Na kolech za Lichnštejňákama

Ptá se mě Luboš "nechceš jet na kole do Lichtenštejnska?"

Na něco takového je potřeba se ale pořádně připravit! Domlouvám se s kamarádem Jirkou ve čtvrtek, že půjdem potrénovat. Asi po 5 ujetých km píchnul a šli jsme radši na pivo. V pondělí vyrážíme, je pátek. Jdu nakoupit věci na cestu - do cykloservisu pro brašničky - nosič na moje kolo nejde nijak oficiálně přidělat a jediná rada, kterou jsem dostal, byla "budete muset improvizovat". A tak improvizuju - místo sedlovkového šroubu hmoždinka, do ní šroub a pořádně k tomu ten nosič přidělat. Nahodit na něj stan, spacák a karimatku, do bočních kapes nějaké to jídlo a na řídítka přidělat ještě přední kapsu na zbytek věcí. A o víkendu je potřeba pořádně před výkonem odpočívat.

Je pondělí a snášíme naše půl tunová česká kola značky Fort po schodech do přízemí. Po rozloučení se ženami a Brnem přichází 150 km někam do Rakouska, což by na rozcvičení mohlo stačit. Projíždíme slunečnými vinohrady a já se směju Lubošově spacáku, který nejspíš váží víc než můj stan, spacák i karimatka dohromady. Protože se za celou cestu nepodařilo žádnému kamionu nás shodit do škarpy, dojíždíme úspěšně až ke Krems an der Donau a hned vedle rybníku stavíme stan, aby se v něm mohl Luboš přes noc téměř zadusit a aby se díky své klaustrofobii prakticky nevyspal.

Úterý probíhá v pohodovém tempu po cyklostezkách podél Dunaje a aby nám nebylo moc horko, pořádně na nás kropí a všechny restaurace, na které jsme po cestě narazili, mají pro jistotu zavřeno. Tedy až na tu v Melku, kde jsme si dali šnicl, a zbytek cesty už nějak dobouchali. Však je to všechno stejně taková pohodička, člověk furt jen tlačí střídavě nohy dolů a když už si myslíte, že vás ty kolena fakt pekelně bolí, začnou vás bolet záda... pak zadek. A tak jsme si před večerkou dali ještě pořádný výšlap do kopce v rámci mé "optimalizace" trasy. Na mapě to vypadalo blíž a možnost kopce jsem neřešil. Luboš odmítl spát ve stanu, takže jsme obsadili stodolu na louce a v rámci udržení čistoty se šli osprchovat do řeky. Za sebou máme asi 300 km.

Kdo by si myslel, že ve středu už budeme úplně zničení, měl by asi pravdu, ale stejně jsme si ušlapali dalších stopade. A ačkoliv jsme se snažili nahnat si ztrátu z předchozích dní, kdy jsme úplně nedojeli tam, kam jsme chtěli, stejně nám na konci dne chybělo přes 20 km. Důležité také zmínit, že nás poněkud dohnaly zažívací problémy, že jsme jezdili od záchodu k záchodu, že jsem úspěšné zavinil Lubošův první (a ne poslední) pád z kola a že jsme od tohoto dne začali využívat na noc pohostinnosti místních zastávek.

Počasí si dělalo co chtělo, ale vždycky jsme měli alespoň chvíli sluníčka, abychom přes den vyschli. Nebo to možná bylo tím větrem. Každopádně jsme měli v plánu dojet v pátek až do Vaduzu, hlavního města Lichtenštějnska, a tak jsme museli něco udělat s mankem, které jsme si vytvořili. Pořádně jsme do toho šlápli, okolo desáté hodiny večerní skočili do Mekáče na dva číze a dorazili až do Innsbruku, kde jsme šli spát na letiště. To bylo samozřejmě zavřené, což ale neplatilo pro blízké parkoviště, kde jsme si rozložili oblečení k usušení a snažili se vypadat nenápadně - k čemuž jsme si otevřeli pivko k oslavě 209 ujetých km za den.

V pátek nás čekal nejnáročnější úsek, stoupání do horského průsmyku ve výšce 1800 metrů nad mořem. Luboš sebou pro jistotu znovu sekl o zem, když poněkud přehlédl červenou a fakt, že já před ním zastavil. Naštěstí provedl mezi judisty méně známý "pád do tureckého sedu" a jeho kolu se také nic nestalo. Ve výšce 1230 metrů jsme si dali v penzionku u babičky pivko, pokecali jsme o tom, jak sama jezdí ještě na kole do Vaduzu a jak bychom měli vyrazit, protože ona by to ještě určitě stihla dnes dojet. S tím nám bylo jasné, že už konečný výšlap bude v pohodě, protože babičce už muselo být kolem 60. Před kopcem jsem do sebe kopnul celou milku, teď už mě nemohlo nic zastavit. Zastavil mě první pořádný kopec a následující 4 km jsem šlapal pěšky. Takové stoupání snad není ani legální a taková kosa, jaká byla na vrcholu, taky ne. Dali jsme si aspoň 30 km dlouhý sjezd alpskýmí cestami a tunely a zapíchli to zase na zastávce, asi 10 km před naší hlavní destinaci.

Kdo by čekal, že v hlavním měste země šlechtického rodu Lichtenštějnů budou samé památky, byl by zklamán - mají jeden kostel a jeden hrad. A taky 5 000 obyvatel, takže nic moc. Posvačili jsme rozinky a zase vyrazili pryč, na cestu k Bodamskému jezeru. V jezeře jsme se osprchovali (všimněte si prosím, že frekvence sprch je opravdu dechberoucí) a díky mému špatnému úsudku jsme se také poprvé pořádně ztratili. Místo toho, abychom si následující kopečky pomaličku vystoupali, dali jsme si pořádné stoupáky střídané sjezdy a další procházky do kopce. A jelikož jsme už o další sprchu neměli zájem, zakempili jsme v příhodně umístěné zastávce, utřeli ptačí hovna z laviček, zamkli kola doprostřed a šli zmrzat do spacáků.

Poslední den, v neděli, jsem zase selhal ve své navigační roli a tentokrát jsme si po cestě do Fussenu trhli nejmíň 20 km navíc (spíš 30 ale neříkejte to Lubovi), na oběd jsme si krom sušených drcených banánů dali housku s klobásou a vyšli jsme si k hradu Neuschwanstein. Bylo okolo čtyř hodin odpoledních a do Mnichova nám zbývalo už jen 110 km. Dali jsme si je v pohodičce, zaplatili za vlak neuvěřitelných 120 EUR na osobu a ve vídni naložili kola do supr káry Citroen Saxo, abychom se zase vrátili do Brna, do světa ve kterém se nemusí celý den jen šlapat do pedálů.

