Skupinové proskakování mangrovníkovými vodopády

Koh Kong - vzdálený jen pár kilometrů od Thaiska, oddělený od civilizace jedním z posledních mangrovníkovým pralesů v jihovýchodní Asii - opuštěný ráj sexuálních turistů. A mimochodem také ekoturistů, milovníků vodopádů a opuštěných tropických ostrovů. V průvodci píší o osamělých plážích plných úžasných lastur, okolo kterých se místo turistů prohánějí krabi.

S myšlenkou na vzálený ráj vyjíždím z mého romantického ubytování v bungalovu na úbočí kopce. Šedivou oblohou se prohánějí temná mračna a já po zkušenostech ze včerejšího dne už z rána vyrážím vodotěsný až po uši. Krom krážké zastávky a návštěvy plovoucí vesničky jsem včera urazil většinu cesty a zastavila mě až noc spojená s deštěm, zimou a únavou. A tak dnes musím dojet, co jsem včera nezvládl - 150 km národním parkem plným tygrů, slonů a další havěti - a tím pádem nehodlám riskovat, že by mi při souboji se kterýmkoliv ze zmíněných byla zima.

Na dvojku upaluju do kopců a rozhlížím se po nekončícím pralese zahaleném oblaky a stoupajícími mračny páry. Přestože mám štěstí a shora žádná voda nepřichází, je mi to kvalitně vynahrazeno spodní cestou a do mých bot putuje více a více vody ze silnice a kaluží červeného bláta. A tak si pěstuju v botech dva rybníčky a každých pár kilometrů se rozhlížím po obloze v očekávání slunce a modré barvy. Čtyřicet kilometrů... třicet... a já si pomalu začínám uvědomovat, že žádné slunce dnes nebude a jediný způsob, jak se zahřát, bude horká sprcha. A k tomu by se možná hodily peníze, protože po včerejším ubytování mi zbylo v peněžence posledních pár korun (slovy 3,5 Kč), které mi sotva vystačily na snídani. A tak z prvního bankomatu vybírám peníze - 3000Kč v 61 bankovkách po 10 000 rialech.

No a teď už jen najít ubytování a cestovku, která mě vezme na ostrov a do jungle. No, hned mi bylo řečeno, že na ostrov se nedostanu kvůli počasí, super. Tak aspoň jungle - všechny rozumné hostely pořádající túry jsou ale buď plné, nebo pochybně vypadající, a tak končím v nově postaveném hotýlku a užívám si vysněnou horkou sprchu (aspoň jedna vysněná věc se splnila). Ještě je potřeba zařídit si zítřejší túru a tak vyrážím znovu do města a je mi slíbeno, že zítra v osm ráno vyrazíme na jednodenní cestu za vodopádem.

Túra číslo jedna
Je půl osmé a já vcházím do hostelu, který mi přislíbil program na dnešní den. Obsluha podřimuje v křesle a nějaký chlapík, nejspíš majitel, rozpaluje prvního ranního špeka. Ptám se obsluhy, kdy teda vyrazíme a když to zopakuju asi po páté, jen mi řekne, že mám přijít za půl hodiny. To mi tak akorát dalo čas si skočit na trh na snídani. Rýže s vajíčkem, grilovaným masem, salátem, omáčkou a kafe k tomu - o dvacet pět korun lehčí se znovu ptám v hostelu, jak to tedy je s tím trekem. "Dneska nikam nejdem, málo lidí" - ideální způsob, jak zacházet s klienty.

Naštěstí se u baru objevuje má maďarská pihatá zachránkyně Eli, vyrážíme o dům dál (doslovně) a já se úspěšně přiidal ke skupince turistů. Hop na loďku a vyrážíme vstříc oboustranným stromům - mangrovníkům žijícím na svých kořenových platformách v deltách řek. Plně připraven na jakékoliv překážky, pohory připevněné na batohu a žabky na nohách, vcházím za našim průvodcem do pralesa. Skloněný pod bambusovými střechami, brouzdající v žabkách potůčky a opatrný při přecházení mostů ze čtyř bambusů se udivuju nad francouzkým klučinou, kterému neustále pomáhají jeho asi padesátiletí rodiče a za ruku ho vedou přes jakoukoliv překážku - vskutku zvláštní pohled.

