho kamaráda – zajímavá to zábava. Po chvíli jsem dojel ke stupě, vyškrábal se po rozpáleném schodišti nahoru a užil si rozhled do okolí a moře fotek impozantní budovy. Tou dobou jsem už ale měl slunka až pokrk a tak jsem si chtěl najít nějaké klidné místo, kde si budu moct dát čaj a přečíst knížku.

Když jsem se chvíli projížděl komplexem pily na dřevo, všichni na mě koukali trochu hloupě a nakonec mě vyhnali zpět na hlavní cestu. V jedné z odboček jsem našel místní nalévárnu – tedy čajovnu. Obsluha se začala v záchvatu paniky smát a volat jediného obsluhujícího, který uměl aspoň trochu anglicky – tím býl asi dvanáctiletý klučina, který se mohl přetrhnout, aby všechno pořádně uklidi. Dal jsem si tam pěkně dlouhou pauzu vyplněnou čajem, kolou, vodou a plackou s cizrnovou pastou, to vše za deset korun. To už jsem ale fakt nevěřil, že mi nezapomněli něco vyúčtovat. Občas se u mého stolu někdo zastavil za účelem si trochu popovídat, nebo mi ukázat své děti. Když venku začala bouřka, nezbylo mi než svou pauzu ještě prodloužit.  Majitel mi uvařil nějaký extra silný čaj a snažil se mi vysvětlit, že je strašně dobrý proti účinkům sluníčka. To mi ale došlo asi až na čtvrtý pokus.

V jemném deštíku jsem se v podvečer vydal zpět do města, odevzdal šílenému chlapíkovi zpět jeho kolo a rozhodl se, že nastal čas konečně pořádně pohnout s blogem.

Cyklovýlet po Mandalay

Den 94

Mandalay

Uvědomil jsem si, jak moc mi Barma připomíná Irán a to hlavně atmosférou. Ráno jsem sešel na snídani v klimatizované místnosti v přízemí hotelu. Už tam sedělo několik dalších turistů, všichni se připravující na další den objevování místní kultury a krás – žádné nezřízené ožírání se a ranní opice, jak jsem viděl v předchozích zemích. Dokončil jsem svá vajíčka s chlebem a máslem (které jsem si po třech měsících opravdu užil), vydal se do pokoje a prošel okolo dvou chlapíků sedících v křeslech u recepce a čtoucích si místní noviny. Nevím proč, ale prostě to ve mě budí pocit autentického objevování a starých časů, kdy oblast jihovýchodní Asie ještě nebyla prolezlá miliony opilých evropanů a australanů.

Jelikož Jay se vydal zpět za svým fotoprojektem, přesunul jsem se na střechu do trochu lacinějšího ubytování. Kousek od hotelu jsem si našel rozumný bicykl a opět se vydal na cestu na dvou kolech. Je strašně zábavné tady pozorovat reakce místních, když přijdete do jejich restaurace. I když je Mandalay prakticky jedno ze dvou míst, kam se dá reálně v Barmě přiletět a zároveň jedno z největších měst země, v mnoha místech ležících jen kousek od centra můžete klidně být prvním turistou, kterého kdy obsloužili. A pokud ne prvním, určitě vám dovolí se tak cítit.

Chtěl jsem si dát kafe a klučina, který mě obsluhoval, byl rychle odstrčen majitelem lokálu, který mi přinesl ukázat sáčky instantního kafe. Jednoduchou angličtinou mi vysvětloval, že si musím dát ten levý, že to je indická káva a že je mnohem lepší než ostatní. Stejně chutnala jako sladký vývar z kávových zrn, ale tady si člověk nevybere. Stihl jsem naplánovat začátek dnešního výletu, zaplatil pět korun a nasedl jsem zpět na svého oldschoolového araba.

Okolo řeky, u které město leží, se to jen hemžilo lidmi nakládajícími a vykládjícími zboží z lodí a ženami „pračkami“ a „sušičkami“, které čisté oblečení pokládaly hned vedle cesty na zem, aby uschlo a asi taky aby nebylo až tak čisté. Myslel jsem si, že po cestě ke klášteru Shwe In Bin Kyaung, který měl být jednou z pozoruhodností města, potkám ještě pár dalších chrámů, ale nějak se mi povedlo je všechny minout a kdyby na mě nezavolal mototaxikář, přejel bych i klášter samotný. Nejdřív si mě chlapík samozřejmě zavolal na krátký pokec, tak jsem se zeptal na pár věcí ohledně aktuální situace. Prošel klášter, který mě ale neuchvátil ani zdaleka tak, jako včerejší procházka centrem. 

