Špatné počty

Původně jsem si myslel, že do Viet Namu letím na 9 týdnů, ale někde jsem udělal botu, ono to je téměř 10 týdnů. A jelikož jsem v práci řekl, že budu pracovat 7 týdnů a pak dva cestovat, zbylo mi na cestování o týden více. Otázka byla, co s ním.

Měl jsem možnost zajet si do Da Nang na pláž s příjemnou společností. Ale volání divočiny zvítězilo - koupil jsem si letenky do Ho Chi Minhova města, odkud naskočím na autobus do Kambodže! Takže se můžete těšit na další nudné příhody.

Nudle značky Hoi An

Pátek ráno, přede mnou poslední pracovní den týdne. Vzbudit se, z hromady oblečení, ležícího na kupě elektroniky, hned vedle mého polštáře, vybrat nejvíce použitelný kus a hurá do sprchy. Notebook a sluchátka do batohu a na sebe sako pro alespoň částečná navození pocitu, že jdu do práce. Po cestě vyzvednout chleba s vajíčkem, zaplatit o 10Kč více, než je jeho reálná cena, usmlouvat cenu moto-taxi na adekvátních 30Kč a nechat se dovézt do práce.

Pekingská spolustážistka (ne kachna, jak by někoho mohlo napadnout) Wenyi jde dnes naposledy do práce. Následuje tedy odpočinkový den plný loučení a společného oběda. Následuje rychlé sbalení a vyrážíme do cestovní kanceláře. Původně nás odsud měli odvézt na autobusové nádraží - díky našemu absolutnímu zmatení však přicházíme o 20 minut pozdě a 10 minut před odjezdem autobusu ze zmíněného nádraží. Dostáváme tedy do rukou mapku a popřáno hodně štěstí. Po běhu městem a za průběžného vyptávání dorážíme na nástupiště, abychom asi 30 minut čekali na (zřejmě tradičně) zpožděný spací autobus. Abych trochu objasnil, v čem spočívá přídomek "spací" - v autobuse jsou místo sedaček tři řady postelí, která nám na následujících 15 hodin mají poskytnout dostatečné pohodlí pro klidný spánek. Pokud ne pro spánek, pro popíjení vietnamské levné vodky s číňany postačily bohatě.

Je 9:00 - o hodinu později, než kdy jsme měli dorazit do města Hue, a my couváme do zastávky na snídani, vzdálené asi 70 km od naší destinace - přeloženo do času to dělá přes dvě hodiny jízdy po tankodrom připomínající vozovce lemované metr širokými čtyřpatrovými neomítnutými domky, nabízejícími v jejich vchodech prakticky veškerý možný sortiment (při průměrné rychlosti 30km/h máte totiž dostatek času si jejich sortiment dostatečně prohlédnout). Do naší destinace přijíždíme po 11cté hodině a za 250Kč si najímáme motořidiče, kteří nás v rychlosti provezou po všech významných památkách, abychom v 6 večer stihli odjet mikrobusem.

Hue si určitě zaslouží svůj vlastní odstavec, ve Vietnamské historii totiž hraje velmi výraznou roli. Ležící těsně pod bývalou hranicí Jižního Vietnamu a po 150 let sloužilo jako sídlo císařů. Nebudu příliš zacházet do detailů, neboť vás to nejspíš nezajímají a hlavně je vůbec neznám, ale většina z bývalých císařů si zde vystavělo rozsáhlá sídla a hrobky. Rod dodnes žije v exilu ve Francii, jeho vláda nad Vietnamem však skončila v roce 1945. Již v tomto období byl však vliv císařů velmi oslaben Francouzským kolonialismem. Druhou důležitou roli město sehrálo v roce 1968, kdy bylo obsazeno jednotkami Viet Congu a američtí vojáci jej rozstříleli na maděru, aby jej "zachránili". Podle toho co jsem slyšel/četl byl tento moment klíčovým zlomem ve Vietnamské válce.