Celkově ujeto 1145 km za 7 dní

Fotos by Luboš Šanoba

Brno opět v obležení Švédů

Země. Asie. Myanmar. Kamera se stále přibližuje, až zabírá jen město Yangon a zvětšující se tečky zlatých pagod s dominující Šweitigoumskou pagodou na severu pomalu vystupují ze zorného pole. Do centra se dostává Sule Pagoda obtočená hadem aut a autobusů vinoucím se skrze město. Mění se úhel a kamera vyráží ulicí směrem na sever. Ve snaze setřást dav příběhuchtivých čtenářů odbočuje do bočních uliček a na chvíli se zaměřuje na obličej dvou redaktorů respektu - obzvláště na úžasně výraznou rtěnku super atraktivní polovičky dua. Pokračuje dál na sever k dvouproudé silnici, kde se zamyšleně zastavuje a po chvíli objíždí plot dělící čtyřproudovou silnici. Kamera zpomaluje a přibližuje se k budově obchodního domu hned vedle největších turistických trhů. Zaostřuje na obličej osamělého cestovatele koukajícího zamyšleně přes víko svého notebooku, dokud on a jeho stůl nevyplňují celý obraz. Zde se zastavuje a sleduje, jak náš cestovatel klopí zrak k monitoru. Najednou se vše zrychluje, kolem se míhají siluety místních v oblecích a náhodných turistů, jen náš cestovatel sedí na stejném místě a buší do klávesnice.

Kdybych řekl, že mi pomalu docházejí peníze, silně bych podceňoval svou aktuální situaci. V hotelu jsem si zaplatil týden dopředu a zbyly mi tak dvě stovky na den - jakékoliv výlety tak prozatím nepřipadají v úvahu. Naštěstí už jsem požádal rodiče o pomoc a tak jsem teď ve stavu očekávání. A to nezmiňuju, že budu muset zaplatit opravu foťáku. Místo taxíku za 40 korun každý den vstávám hodně brzy, k snídani vyjídám hotelovou kuchyň a pěšky se vydávám na hodinu trvající cestu do jediné kavárny, o které vím, že má rychlý internet. Když vedoucí diplomky zavelí, nám nuzným studentům nezbývá, než sklonit záda a s kladivem přes rameno vstoupit do kabiny výtahu a sfarat do dolu.

Po několika dnech jsem se konečně dostal i na úroveň místních pracujících a tak jsem do svého dolu jezdil autobusem za 2 koruny - spolu s dalšími 274 místními, kteří se ve vlnách vlévali a vylévali z mého autobusu.

Usrkávám kávu a odkládám ji na stůl hned vedle její kolegyně - je pondělí a v kavárně mají akci 1+1 zdarma - nikoho tady ale neznám. Se dvěma kávami mám aspoň výmluvu k celodennímu vysedávání bez dalších objednávek. K vedlejšímu stolu přisedá blondýnka a ptá se, jestli ji můžu zapojit notebook do zásuvky, kterou mám u nohou. Dáváme s Agnes do řeči a má dnešní produktivita je pryč.

Objednáváme si další kávu 1 + 1.

Spolu s mou novou švédskou kamarádkou jsme se domluvili, že vyrazíme společně s jejími kamarádkami, dalšími učitelkami angličtiny v Yangonu, na výlet ke zlatému kameni. Pár následujících dnů probíhal výzkum našich možností, mé neúspěšné pokusy o výběr z bankomatu jsou následovány vypújčením peněz od Agnes, která mě viděla potřetí v životě, a konečně vyzvednutí mé milované zrcadlovky z opravny. Tím pádem jsme byli připraveni a přestože jsme původně měli jet čtyři, jedna švédka předčasně odpadla. Po téměř čtyř set letech tak byl opět Brňan (rozený Brušperák) v obležení Švédů (nebo alespoň dvou Švédek) a vyrazili jsme na cestu autobusem ke Zlatému kameni, Hpa An a přilehlým oblastem plným jeskyní, jezer a dobrodružství.

Hurá do kosmopolitního Yangonu

Den 110

Pathein -> Yangon

Můj noční odpočinek ani zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představoval. Když jsem se už asi po desáté probudil kvůli komárům létajícím kolem mých uší a když jsem měl už skoro celé tělo pokryté červenými vyrážkami, začínaly mi docházet nervy. V předchozím hotelu dali nad postele aspoň moskytiéry, když věděli, že jim netěsní okna. Tady se vůbec neobtěžovali a nezáleželo na tom, kolik komárů jsem zabil, za chvíli je nahradily čerstvé kusy.

Nakonec jsem se donutil to neřešit a zvládl jsem dospat až do pěti do rána, kdy jsem vstal a jal se ukázat komárům, zač je toho loket. A hotelu vlastně taky, protože na povlečení zůstalo pár krásných krvavých skvrn a doufám, že nešly vyprat. V přízemí jsem se potkal s Williamem, který mě odvezl na autobusák a k Yangonu mi už chyběly jen čtyři hodiny jízdy. Dočetl jsem další knížku, na zastávce si koupil banány a džusík a pak už jen odevzdaně očekával příjezd na stanoviště.

Když jsem vystoupil, podivil jsem se, že mi nikdo nenabízel taxi, musel jsem se dokonce pár lidí zeptat, kde tady najdu autobus. Asi si tady už zvykli, že turisté si prostě vyberou, co chtějí, nebo nevím. Za rohem jsem objevil několik v řadě stojících rachotin a když mi už po asi pátý Barman ukázal, do kterého mám jít, dokousal jsem jabko a vstoupil do dalšího autobusového světa. Přes skutečnost, že se zde jezdí vpravo byl volant samozřejmě také na pravé straně. Přední dveře k vystupování byly na levé straně, narozdíl od těch prostředních, které byly napravo. Jestli to byl nějaký konstruktérský pokus, nebo jestli to prostě někdo převařil, se už asi nikdy nedozvím. Lavice byly taky velmi vtipně rozmístěny - na levé straně byla jedna dlouhá a po celé pravé délce byly natěsnané třímístné lavičky, aby se do busu vtěsnalo co možná nejvíce lidí.

Mé pohodlné usazení na dlouhé lavici netrvalo snad ani zastávku. Steward ukázal, že se máme všichni stěsnat, aby si mohli sednout další cestující. Pohodlnosti nepřidal ani "brzda plyn" způsob jízdy řidiče a na spojku moc nehleděl. To, zastavování pasažérům na každém rohu, a dlouhé kolony na cestách se postaraly o velmi příjemné dvě hodinky, kdy jsem byl schopen jen letmo zjistit z průvodce, kde bych mohl přespat.

Když jsem úspěšně vystoupil o zastávku později, než jsem chtěl, vzal jsem to zpátky zadními uličkami, ve kterých jsem náhodou narazil na fotoobchod. Nechal jsem tam foťák k opravě a vyšel do příjemného odpoledního lijáku. Čekání nemělo smysl, přešel jsem cestu a začal hledat něco indického k snědku. Ve velkých městech Barmy je silné zastoupení dalších kultur, zrovna jsem byl ve čtvrti jížních indů a těšil jsem se, co přesně mi jejich kuchyně přinese. A nebyl jsem ani trochu zklamaný – kombinace rýže a dušeného kuřecího stehna, to vše s typickým indickým kořením a k zapití nápoj připomínající rozšlehaný tvaroh... věděl jsem, že budu muset hodně bojovat, abych se tam v následujících dnech zase nevrátil.