Projel jsem pár dalších cest na výpravě za nefritovým trhem, ke kterému mě nakonec zase nasměroval náhodný místní chlapík téměř plynulou angličtinou. Za zvuků broušeného kamene jsem prošel okolo cedule sdělující „Turisté vstup za dolar“, u které ale nikdo nestál. Sedl jsem si v místní restauraci, že si dám něco k snědku. Zase jsem způsobil solidní poprask a všichni číšníci mě museli obsloužit – jeden přinesl jídlo, druhý dolil čaj, třeti poklidil stůl, čtvrtý nebyl spokojen s polohou koření a pátý mi přinesl nějaký speciální čaj s mlíkem. Po chvíli si se mnou začali povídat handlíři s drahými kameny. Jeden z nich se rozhodl, že mi daruje malý rubín, ale rozhodl jsem se, že jej raději odmítnu. Celkově mě udivovalo, že mi prakticky nikdo nechtěl nic prodat. Spíš se snažili mi ukázat, jak žijí. Ze zvyku z okolních zemí se vždy začnu ohrazovat, že nic nechci a místní hned reagují, že nechtějí žádné peníze, ať se jen podívám.

Další zastávkou byl budhistický chrám Mahamuni Paya se sochou budhy o kterou se barmané (to zní docela vtipně) v průběhu několika století přetahovali s okolními národy. Dnes stojí uprostřed náboženského komplexu, do kterého se jako obvykle smí vstoupit pouze naboso a po celý den k na sochu muži (ženy mají vstup zakázán) přilepují tenounké plátky zlata. A přilepují je už tak dlouho, že celou sochu zahaluje patnácti cetimetrová vrstva ryzího zlata. Každé ráno ve čtyři hodiny obličej budhy leští mnichové, ale musíte uznat, že tak brzo určitě vstávat nemůžu.

U zlatých plátků jsem ještě chvíli zůstal, když jsem se zajel podívat do jedné z dílen, kde je vyrábějí. Tedy poté, co jsem ji asi třicet minut hledal, a to jich v okolí má být sedmdesát. K tomu jsou všechny ulice řazeny do čtvercové sítě a očíslovány, takže bych teoreticky neměl mít problém najít blok mezi sedmdesátou šestou a sedmou. Každopádně v dílně stáli tří chlapíci a nepřetržitě v rytmu a b c, a b c, a b c tloukli obouručními kladivy do zlata u jejich nohou. Touhle dobou už jsem ale byl solidně upečený místním sluncem a tak jsem to zapíchnul v občerstvení. Dal jsem si nějakou palačinku s cukrem, čaj a místní kolu s názvem „Star“.

Další na mém seznamu byly chrámy u královského paláce. Šlápnul jsem do pedálů a vydal se na sever podél dlouhatánského vodního příkopu obklopujícího co zbylo po královském paláci, který byl nejdřív trochu upraven brity v rámci jejich invaze a poté srovnán se zemi před koncem druhé světové války. Plný lesů zahalujících vojenské budovy tak dnes vypadá spíše jako Central Park v New Yorku. Jen uprostřed vláda za pomocí nucených prací postavila repliky některých budov. Neměl jsem ale dostatek času si je prohlédnout, protože ze dne už moc nezbývalo. Dostal jsem se jen k dřevěnému chrámu, který byl uvnitř vykádaný zlatem, dalšímu chrámu, který byl srovnán se zemí brity a pak znovu postaven a nakonec obří zlaté stupě obklopené stromořadím menších bílých sestřiček, tvořícím téměř nekonečnou podívanou zalitou světlem pomalu zapadajícího slunce.

Zdálo se mi, že všude je nějak hodně vojáků. Až po chvíli jsem se dozvěděl, že navštěvuju zrovna ve chvíli, kdy se sem sjela skupina VIP obyvatel – fotbalisté a podobně. Jeden z průvodců mi řekl, že prý jsem taky VIP, takže  jestli chci, můžu se k nim přidat. Cokoliv co mělo něco společného s místní policií mě ale moc nelákalo a tak jsem nabídku odmítl a pokračoval na kole k Mandalayské hoře. Vešel jsem vchodem hlídaným dvěma obrovskými tygry a vyšlápnul jsem si pár set schodů vedoucích okolo zlatých soch božstva až k vrcholu. Už jsem si zvykl, že na západy slunce mám smůlu a těsně nad horizontem se zase žlutý hajzlík schoval za vrstvu mraků. Nezbylo mi, než se vydat zpět, chvíli si popovídat s mladou, příjemnou a velmi atraktivní místní slečnou a tmavými uličkami se vrátit na hotel.