Po tom, co jsme si prohlédli dvě z hrobek, pagodu a citadelu, naskočili jsme do dolmuše směrem Da Nang - třetí největší město Vietnamu, ležící u Čínské pláže. Ta byla za vietnamské války vysoce americkými vojáky - 30km dlouhá, zakřivená, zlatá, písečná krása olemovaná palmami a rozestavěnými hotelovými komplexy. Pokud by někoho opravdu zajímala, může si ji prohlédnout mimo jiné zde (doplněnou o pár herců). Další den ráno jsme si tedy půjčili motorku a vyrazili na obhlídku. Přes jediný místní most (na Google mapách jsou dva, jak jsme ale zjistili, druhý by člověk musel přeskákat po jeřábech) jsme se vydali téměř evropsky vypadajícím městem směrem k pobřeží. Podél něj jsme za konstantního překročení maximální povolené rychlosti (40km/h ve městě, 50km/h mimo něj) frčeli směrem na Hoi An - přístavní městečko zapsané v seznamu UNESCO. Poloautomatická sekvenční převodovka, žádná spojka, řídítka v ruce, Wenyi s mým batohem za mnou a tisíce motorek okolo nás. 

Po půl hodině jízdy jsme dorazili k předměstí naší destinace a rozhodli se odpočinout si na pláži hned vedle poloopuštěné restaurace, obhospodařované starším manželským párem. Lehátka pod kokosovým slunečníkem jen pro nás, kousek od nás střážní věž (nejspíš z válečných dob) a jinak naprosto prázdná, krásně čistá písečná pláž. Pivo, kola, moře a zpátky na motorku. Čeká nás Hoi An - kromě stánku s nudlemi před domem na Františkánské 1 se jedná i o městečko se silným čínským vlivem, způsobeným vhodnou polohou, která v minulosti lákala mnoho tamějších obchodníků. Každá čínská provincie si zde vybudovala sídlo sloužící jako útočiště přistěhovalců v případě finančních, nebo jakýchkoliv jiných, prolémů a zároveň poskytující oltář a vše, co k němu patří (nemám ponětí, co by to mohlo být, ale znělo to v tomhle spojení docela dobře). 

Před setměním jsme ještě stihli krátkou vyjížďku po řece a vyrazili zpět do Da Nangu - dali si kokosový ořech, pivo a po vyčerpávajícím dni padli do postelí. Dalšího rána jsme se vydali do Mramorových hor, pěti masivů vystupujících ze země jižně od města. Na vrcholku většiny z nich se tyčí pagody a oltáře a ty jsme si nemohli nechat ujít. Není přeci nic lepšího, než v téměř stoprocentní vlhkosti a 35 stupních vybíhat schody.  Spocení až za ... dejme tomu ušima ... jsme dorazili k oltářům, sochám, jeskyním a jedné poňěkud zvláštní pagodě, která, jak mi bylo vysvětleno, namísto draka, který je ochráncem, uctívala hada, který je považován za monstrum. Inu, moc jsme se v tom raději nepitvali a vyrazili jsme na posledních pár hodin na pláž, aby se nás pokusily odpojením plynu u motorky ošidit místní děti. Moc času nám už nezbývalo, protože mi o půl třetí odjížděl autobus zpět do Hanoie a Wenyi do Nha Trang. Poslední kokosový ořech, rozloučení a hurá na 17cti hodinovou cestu zpět.

Přestup v Hue byl velmi zábavný - po tom co jsem se zeptal asi pěti různých "cestovních agentů", kam mám jít s mým lístkem (zřejmě sdružili asi 5 různých společností do autobusu, kterým jsem přijel). Půlka z nich mi řekla, že mám stát tady, druhá, že mám jít s ostatními a třetí, že o té společnosti nikdy neslyšeli (rozdělení pěti agentů na tři poloviční skupiny má pomoci k navození pocitu absolutního zmatení a nevyjadřuje duševní zaostalost autora, poznámka redaktora). Po chvíli mě převedli na recepci, kde se snažili dovolat mojí cestovní společnosti. Zatímco všichni lidé do Hanoie již odešli, mě po chvíli přijel vyzvednout chlapík na motorce, aby mě odvezl do stejného autobusu, do kterého nastoupili všichni ostatní. Dostal jsem VIP místo s nejkratším prostorem pro nohy a vyrazili jsme na cestu "domů".