Déšť stále neustal, chůze až do hotelu nepřipadala v úvahu, takže jsem se rozhodnul zkusit taxíka. Neměl ponětí, jak číst mapu z průvodce, ani kde je můj vysněný hotel, takže jsem po hodině ve měste musel navigovat taxikáře. Naštěstí tady ulice mají čísla stejně jako v Mandalay, takže to nebyl problém. Ztratil jsem se až o pár hodin později, kdy jsem se vydal na výpravu za večeří a skončil úplně někde jinde, než jsem chtěl. Ve všech podnicích místní vášnivě sledovali Chelsea vs. Tottenham, tak jsem si k nim přisedl, dal si nudle s kuřecím a buráky a rozečetl další knížku.

William a James - super průvodci v Patheinu

Den 109

Yegyi -> Pathein

Probudil jsem se na ratanovém křesle hned vedle kruhového objezdu s cedulkou Yegyi. Strašně nápomocný klučina mi podával sklenici a sáček s neznámým obsahem a ptal se, jestli si dám cereálie. Proč ne. Po chvíli konverzace z něj vypadlo, že jako mnozí před několika lety pracoval v Malajsii a teď se vrátil domů, kde ale nemůže najít pořádnou práci a tak vzal co mu přišlo pod ruce. Sedm nocí v týdnu, od šesti do šesti obchází projíždějící auta a vybírá mýtné. Ptal jsem se ho, kolik tady potkává turistů a pyšně mi oznámil, že za posledního půl roku už čtyři. Na to, že to je prakticky jediná možnost jak se dostat přímo z Ngapali do Patheinu, docela dobrý. Kde je konec jezeru Inle a jeho tisícům turistů projíždějících obchody.

Když mě vyzvedl autobus, konečně jsem se vyspal v trochu lepších podmínkách v klimatizovaném busu s dobrými sedačkami. Dokud ho nezačli nakládat pytli až po úroveň horní strany opěrátek. Ne, že by mi to zabránilo ve spánku, ale přiskřípli mi botu, čehož jsem si všimnul až na sebe naskládali třetí pytel. Za pomoci stewarda jsme nakonec botu úspěšně vyprostili. Netrvalo dlouho a dojeli jsme do Patheinu a tak ze spánku nic moc nebylo.

Tentokrát se na nás mototaxi seběhli jako banda opic vykřikujících, jestli někdo někam nechce vzít. Jejich chování ještě vyeskalovalo jakmile uviděli turistu. Protáhl jsem se skrz a utekl do přilehlé kavárny, abych si trochu oddychl, tam mě ale stejně po chvíli jeden anglicky mluvící kolega našel. Zjistil jsem si pár detailů ohledně pláží, ale omluvil jsem se mu, že s ním nepojedu, protože mám ještě nějaké zařizování. Foťák, který mi v posledních pár týdnech občas fungoval a občas ne, se rozhodl, že už má dost a už jsem z něj nebyl schopen dostat jedinou fotku. Vydal jsem se na pěší tůru do centra barmského čtvrtého největšího města.

Ta mi moc dlouho nevydržela, když u mě po patnácti minutách přistavil klučina William a nabídl, že mě sveze. Po chvíli jsme potkali jeho učitele angličtiny Jamese a jejich společnost jsem si mohl užívat celý zbytek dne, kdy se o mě starali. Projeli jsme několik opráváren foťáků, ale v ani jedné z nich si s mojí zrcadlovkou nevěděli rady. Jedinou možností opravy se zdálo být hlavní město Yangon. Bohužel, foťák je důležitější než pláže a tak jsem se místo cesty na pláž ubytoval s tím, že aspoň udělám nějakou práci a další den ráno vyrazím do Yangonu.

Nejdřív ale na výlet s Jamesem a Weilliamem. Projeli jsme místní nejznámější zlaté pagody a zabrouzdali jsme i do přilehlé vesničky s mnohem příjemnějším kouskem postaveným uprostřed jungle. Nebo alespoň co z ní zbylo. Všude jsme potkávali známé mých průvodců, prošel jsem si pár konverzací o Aung San Suu Kyi a jejím vztahu k Václavu Havlovi. Nakonec jsem se ještě domluvil s Jamesem, že mě naučí jak připravit Samusu, typický barmský smažený pokrm. Odstavili jsme motorky u jeho známých poblíž tržiště a vyrazili na nákup surovin.

Brambory, cibule, zelí, chilli, mouka, listy curri, pšeničné placky, sůl, cukr, masala. Oběhali jsme celé tržiště a když jsme měli všechno v taškách, z barelu jsme si nechali natankovat do flašek olej a vyjeli k Jamesově domu. Tam nás uvítala jeho osmdesátiletá babička a po chvíli celý zbytek rodiny. Za častých návštěv sousedů a známých jsme připravovali suroviny a plácali hlouposti. James mi předvedl jeho umění s nunčákama, ale vymlouval se, že už vypadl z tréninku – tak jako tak vypadal, že by více nebezpečí znamenal pro jeho oběť, než pro sebe sama, takže v pořádku.

Nakonec mi do sáčku nabalili můj podíl samusy a odvezli mě zpět na hotel, kde jsem doufal, že si konečně odpočnu.

Z pohodové pláže pekelným autobusem

Den 108

Ngapali -> Yegyi

Probudil jsem se k výhledu na moře prosvětlené ranním sluncem a užil jsem si parádní hotelovou snídani. V jedenáct hodin mě původně měl vyzvednout odvoz na autobusák, ale nakonec jsem to předchozí den změnil a rozhodl jsem se ještě s Johnem vyrazit na výlet lodí. Se zpožděním jsem vyšel z chatky a přidal se k čekající dvojici, se kterou jsme došli na začátek pláže k připravené lodi. Bratr chlapíka z restaurace z předchozího večera nás odvezl k malému ostrůvku kousek od pláže, každému rozdal plastovou flašku omotanou silonem s přivázaným háčkem a doprostřed lodi dal sáček plný pidirybek. 

Odmotal jsem ze své Coca Coly kousek lanka, nahodil jsem návnadu. Asi po půl minutě už John chytil první rybu. Nebyl to sice zrovna macek, ale k obědu stačila. Za hoďku jsme jich vytáhli skoro dvacet, druhá část vyjížďky ale už tak úspěšná nebyla. Vydali jsme se na krátký šnorchlovací výlet, ale skrze vodu zkalenou bouřkou jsme viděli tak maximálně zelenou mlhu. Alespoň jsme si po návratu na pevninu dali námi ulovené rybky a já pak byl odvezen na autobusák, kde jsem po chvíli nastoupil do busu a začala má nejšílenější jízda.

Zde je také nutno poznamenat, že už mi definitivně padl můj foťák, takže odteď jedeme bez obrazu.

Starý bus Hyundai se už hned na autobusáku v Tantwe pořádně naplnil a zadní sedačky zabraly pytle plné nákladu. Dřevěná podlaha taky nezůstala nevyužita a pod většinou sedaček byly další pytle plné místních plodů a v uličce několik železných beden, přes které jsem musel přelézat vždycky, když nás zastavili celníci a museli jsme si vylézt z autobusu, kde pak postupně četli naše jména a pouštěli nás zpět dovnitř. Naštěstí mi policejní kontroly moc nevadily, protože šance na spánek byly minimální. 