No a konečně dorážíme k vodopádům, s Eli se vydáváme nahoru a trochu brouzdáme okolo, abychom vyčerpali nějaké síly před obědem. Celý den máme zatím štěstí a tak nás po deštivých dnech a navzdory předpovědím zahřívá sluníčko a já tak nepotřebuju tu haldu oblečení a ponožek, kterou jsem si s sebou vzal. No a k obědu mám vlastně to samé, co ke snídani, rýži s grilovaným vepřovým a vajíčkem... ale ještě jsem se toho nestihl přejíst, takže si moc nestěžuju, obzvlášť když máme jako dezert banány. No a teď už jen zbývá jen dojíž zpět k loďce a vrhnout se na koupání v řece rozehřáté místním teplým počasím. Do města dorážíme někdy odpoledne a cítím se jako po rodinné dovolené - s pocitem, že bych si určitě dal něco ostřejšího. Nabízí se možnost dát si třídenní trek se spánkem v jungli, ale nakonec nám to bohužel nevychází a tak se spolu s Eli upisujeme alespoň ke dni a jedné noci s návratem dalšího dne ráno.

Túra číslo dvě
Ze spánku mě budí bušení deště do plechové střechy a s příchodem rána i budíček. Zklamaně na sebe s Eli koukáme a z okna pozorujeme jezera vody, rozlévající se po dvorku Paddyho hostelu. Tak nic, alespoň jsme to zkusili. Ale přeci jen se po pár minutách vydáváme se alespoň zeptat, kdybychom fakt v tomhle počasí měli někam jít. Po pár minutách chůze dorážíme do hostelu, který túru pořádá (Blue Moon) a ptáme se majitele, jak to tedy vypadá - jeho výraz naprostého překvapení si budu pamatovat ještě dlouho - "Samozřejmě, že jdeme, vždyť se budete brodit řekama, je úplně jedno, že prší. Jenom si vemte teplé oblečení na přespání a víc neřešte". Vysmátí a překvapení se brodíme zaplavenou cestou zpět k našemu ubytování a rychle se balíme před naším výletem.

All inclusive - jako součást balíčku máme snídani: vajíčka, "slanina", rozpečený chleba a kafe "americano" s mlíkem. A kečup... ooo, neměl jsem kečup už ani nepamatuju a tak do sebe hážu sousto za soustem a zahřívám se kafem. Po chvíli přichází i druhá skupinka, přesnějc další tři skupinky čítající dohromady čtyři turisty - Anglie, Austrálie a Nový Zéland. Fasujeme pláštěnky, nasedáme na korbu pick-upu a vyrážíme do přístavu. Narozdíl od předchozího slunečného dne, dnes v dešti na lodi střechu nemáme a tak si celou cestu určitě užijeme. Po chvíli dorážíme do mezistanice, kde necháváme batohy a dále pokračujeme pouze s foťáky - zrcadlovku balím do nepromokavého, voděodolného, voděvzdorného a vodotěsného pouzdra - igelitové tašky.

Každých deset minut jako by přes nás někdo přelil kýble s vodou, pomalu se posouváme řekou lemovanou mangrovníky a palmami a já se snažímm uchránit poslední zbytky suchého oblečení - obzvlášť pohorky, které jsem si dnes vzal prozřetelně místo žabek. Řeka se stále zúžuje a z původní šířky snad půl kilometru teď plujeme po plytké říčce široké maximálně metrů deset. Konečně máme šanci si pořádně prohlédnout okolní lesy. Dorážíme k začátku naší cesty, vyskakujeme z lodí, náš průvodce nasazuje solidní tempo a asi po padesáti metrech potkáváme první brod.