Další fotky naleznete zde

V obležení minoritních prodejců

Pátek večer a skupinka 15cti stážistů má čekat před hostelem na minibus, který je odveze na nádraží. Po klasických "porodních bolestech" velké skupinky jsme se o 10 minut později za vydatného troubení vydali uličkami starého města Hanoie. Zájezd byl zaplacen a nás čekaly dva dny all inclusive ve slavném městečku Sapa v horách na severozápadě země. V horách plných rýžových políček a místních "menšin". Jak nám bylo řečeno, v bývá zde chladno, a tak jsme se vybavili co největším množstvím piva, aby nás netrápilo, že nám bude zima.

Pokud byste, tak jako já, někdy slyšeli od Českých Drah, že ve vlaku stojíte proto, že nemohli připojit další vagóny, pošlete je do pr... a do Hanoie. Zde totiž po stavu, kdy se u nás již připojit vagóny nedají, připojili ještě dvakrát tolik. Nastoupili jsme tedy do vagónu číslo 12 a našli své útulné kupé se 6-ti palandami. Finální složení: pět chlapců a jedna dívka. Všechny ostatní dívky jsme vyslali do kupéček po 3 - 4, doplněných místními obyvateli, aby mohly lépe vstřebávat kulturu. Vybalili jsme pivo a začali se osvěžovat. Najednou nás vlak zarazil do sedaček (tedy alespoň ty sedící po směru jízdy) a vyrazil na svou zběsilou jízdu. Úctyhodných 300km urazí již za 9 hodin, což je s ohledem na skřípění, které po celou dobu vydává, vynikající výkon. Všichni byli překvapeni, jaké zde mají hrozné vagóny - my zvyklí z České Republiky však nemůžeme být ničím překvapeni (myslím, že klidně snesou srovnání). V pozdních hodinách, když už jsme se všichni rozhodli jít na kutě, jsem se rozhodl rozbalit svou deku, abych se přikryl. Poté, co na mě z deky vykoukly cizí vlasy/chlupy, jsem si tento krok rozmyslel a raději šel spát v oblečení.

Ranní příjezd proběhl bez problémů, minibus nás odvezl na hotel, který nás na místní poměry velmi mile překvapil svou zahrádkou s lavičkami, houpačkami a příjemným výhledem. Posilněni snídaní jsme se vydali na první výlet do vesničky Cat Cat. Asi po 30 metrech už na nás čekala skupinka asi 30 zástupkyň místní menšiny, aby se postupně každého z nás zeptaly odkud jsme a jak se jmenujeme. Několik z nich se k nám zároveň přidalo jakožto doprovod. Vedeni 19-ti letou 140cm vysokou slečnou jsme scházeli schody, blátité cesty a procházeli asi první vesnicí, kterou jsem kdy viděl, že by neměla ani jeden obytný dům ale pouze obchody (všechny k tomu s naprosto identickým sortimentem). Díky slunečnému (čti přes opar šlo po velkém snažení rozpoznat slunce, připomínající spíše měsíc) počasí jsme si mohli prohlédnout krásná panorámata rýžových polí, rozprostírajících se úbočích hor. Po shlédnutí vodopádu na konci naší cesty jsme se obrátili zpět a jinou cestou se vrátili do hotelu, před kterým se nás ještě veškerý náš původní doprovod pokoušel přesvědčit k nákupu extrémně předražených "ručně vyráběných" výrobků. K tomu nás ještě překvapil náhlý útok mračna/mlhy, která se rozhodla nás v 1500 m.n.m. poctít svou návštěvou. Jak už to s návštěvami většinou bývá, byla o dost delší, než by se nám líbilo.

Oběd v hotelu a několik z nás se rozhodlo vyrazit na výlet na nedalekou horu, která nám byla doporučena jednou z "domorodkyní". Překvapeni vstupným 70kč (na místní poměry opravdu hodně) jsme přesto vstoupili, abychom byli uvítáni Mickey Mousem v nadživotní velikosti. Jak vidno, Vietnamci se naučili využívat turismu do poslední kapky a asi někde slyšeli, že Disney land je docela oblíbený. Procházeli jsme tedy napůl umělou přírodou plnou naprosto umělých soch, kterou zachránil až konečný výšlap na vrcholek, poskytující úzké průrvy mezi podivnými skálami a "bránu do nebe". Tu jsme samozřejmě nemohli vynechat. Jako správní turisti jsme si také nenechali ujít možnost převléci se do místních oblečků a pak se asi půl hodiny navzájem fotit a náramně si to užívat. Večer jsme se spokojili s několika málo pivy a rozehřáti zápasem mezi Manchesterem a kdovíkým se odebrali do našich mrazivých pokojů s očekáváním dalšího dne.