Přes den to ještě šlo a užíval jsem si výhled z busu uhánějícího po hliněných vlnících se cestách, které by u nás nevydaly ani na polňačku mezi Horní a Dolní. Tady spojovaly největší města západní části země. Výhledy ale stály za to a všude procházeli zemědělci v jejich stupňovitě kónických čepkách a se spřeženími vodních bůvolů táhnoucích povozy. Co se týče autobusu, jelikož se jednalo o asijskou značku, byly sedačky navržené na jejich poměry. Můj zadek tak jen stěží nepřesahoval k sousedovi a na nějakou oporu hlavy jsem mohl rovnou zapomenout. Musel jsem sjet zadkem až na okraj a koleny pod sedačku přede mnou, abych si alespoň malinko opřel hlavu o roh.

To mi ale k plánovanému spánku stejně moc nepomohlo. Co autobusu chybělo na moderních technologiích jako klimatizace, nebo uzavíratelná okna, to vynahrazoval audio a video systémem. Vepředu byla v oprýskaném rámu zasazená obrovská LCD televize propojená se zesylovačem a repro systémem jako na diskotéce. Ten pořádně podkreslovaly barevná blikající světla, která se rožla po setmění a dokreslovala atmosféru popových trháků mladé Barmky zpívající na hudbu znějící z elektronických kláves. Horší už mohla být snad jen Eva a Vašek.

Obraz dokreslovali místní, kteří nebyli zvyklí na jízdu autobusem a, více než kdy předtím, pořádně problili celou cestu. Co chvíli někdo kašlal, naříkal, blil z okna, do sáčku. Zastavovali jsme, abychom opláchli autobus, cestující si vyměňovali kinedril... Upřímně jsem byl rád, když jsme kolem jedné ráno konečně zastavili v Yegyi a výběrčí cla mi nabídnul, že si můžu následující čtyři hodinky, které jsem musel počkat na autobus, odpočinout na jeho ratanovém křesle.

Opuštěné pláže Barmy

Den 107

Pláž Ngapali

Další vystoupení z busu a další útok taxikářů. Tentokrát jsem ale odolal a vydal se nejdřív do kavárny na snídani, po nekončících dnech započatých vajíčkem s toustem jsem si dal pauzu a tím pádem nudle. S vajíčkem. Ale aspoň nějaká změna. Dostal jsem k tomu i polívku, ale po jedné lžičce a podivné rybí pachuti v ústech jsem se rozhodl, že tohle není nic pro mě.

Taxikář mi nakonec nabídl cestu za čtyřicet korun, což mi přišlo jako rozumná cena za patnáct kilometrů jízdy. Když jsme dojeli až na pláž, snažil jsem se najít si nějaké rozumné ubytování, protože cenově jsem se klidně mohl dostat přes sto dolarů za noc. Po procházce po pláži, kde všude právě dostavovali nové luxusní rezorty pro bohaté turisty, jsem nakonec skončil v jednom ze starších rezortů, který zrovna přestavovali. Čtyři z původních chatek byly stále k dispozici, usmlouval jsem to na hluk ze stavby a za polovinu ceny jsem si hodil batoh na postel v klimatizovaném pokoji s výhledem do palmového háje na pláži – a s tím jsem určitě neměl problém.

Krom maximálně deseti turistů byla pláž naprosto opuštěná a všichni se připravovali na příchod sezóny. Když jsem po půl hodině chůze dorazil na druhou stranu pláže do restaurace vybudované na kamenitém ostrůvku, uvítala mě obsluha s tím, že ještě nemají otevřeno, ale že si se slevou můžu dát teplé pivko. To jsem byl ochotný překousnout a tak jsem u pivka pozoroval, jak lakují stoly a napravo pomalu klesá slunce na pohodové pláži lemované palmami.

Potkal jsem se s dalším nizozemcem, tentokrát Johnem a tak jsem měl možnost se opět trochu opít z koktejlů za třicet korun v místní rybí restauraci. Spánek přišel velmi lehce.

Punkové ubytování v Pyay

Den 106

Pyay -> Pláž Ngapali

Mé naděje, že autobus pojede dostatečně dlouho na to, abych se vyspal, se rozplynuly s něčí rukou, která mě kolem jedenácti probudila a vyhodila z autobusu na stanovišti v Pyay. Hned se seběhli taxikáři s nabídkami na odvoz a když jsem řekl, že chci ten nejlevnější hotel, nabídli mi jeden za šest dolarů na noc. To se mi zdálo na místní poměry nějaké levné, ale zkusit se má všechno. Po cestě prázdnými ulicemi nočního města jsme přijeli do temné uličky k zapadlé dřevěné budově s nápisem „Lodging House“. Bránu mi otevřel přitloustlý usměvavý stařík s třiceticentimetrovými vousy trčícími z jeho několika brad.

Vystoupali jsme po temných schodech a vešli do ještě temnějšího pokoje. Stěny byly obalené látkou a raději jsem nepřemýšlel, co přesně majitele k této kamufláži vedlo. Síta v oknech plná děr už hosty proti komárům moc neochrání, takže nad nevalně vypadajícími matracemi na stranách pokoje byly zavěšené moskytiéry. Místnosti ale dominovala klimatiace – věkem skoro zčernalé monstrum zabudované do zdi nad oknem a vrnící už určitě aspoň třicet let. Taková kombinace šíleností, že mi nezbývalo, než se ubytovat a užít si pár hodin příjemného spánku na kamenném polštáři tak typickém pro ubytování v jihovýchodní asii.

Ráno jsem vstal příliš brzo, takže mě děda vyslal na procházku, než stihnou přichystat snídani. Vyšel jsem k řece a po pár set metrech jsem se musel zastavit a přijít na to, odkud přichází šílené zvířecí zvuky. Když jsem zvedl hlavu, zrovna z jedné větve na druhou přelétal netopýr, aby se přidal ke stovkám dalším půlmetrovým potvorám visícím z větví. Tak jak jsem já koukal na obsypaný strom, stejně koukali místní na mě, takže jsem se radši vydal na cestu směrem k trhu, kde jsem si užil sledování příprav dalšího prodejního dne.

Dodávky přivážely větve stromu tanaky (krém proti opalování), rybáři drtili led pro uskladnění ryb a všichni si postupně sedali na svá místa na ulicích. Když jsem se nasytil dojmů, vrátil jsem se zpět na hotel, i když si v tomto případě opravdu nejsem jistý, jestli se tomuhle místu dalo tak říkat. Jelikož tady asi neměli moc zahraničních turistů, rozhodli se mi to vynahradit snídaní. Děda skočil na trh koupit čerstvou polívku a trojúhelníček se zeleninou, který byl definitivně ten nejlepší, jaký jsem dosud měl. Skombinované s klasickým vejcem a tousty s marmeládou, určitě jsem si nemohl stěžovat.

