Den 103
Bagan
-> Hora Popa -> Bagan
Mé
krásné plány, jak ráno na kole vyrazím sledovat východ slunce
nad chrámy se rozplynuly ještě před usnutím a místo toho mě
probudo mé oblíbený „Wake up, it's seven o clock“. Potřeboval
jsem si dát náskok, abych sehnal někoho kdo nás vezme k hoře
Popa, ke které se typicky jezdí sdíleným taxíkem a kde se dneska
odehrával festival a mohli jsme tak očekávat nevšední zážitek.
Nakonec jsme sehnali ještě japončíka a po snídani vyrazili na
cestu.
Klasicky
hned ráno bylo pěkně parno a v autě s vyplou klimatizací jsme se
už kolem devíti pěkně pekli. Obzvlášť jakmile jsme se
začli blížit k hoře samotné. Nejdříve všude okolo cesty stáli
lidé, mávající na kolemjedoucí auta, pak nás začaly
větší skupinky zastavovat se stříbrnými žebracími nádobami a
vlajkami. Zřejmě je tradicí, že chudí čekají u cest na bohaté
jedoucí odevzdat dary Budhovi, obzvláště zde, na jednom z
nejsvatějších míst země. Čím víc jsme se blížili, tím
houstl provoz, cesty lemovaly autobusy a dodávky a my se krokem
sunuli kupředu, následujíce otevřené dodávky plné lidí. Řekl
bych až po střechu, ale to by v asijském prostředí bylo velmi
nevýmluvné, protože většinou tak dvacet lidí sedělo na střešní
zahrádce. Vždycky mě bavilo sledovat tyhle dodávky vyložené,
protože mají tlumiče nastavené tak, že bez nákladu je zadní
část auta snad o metr výše než ta přední.
Když
už jsme se posunovali příliš pomalu, vystoupili jsme a
pokračovali jsme pěšky. Po chvíli se mezi větvemi na pravé
straně začala objevovat odnikud vystupující hora obklopená
zastřešeným schodištěm a završená zlatými chrámy. Procházeli
jsme davy a blížili se ke schodišti okolo stovek stánků
nabízejících od jídla přes ovoce po suvenýry. Byli jsme jedni z
mála zahraničních turistů, ale místní to naprosto vynahradili.
Finální část, kdy jsme stoupali do schodů skrze neprostupný dav se tak nepříjemně
protahovala když jsme původně za dvě hodiny měli dojít tam a
zpět, dvě hodiny byly pryč a my ještě ani nebyli nahoře.
Když
jsme tam vyšli, opět jsme byli turistickou atrakcí pro místní,
kteří se s námi chtěli vyfotit před vyhlídkou na rozsáhlé
zelené nížiny Barmy. Zajímalo by mě, jestli si pak naše fotky
vystavují doma, podobně jako ty, které jsem vídal v některých
domech. Cesta zpět už ubíhala mnohem rychlejc a po rychlém
občerstvení ovocem a kukuřicí jsme vyrazili zpět do Baganu. Po večeři o kokosových nudlích na cibulce a kuřecím jsem se rozloučil s
Michaelem, kterého očekával noční bus do Yangonu, a vyrazil jsem na
pouť za levnějším ubytováním. Ve Winner hostelu už ale touhle
dobou samozřejmě měli jen ty nejdražší pokoje, takže jsem si
pomohl jen o dolar, ale aspoň jsem se přiblížil ke chrámům a
tak se v dalších dnech budu moct více flákat.
Žádné komentáře:
Okomentovat