Jak bylo řečeno výše, některých hostů se prostě nezbavíte a proto i další den bylo vše zahaleno mlhou, poskytujícím výhled tak na 20 metrů. Připočtěme k tomu místní způsob dopravy a vyjdou nám světla, která se na poslední chvíli mění v motorku svištící za vašimi zády a hned zase mizící, za sebou nakrátko zanechávajíc červenou skvrnu. Někteří z nás již byli příliš promrzlí a z důvodu nemoci se dnešní 12-ti kilometrové túry raději vyhli. Zbytek se mlhou vydal ke vzdálené vesničce, domovu většiny "where are you from?" slečen. Tentokrát jich čekalo o mnoho více a my vešli do davu 50-ti výdělkuchtivých zástupkyň místních menšin. Ty tentokrát nenechaly nic náhodě a ke každému z nás vyslali jednu zástupkyni, aby nás po celou dobu našeho pochodu doprovázela (nebo spíše pronásledovala). Děravými cestami mezi tušenými rýžovými poli jsme se postupně propracovali k zábavnějším úsekům, tvořeným blátivé srázy. Naše průvodkyně se automaticky jaly svých povinností a hned nám všem chtěly pomáhat a přidržovat nás (některé z nás nakonec spíše snášet). Jako podnikatelský záměr by to mohlo docela fungovat - inspirace pro ty z vás, kdo studujete něco s tím spojeného. Po chvíli jsme se dostali až k samotným rýžovým polím a po kamenech ohrazující přívod vody jsme došli až k akvaduktu zázobujícímu naši cílovou vesničku. Na začátku cesty si mnoho z nás vyměnilo boty za gumáky a v po absolvování tohoto úseku toho určitě nelitovali, neboť voda byla naprosto všude.

Nakonec jsme úspěšně dorazili do vesničky, aby na nás všichni naši společníci automaticky rovnou vybalili, že teď si od nich musíme něco koupit. Každý z nás si tedy z povinnosti koupil nějakou předraženou hloupost a vstoupili jsme do "restaurace" vystavěné na břehu řeky. Tou dobou se už konečně zlepšilo počasí a místo 20 metrů jsme byli schopni vidět nejméně metrů 50. Oběd, a pak zpět do pekla pouličních prodavačů, jejich dětí a neustálého "jů vant tů báj dis from mí?". Snažili jsme se vymyslet sofistikované způsoby obrany, jako uzavření se do neprostupného kruhu stážistů, všechny ale nakonec skončily neúspěchem. Když průvodkyně zavelela k odchodu, byli proto všichni nadšeni. Před odchodem z vesnice jsme si ještě za zlomek ceny, proklamované pouličními prodejkyněmi, nakoupili suvenýry. Po dalších několika kilometrech mlhy jsme dorazili k místu, kde nás měl vyzvednout autobus, dali jsme si pivko a vyrazili na večeři do hotelu.

Sbalili jsme zbytek skupiny polehávající celý den v postelích a vyrazili k našemu zpátečnímu vlaku. Na nádraží jsme doplnili zásoby piva a opět vstoupili do spacího kupé. Zde jsem měl již připraveno speciální uvítání. Krom nepoznaných vietnamských pachů a omšelých umakartových zdí, pocákaných neznámou tekutinou, na mě na mé lampičce čekal hmyzí kamarád. Na uvítanou jsem ho tedy zabalil do papíru a vyhodil. Znaveni jsme zkonzumovali všechen dostupný alkohol a ukončili večer tentokrát o mnoho dříve. I přikrývka tentokrát vypadala o mno lépe a tak jsem se odvážil ji využít. Ranní probuzení mi zpříjemnil další hmyzí kamarád, kterého jsem však ušetřil, abych i dalším návštěvníkům daného kupé dopřál vřelého přivítání. Toho, co na mě zpod mé centimetr široké "matrace" vylezlo přes noc se nechci ani domýšlet.

Ranní taxi domů, hodina spánku a hurá do práce. Naštěstí už se blíží další pátek a výlet do Ho Ian (pokud by to náhodou někomu něco připomínalo, ano, odsud ten název pochází). 

Další fotky naleznete zde