Další parádní službou byly cestovní informace – zarezervoval jsem si lístek na večer na pláž Ngapali a zároveň vlastně zjistil detaily k mé cestě na následujících několik dní. Rady ohledně nejlevnějšího ubytování se taky hodily. Když po chvíli přijel chlapík ohledně lístku na bus, zeptal jsem se, jestli by mi tady někde nemohli opravit klávesnici na notebooku a tak se nabídl, že mě tam zaveze. Když jsme nasedali na motorku, musel jsem mu pořádně zkritizovat jeho helmu. Kopie nacistické válečné helmy včetně svastiky a orlice, pro mě nepochopitelné, jak může vzdělaný, anglicky mluvící člověk něco takového nasadit na hlavu.

V obchodě mi bohužel s klávesnicí nepomohli a tak jsem si aspoň koupil pořádnou externí a šrot ze včerejška daroval hostiteli. Udělal jsem si procházku k chrámu na kopci uprostřed města, ke kterému krom asi padesáti schodů vedla i alternativní cesta ve formě ohromného a ohyzdného eskalátoru. Stavil jsem se na oběd v korejské restauraci. I když v ní nebyli žádní korejci, nemohl jsem si jídlo vynachválit, rýže s kombinací zeleniny a vajíčka v rozpáleném hliněném kotlíku s naloženým salátem - klasicky za směšnou cenu. Před návratem jsem si ještě musel v cukrářství na kraji cesty koupit mix koláčů - takže ze čtyř kruhových plátů na stole skoro vedle kruhového objezdu mi majitel ukrál po kousku, hodil je do sáčku, zalil cukrovou vodou a zasypal opečenou cibulkou.

Odpolení práci na diplomce přerušil až chlapík na skůtru, který mě odvezl k mostu přes řeku, kde mě měl vyzvednout bus z Yangonu, který po dvanácti hodinách cesty horami měl dorazit do Tandwe, brány k mé vysněné pláži. A už na příjezdu měl hodinu zpoždění, takže jsem se připravil na příjemné noční utrpení.

Pohádka o šťastném Barmanovi

Den 105

Yenan Gyoung – Pyay

Zase se ozvaly školní povinnosti a nastal čas se na chvíli zastavit a pohnout s diplomkou. Což se lehce řekne, ale hůř dělá, když vám na notebooku přestanou fungovat některé klávesy. On by to ani nebyl takový problém, kdyby jedna z nich nebyla součástí vašeho hesla. Musel jsem si sehnat externí, což naštěstí nebyl takový problém. Ale sehnat si dobrou externí klávesnici, to už problém byl. I když jsem našel obchod s počítačovým příslušenstvím, všechno byly jen padělky. A tak i když jsem si koupil klávesnici DELLux a myš SONY, po pár hodinách práce jsem se jen horko těžko bránil nutkání je rozmlátit o zeď.

Povedlo se mi zničit jen levý shift, který většinu času prostě nešel zmáčknout. O CTRL ani nemluvím. Byl jsem ale v internetové kavárně, kde jsem nemohl dělat takový bordel. Zapovídal jsem se s chlapíkem, který uměl docela solidně anglicky a hlavně hodně dobře rozuměl. Což dávalo smysl jakmile mi prozradil, že je tady jen na návštěvě a že žije v Seatlu. V Barmě mají takový krásný systém (ne nepodobný mnoha filmům a knihám), kdy existuje státní loterie o pasy. Když se přihlásíte, máte teoretickou šanci vyhrát pas a jízdenku do zemí zaslíbených. No a tenhle chlapík měl asi pekelné štěstí, nebo někoho pekelně hutně podplatil, to už jsem se ale nedozvěděl.

K večeru mě vyzvedl recepční z hostelu a odvezl na zastávku, abych si mohl užít pár hodin v autobusu při noční cestě do Pyay, městě jehož název nikdo pořádně neumí vyslovit a tak ho angličané během dob kolonií prostě přejmenovali.

Na střeše do Yenan Gyoung

Den 104

Bagan -> Yenan Gyoung

Probudil jsem se ve svém pohodovém ubytování a přemýšlel, co budu dělat. Chrámů jsem už viděl dost a i když ještě v okolí bylo hodně oblastí, které jsem neprošel, a některé z nich mi byly doporučovány jako strašně pěkné, rozhodl jsem se nechat si je na příště. Započal jsem výzkum svých možností, kam se dále pohnout. Potřeboval jsem jet na jih a ideálně ne autobusem, takže mi zbývala železnice a loď. Vlaky mým směrem nejezdí, ale řeka tudy teče, takže by to teoreticky neměl být problém – v přístavišti jsem ale dostal odpověď typu „žádná loď, jen bus“, tak jsem se rozhodl navrátit se ke stopování.

Dal jsem si ranní čaj v kavárně plné obrázů a naplánoval trasu. Odjel jsem vrátit vypůjčené kolo, sbalil si své tři švestky a pěšky se vydal směrem k výpadovce na východ. Blížila se jedenáctá hodina, ale na tom moc nezáleželo, tady je horko prakticky neustále. Takže jsem si krásně zajistil vlastní klimatizaci propocením komplet všeho oblečení a doufal, že mi nezastaví žádné moc pěkné auto. Chvíli jsem čekal na kraji silnice a když mi první chlapík zastavil a nejdřív mě chtěl vzít a pak zase ne, trochu mě to zmátlo. Po chvíli mi ale další chlapík řekl, že místní nesmí brát cizince na motorky a tak mi zbyla jen auta. Rozhodl jsem se to moc nekomplikovat a zastavit si „light truck“, místní klasický dopravní prostředek, kdy v picku-upu vzadu je otevřená korba a dovnitř a případně nahoru se naskládá co se tam vejde.

Akorát mi nikdo zase nezastavil. Mával jsem na ně jak zběsilý, zkoušel všechna možná gesta, ale nic. Začínal jsem se divit, co je sakra špatně, když mi po chvíli zastavilo auto, jelo zase jen na letiště. Aspoň mi ale vysvětlil, že můžu zastavit jen dodávky s cedulkou vepředu. Kdo ji ale má vidět? Stopoval jsem teda pořád všechny a doufal, že něco vyjde. Kolem jedné jsem toho už začínal mit dost a rozhodl jsem se vydat se na autobusák. Po asi sto metrech chůze jsem samozřejme potkal dodávku s cedulkoku a vydal se na cestu.

Místní si zaplatili svou tisícovku a po mě chtěl kontrolor dvě. To se ale nelíbilo mým spolucestujícím, kteří se s ním začali hádat a nakonec mi zařídili stejnou cenu, jakou platili oni. V Kyopa Duong nás uvítal déšť a tak jsem se spolu s jedním spolucestujícím jedoucím stejným směrem vydal tuktukem na druhou zastávku, odkud jezdily dodávky do Yenan Gyoung. Dal jsem si oběd a než jsem stihnul nastoupit, byla dodávka už plná a kontrolor mi ukázal na střechu – co už. Vystoupal jsem po železných madlech a sedl si na bambusovou podlážku, kde se ke mě za chvíli přidali další cestující, včetně mého průvodce z minulé trasy. Ten si ode mě taky rovnou vzal tisícovku a zaplatil jízdné za mě, aby náhodou neměli v úmyslu po mě zase chtít víc.

Když jsme vyjeli, začal jsem si užívat vítr ve vlasech, výhled do polí a strplé nohy visející přes okraj střechy. Nebýt prudkého brzdění, možná bych si cestu užíval o trochu víc a nebýt lijáku, který nás zastihl, bylo by to ještě lepší. Dorazili jsme ale bez problému a mototaxikář mě odvezl k mému hotelu. Konečně jsem se dostal do místa, které mi na začátku doporučil nizozemec Jay a tak jsem byl trochu zklamaný, když jsem zjistil, že je zrovna v Yangonu a tudíž se budu muset obejít bez průvodce. Ubytování samotné to ale docela nahradilo. Přijel jsem asi hodinku před západem slunce a tak namě odevšud zářila písečná krajina porostlá nízkými stromky a palmami. Klíčkník mě vedl k parádní nově postavené budově s úchvatným výhledem přímo z obýváku.

Tu jsem ale musel z finančních důvodů odmítnout, ale o deset dolarů levněji jsem měl prakticky stejný výhled z mé houpačky před pokojem a tak jsem si ani v nejmenším nemohl stěhovat. Tohle bylo určitě nejlepší ubytování za poslední tři měsíce a i když bylo i nejdražší, věděl jsem, že peníze jdou na přilehlou školu pro chudé děti a ne do kapes vládnoucí junty.

Výlet za horou Popa

Den 103

Bagan -> Hora Popa -> Bagan

Mé krásné plány, jak ráno na kole vyrazím sledovat východ slunce nad chrámy se rozplynuly ještě před usnutím a místo toho mě probudo mé oblíbený „Wake up, it's seven o clock“. Potřeboval jsem si dát náskok, abych sehnal někoho kdo nás vezme k hoře Popa, ke které se typicky jezdí sdíleným taxíkem a kde se dneska odehrával festival a mohli jsme tak očekávat nevšední zážitek. Nakonec jsme sehnali ještě japončíka a po snídani vyrazili na cestu.

Klasicky hned ráno bylo pěkně parno a v autě s vyplou klimatizací jsme se už kolem devíti pěkně pekli. Obzvlášť jakmile jsme se začli blížit k hoře samotné. Nejdříve všude okolo cesty stáli lidé, mávající na kolemjedoucí auta, pak nás začaly větší skupinky zastavovat se stříbrnými žebracími nádobami a vlajkami. Zřejmě je tradicí, že chudí čekají u cest na bohaté jedoucí odevzdat dary Budhovi, obzvláště zde, na jednom z nejsvatějších míst země. Čím víc jsme se blížili, tím houstl provoz, cesty lemovaly autobusy a dodávky a my se krokem sunuli kupředu, následujíce otevřené dodávky plné lidí. Řekl bych až po střechu, ale to by v asijském prostředí bylo velmi nevýmluvné, protože většinou tak dvacet lidí sedělo na střešní zahrádce. Vždycky mě bavilo sledovat tyhle dodávky vyložené, protože mají tlumiče nastavené tak, že bez nákladu je zadní část auta snad o metr výše než ta přední.

Když už jsme se posunovali příliš pomalu, vystoupili jsme a pokračovali jsme pěšky. Po chvíli se mezi větvemi na pravé straně začala objevovat odnikud vystupující hora obklopená zastřešeným schodištěm a završená zlatými chrámy. Procházeli jsme davy a blížili se ke schodišti okolo stovek stánků nabízejících od jídla přes ovoce po suvenýry. Byli jsme jedni z mála zahraničních turistů, ale místní to naprosto vynahradili. Finální část, kdy jsme stoupali do schodů skrze neprostupný dav se tak nepříjemně protahovala když jsme původně za dvě hodiny měli dojít tam a zpět, dvě hodiny byly pryč a my ještě ani nebyli nahoře.

Když jsme tam vyšli, opět jsme byli turistickou atrakcí pro místní, kteří se s námi chtěli vyfotit před vyhlídkou na rozsáhlé zelené nížiny Barmy. Zajímalo by mě, jestli si pak naše fotky vystavují doma, podobně jako ty, které jsem vídal v některých domech. Cesta zpět už ubíhala mnohem rychlejc a po rychlém občerstvení ovocem a kukuřicí jsme vyrazili zpět do Baganu. Po večeři o kokosových nudlích na cibulce a kuřecím jsem se rozloučil s Michaelem, kterého očekával noční bus do Yangonu, a vyrazil jsem na pouť za levnějším ubytováním. Ve Winner hostelu už ale touhle dobou samozřejmě měli jen ty nejdražší pokoje, takže jsem si pomohl jen o dolar, ale aspoň jsem se přiblížil ke chrámům a tak se v dalších dnech budu moct více flákat.  

Pagodu! Dnešní pagoda je Chrám á la Bagan. Přejeme dobrou chuť.

Den 102

Bagan

Přes sto dní se mi dařilo vybýbat se nočním autobusům, ale jednou to přijít muselo. I když člověk ušetří čas a peníze za ubytování, jsou postrachem mnoha turistů. Nepohodlné sedačky a šílená klimatizace nakonec spíše člověka na celý další den rozbije. Snažil jsem se tomu vyhnout co nejvíc a tak jsem už do autobusu vcházel v dlouhých kalhotech a košili, které jsem časem ještě rozšířil o bundu a sukni (longi), tradiční oblečení místních. To už jakž takž na zahnání zimy stačilo a tak mě o půl páté místo bolesti v krku čekala alespoň bolest za krkem. Do Baganu jsme dorazili ještě za tmy a spolu s němcem, se kterým jsem se v busu seznámil, jsme vyrazili skrz dav nenažraných taxikářů k hotelu.

Ten první sice nevyšel, ale hned ve druhém měli volný pokoj za rozumné peníze. Michal si šel ještě zdřímnout a já se rozhodnul využít nedaleké čajovny. Neočekával jsem nijak extra příjemnou obsluhu, protože tady si už na turisty určitě zvykli. A tak mě nepřekvapilo, když mi přinesli opravdové menu, ceny však zůstaly stále stejně nízké a tak jsem si dal dvě placky s cizrnou a kafe. Chtěl jsme napsat něco málo do blogu, převrhl jsem sklenici s vodou a celý notebook si polil. Pak už jsem mohl psát jedině aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Vyndal jsem baterku a nechal ho pořádně uschnout, zatímco mi za uchem neustále číšníci vyřvávali objednávky a z televize mnich mlel dokola modlitby, dokud ho někdo nepřepnul na Toma a Jerryho - velmi příjemná změna. Po pár hodinách jsem šel na hotel vyzvednout Michala a na kolech jsme vyrazili za chrámy Baganu, města obklopenému tisíci pagodami a stupami. Většina z nich bylo postaveno někdy mezi dvanáctým a třináctým stoletím a to hlavně v oblasti Starého Baganu a jeho okolí. Jižně pak časem postavili Nový Bagan a nakonec radši všechno přesunuli do Nuang U, kde jsme se i ubytovali.

Do dnešních dní se většinou dochovaly jen rozvaliny, ale díky silně věřícímu národu a šílené vládnoucí straně se rozhodli všechno opravit bez nějakých větších ohledů na historické přesnosti. Přesto jsem však po výstupu na první chrám byl naprosto ohromen, kolik věžiček vykukuje z okolních polí a palmových hájů. A tím jsme započali naši výpravu za výhledy a to vše hlavně zadarmo. Většinou po turistech chtějí místní úředníci hned po příjezdu zaplatit poplatek patnáct dolarů, který jde do kapsy státu. Já ale dostal dva lístky od francouzek u jezera Inle, což ale nakonec stejně nic neznamenalo, protože nám nikdo nic prodávat nechtěl a při procházení chrámů to taky nikdo nekontroloval. Teda krom jednoho, tak jsme tam nešli.

Ačkoliv mnoho z chrámů je zajímavých i uvnitř, nedá se to moc srovnávat s jejich venkovní krásou a rozhledem a tak jsme se snažili většinou najít ty, na které se dá vyšplhat. Občas vedly schody po úbočí, občas vnitřkem, ale vždycky nás uvítal uchvacující pohled. Celé okolí bylo zalité sluncem a v kombinaci s modravou oblohou jsem si nemohl přát lepší podmínky pro fotky. Ale určitě bych si mohl přát lepší podmínky pro svůj termoregulační systém. A chůze naboso po rozpálených dlaždicích tomu moc nepomáhala.

Ve všech větších chámech čekali prodejci maleb a suvenýrů, ale u těch menších jsme občas museli hledat někoho, kdo nám odemkne mříže bránící ve vstupu nahoru. Přesnějc řečeno s námi pobíhaly tři děti, kterým jsme nakonec dali pár korun, se kterými spokojeně utekly zpět domů. Po celém dni jsme už byli řádně rozpálení a tak se s námi začaly fotit místní slečny. Nejdřív jednotlivě, pak po skupinkách a byly z fotek s cizinci strašně nadšené. Možná za to přístě začnu vybírat peníze, mohl bych si tady vydělat na živobytí vybíráním od bohatých paniček.

Ke konci dne jsme se usídlili na jednom z chrámů vhodných k pozorování západu slunce a objednali si kolu. Slečna seběhla po schodech dolů, vyndala kolu z boxu, aby nám ji po chvíli nahoře předala do rukou. Přece bychom si pro ni nemohli dolů dojít, že ano! Jako vždy se i zde projevilo mé prokletí na západy slunce a ani tenhle za moc nestál, takže jsme nasedli na kola a vyjeli zpět na hotel.

V restauraci, kde jsme měli oběd, nám její majitel poradil, že v jedné z vesniček se dnes koná festival. To jsem si nechtěl nechat ujít, takže jsem si vzal kolo, do ruky svítilnu a šlapal si to pěkně směrem k vesničce. Po cestě jsem míjel osvícené chrámy zářící zlatou barvou a když jsem dorazil do vesničky, koupil jsem si pouťové želé a sedl si na čaj do přilehlé čajovny plné plastových židliček. Klasicky mi na talíři přinesli místni smažené produkty, ale tentokrát jsem odolal a jen se kochal podívanou.

Několik stovek místních sedělo na zemi před oponou střídavě ozařovanou všemi barvami duhy a k tomu hrály americké popové hity přezpívané do barmštiny. Vlastní šou měla začít v osm večer, ale když jsem se procházel po okolí a co chvíli sledoval vesnické rvačky a hodinky mi ukazovaly už půl desáté, začal jsem se ptát, jak to tedy bude. Nikdo nic nevěděl, nebo nebyl schopný odpovědět anglicky, ale nakonec jsem se začátku dočkal. Začala hrát živá hudba tvořená mnoha různými bubínky a místními nástroji a to vše se na nás valilo z absolutně nestihajících reprobeden. Stoupla opona a já v očekávání sledoval, co přijde. Světla se nezměnila, ale místo opony teď ozařovala budhu. Čekal jsem, jestli k tomu něco přibude, ale když u konce písně zase sjela opona dolů, rozhodl jsem se, že už to je na mě moc a vyrazil zpět na hotel.

Past na turisty: Výlet po jezeře Inle

Den 101

Nyuang Shwe -> Bagan

Po dlouhé době jsem na snídani neměl vajíčka, ale tentokrát něco připomínající španělskou omeletu, i když servírky tomu docela vtipně říkaly tortila. Změnu jsem každopádně vítal a když jsem se setkal se španělským triem a našimi průvodci do dnešního dne, hladem jsem opravdu netrpěl. Prošli jsme městečkem ke kanálům a nasedli na naše dřevěné stoličky v loďce, u každé z nich přichystaný deštník. Solidní rychlostí jsme pádili hlavním kanálem směrem k jezeru, za námi fotána stříkající vody. Míjeli jsme místní rybáře pádlující nohami na jejich šíleně plytkých loďkách.

Bohužel jsme měli smůlu a trefili jsme zrovna svátek, kdy není otevřený žádný z trhů, první destinací se tak stala pagoda. Nebo spíše obchůdek naproti pagodě, ve kterém žily čtyři žirafí ženy. Kdysi dávno jsem o nich viděl dokument, ale fakt jsem nevěděl, že žijí zrovna tady. V jejich vesnicích jim krk prodlužovali kovovými spirálami, aby v případě nájezdu útočníků nebyly přitažlivé a nebyly odvlečeny pryč. To se ale postupem času kompletně minulo účinkem a v dnešní době jsou hromadně vyváženy do Thaiska a oblasti jezera Inle, kde žijí v obhodech podobně jako zvířata v zoo. Bohužel jsem se neubránil a také jsem si je musel vyfotit. Ale snažil jsem se.

Tou dobou mi už bylo jasné, že mi vyjížďka moc vyhovovat nebude. Zastavovali jsme v různých dílnách, kde nám za pět minut ukázali jak se dělají stříbrné prstýnky a pak nás zavedli do pětkrát větší budovy s přilehlou kavárnou, kde se nám snažili své výrobky prodat. I pagoda, ke které jsme dojeli měla v přízemí obchody a tak když jsme dojeli na oběd do jedné z turistických restaurací, rozhodl jsem se bojkotovat jídlo a nic si neobjednat. Což ale nebylo úplně fér vůči mým spolucestujícím, kteří se tak cítili dost nesví. Tímto se jim omlouvám a věřím, že si můj blog určitě čtou.

Po obědě jsme zakázali našim průvodcům jakékoliv další výrobny a tak nás vzali přímo do plovoucích zahrad. V plytkých vodách jezera místní na rozlehlých polích pěstovali zeleninu, převážně rajčata. Když jsme dorazili k Pagodě skákající kočky (která by se spíše měla jmenovat pagoda spící kočky s ohledem na její reálný obsah), koupil jsem si sáček rajčat a spokojeně je chroupal v poklidném prostředí stinného chrámu. Po návratu na pevninu jsem španěly vzal do čajovny, abych jim ukázal trochu méně turistická místa. Nejsem si ale jistý, jak moc jim to vyhovovalo. Chytli jsme ale pořádný slejvák a tak jim nezbývalo, než dojíst co jim naservírovali.

Rozloučil jsem se a šel zpět na hotel, kde mě už čekalo vyprané a vyžehlené oblečení, což pro některé kusy znamenalo vyžehlené poprvé od chvíle, kdy jsem si je koupil. Zapovídal jsem se se skupinou francouzek, takže když jsem o chvíli později spolu s nimi v restauraci čekal na jídlo a přiběhly pro mě pokojské z hotelu, že už na mě čeká odvoz na autobusák, asi o půl hodiny dříve, než měl, nebyl jsem zrovna nadšený. Ale koupil jsem si plaskačku rumu, takže mé vyhlídky nebyly až tak špatné.

Cyklistické oslavy jubilejního stého dne

Den 100

Nyuang Shwe (jezero Inle)

Je to tady, výročí. Sto dní mimo českou Republiku a sto dní na cestách – zatím dobrý. Žádnou oslavu jsem nechystal, i když celý den tak možná trochu vypadal. Do dne mě přivítalo slunečné počasí, chlapík vyřvávající z nedalekého chrámu a vynikající snídaně v hotelu Aquarius. I když jsou tady ceny trochu vyšší, než bych si představoval, ten komfort za to stojí.

Poptal jsem se v hotelu, kde se tady v okolí dá půjčit dobré kolo a vydal jsem se na průzkum. Hned v prvním obchůdku mi za dvacku nabídli docela pohodového japonského arábka s přehazovačkou a tak nebylo moc nad čím přemýšlet. Vyjel jsem na východ za vinicemi v resortu Red Mountain a jeho krásnému výhledu. Výhled však dalece převyšoval kvalitu vína a to jsem poznal i já. Moc jsem se tam nezdržoval a pokračoval jsem dál v cestě. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl to otočit a radši si prohlédnout levou stranu jezera, což byla možná chyba, protože jak jsem se dozvěděl později, to nejlepší jsem nechal před sebou. Dalo se prý dojet do vesničky a pak se nechat i s kolem převést na druhou stranu jezera.

Ale co už, měl jsem v plánu relaxovat a toho jsem dosáhl. Blátivou cestou lemovanou stromy jsem dojel k chrámu v kopcích, sedl si na okraj vybetonované části a četl si. Za chvíli si ke mě přisedl mladík asi mého věku a koukal se, co dělám. Když jsem v kindlu překlopil na další stránku, ozvalo se zleva jeho „ahaaa“ a tak jsem mu ukázal, jak to všechno funguje. Spočítal si, kolik mám knížek a pak jen pozoroval. Když jsem si četl a pročesával si prsty bradku, začal si k mému pobavení své tři chlupy na bradě česat stejně. Doufám, že tady nevytvořím nějakou novou módu.

Seděl vedle mě tiše snad hodinu, než jsme se oba vydali svou cestou. Ráno jsem se zapomněl namazat krémem, takže jsem se touhle dobou už krásně spálil a byl jsem rád, že jsem dojel do města a mohl se schovat pod střechou. Hned po přejetí mostu nad kanálem plným turistických loděk jsem to zapíchnul v čajovně a dal si za dvanáct korun dva kousky koláče a čaj s mlíkem. Nemůžu si prostě pomoct, ale ceny v místních restauracích jsou naprosto směšné a úžasné, takže se s nimi asi budete setkávat i nadále. Hlavně i když jsem uprostřed druhého nejturističtějšího místa v celé Barmě, stejně mi účtujou stejnou cenu jako místním.

Později jsem opět potkal španělský pár a domluvili jsme se na večeři a programu na další den. Rozhodl jsem se, že projížďku na loďce po jezeře nakonec přeci jen nevynechám.

Úprkem k jezeru a hurá k turistickému ráji zápaďáků

Den 99

Bezejmenná vesnička -> Nyuang Shwe (Jezero Inle)

Probuzení přišlo přesně v šest. Děda, který v domě žil, přišel na naše patro, řekl něco v jejich jazyce a rozrazil dveře na verandu, aby nás zalil ranním světlem. Rozlepil jsem oči a mezi příčkami zábradli jsem viděl vesnický život v plném proudu. Povozy tažené kravami s vozkami okolo deseti let projížděly hned pod naším domkem a ženy s pestrobarevnými šálami se staraly o všechnu práci, kterou bylo potřeba udělat. Skupinka dětí hrála zdejší oblíbenou hru – položíte chomáč gumek do vlasů na zem a kopete do něj. Vždy, když se nějaká uvolní, máte bod. Jedna holčička ze skupinky, měla na zádech v šátku svého malého bratříčka, to ji ale ve hře nijak neomezovalo. Z protějšího domku na nás mával prcek s jeho mamkou a my si mohli naplno užít palačinky s banánem, které pro nás připravili ke snídani.

Následující část přípravy už nebyla ani zdaleka tak příjemná a musel jsem se postupně nasoukat do neschnoucích plavek, trička a pohorek. Ráno to nevypadalo na déšť, ale všude kolem nás se převalovala mračna a tak jsme kus cesty ušli v mlze, než jsme se vynořili a začali si užívat zachraňující slunce. Krajina v téhle části Barmy mi vůbec nepřipomínala jihovýchodní Asii, místo džunglí tady stromy pokrývaly listnaté a jehličnaté stromky. No a pak všude byla červená hlína, která i přes relativně suché počasí parádně klouzala.

Napojili jsme se na klasickou stezku vedoucí k jezeru a tím pádem jsme po cestě potkali další skupinky. Ptal jsem se našeho průvodce, kolik má agentura, se kterou jsme vyšli, průvodců a jeho odpověď, že třicet, mě docela zarazila. Obzvláště, když podobně velké agentury jsou dvě a kromě nich v Kalaw funguje ještě mnoho menších. V horách tak najednou bývá i několik set turistů a tahle oblast určitě není tou nedotčenou Barmou, kterou jsem si tak krásně představoval. Po asi čtyřech hodinách svižné chůze jsme sešli lesem k rovině obklopující jezero, dali si oběd a naskočili do loďky.

Proplouvali jsme kanálem a po cestě jsme po vzoru japonců fotili vše, co vypadalo alespoň trochu zajímavě. Na mnoha obrázcích jezera Inle je zobrazena žena v tradičním oblečení, stojící na přídi lodi a pádlující pomocí nohou. Tuhle techniku jsem ale viděl jen na jedné loďce. To co se dělo okolo ale bylo neméně zajímavé. Jedni převáželi něco, co vypadalo jako hromady mechu a další mlátili za pořádného šplouchání dlouhými tyčemi do vody - což jsem až později zjistil, že bylo také "pádlování". Bohužel všechno bylo v dálce a když přišel déšť a schoval jsem se pod bundu, netrvalo dlouho a monotónní zvuk motoru mě ukolébal ke spánku.

V turistickém městečku na břehu jsem se přidal ke španělům a korejce při cestě za hotelem. Ceny ale ani zdaleka nepřipomínaly můj sen a prošel jsem snad deset míst, než jsem našel něco rozumného za dvanáct dolarů. Hold musel zbytek výdajů jít stranou a šetřit bylo potřeba na jídle, což tady naštěstí není vůbec problém. Skoro ve všech hotelech se zrovna připravovali na hlavní sezónu, přistavovali další budovy, opravovali koupelny,... bruska zněla ze všech stran, obohacovaná jen o nikdy nekončící blábolení z nedalekého chrámu.

"Inama buja nomenkaja muja ujaja ooo rubenkaja nija amuni ina mavaa ..."

od rána do noci, od noci do rána