"Přece si nenamočím boty hned na začátku", sundávám boty a ponožky a brodím se vodou, nebezpečně se přibližující mým citlivým partiím. "Dobrá, boty si namočím, ale ponožky si uchráním" a naboso si obouvám pohorky a dobíhám naši skupinku. Asi po dvou minutách jsme u další řeky. Uff, tak hurá do toho, stříc vodě, tentokrát v botách. S foťákem bezpečně zabaleným (vydržel by určitě nejmíň půl vteřiny pod vodou) koukám, jak se přede mnou ostatní kácejí a máchají ve vodě. No, hurá do toho, nořím nohu pod hladinu a voda mi vesele vtéká do botky okolo kotníku (určitě vesele, každý přece musí mít radost, když někomu teče do boty). Naštěstí jsem uklouzl jen jednou a namočil si jen plavky, takže foťák je prozatím v bezpečí a já si můžu užívat své kilové boty, odírající mé bosé nohy. Dneska mám opravdu jeden skvělý nápad za druhým a tak při první přestávce v kopci využívám situace a nazouvám si zpět své perfektně suché ponožky, které po vsunutí do bot krásně nasávají všechnu okolní vodu.

A pak procházíme dalším brodem, a dalším... po žebříku nahoru, úzounkými stezkami po úbočí hory, až se konečně probojováváme až k vodopádu - nejdříve ze strany a pak nahoru. Zatímco si my turisté užíváme luxusní výhled, průvodci už jsou jen v plavkách a pod krásnou šedivou oblohou se vrhají do vod řeky. No a tak je přece musíme následovat, po chvíli nás všechny vedou vzhůru k dalšímu vodopádu a vrhají se do vody tam. A pak mezi bublající vody pod vodopádem, pak pod vodopád, za vodopád, šipkou skrz vodopád a my, skupinka smějících se, užívajících si, vše opakujících opiček, si všechno strašně užíváme. Aspoň nám pořádně vyhládlo a tak, se vydáváme zpět na první úroveň, kde nás čeká velmi milé překvapení.

Průvodci s sebou celou cestu táhli hrnec plný rýže, talíře, příbory, maso s něčím a listy jako prostírání - a není lepší místo k obědu, než hned vedle vodopádu. Už teď je mi jasné, že dnešek bude o dost jiný (lepší), než rodinný výlet, který jsme prožili včera. Jídla je jako pro dvakrát tolik lidí a tak se přejídám jako snad ještě nikdy za své aktuální cestování. Po pořádném odpočinku vyrážíme zpět, naskakujeme do loďky, opět máváme na projíždějící místní, fotí si nás správci parku, odevzdáváme balíčky s drogami místním a konečně zakotvujeme u našeho ubytování na dnešní noc - všichni mokří od hlavy až k patě. Naštěstí i v období dešťů je tady dostatečně teplo a tak nijak zvlášť nemrzneme.

Foťák je už touhle dobou kompletně zamlžený, objektiv mi v loďce při čištění spadl do vody, takže z večera už moc fotek nebude. Po grilované rybě, špízech a rýži a ananasem opět naskakujeme do loděk a tiše vyrážíme sledovat světlušky okolo řeky. No a pak už jen zalehnout do houpacích sítí, přečíst kus knížky a po luxusním dni se těšit, jaká bude zítřejší snídaně. 

Podejte mi otěže a hurá na jih!

Ležím v posteli, kde před chvílí majitel ubytovacího zařízení skládal deku po předchozích nájemcích. Jednoduchý pokoj s manželskou postelí a napůl natřeným stropem je doplněn sprchou se studenou vodou, rozbalenými mýdly a použitým zubním kartáčkem. Spolu s dvěma čerstvmi kartáčky a kondomem čínské výroby zřejmě činí standartní výbavu kambodžského pokoje. No a každopádně doufám, že sousedé když tak nejsou příliš hlasití.

Jak si určitě (doufám) někteří všimli, od posledního příspěvku už uplynula nějaká doba a i když mám rozepsaných pár nápadů, bude lepší rychle proběhnout dění posledních dvou týdnů. V Thaisku jsem se konečně dostal do zábavnějších a příjemnějších částí - ostrova Koh Tao, ráje potapěčů. No a když jsem tam byl, musel jsem si přece projít kurzem a nechat se certifikovat k potápění v otevřených vodách. No a tak jsem si po pár dnech foukání do nosu a hýbání čelistí konečně zvyknul na vyrovnávání tlaku v hlavě a začal jsem si to pořádně užívat. K tomu určitě pomohli lidé, které jsem u toho potkal, supr zahraniční instruktoři (Američanka Chloe, Brit Chris a Francouz Hugo) a ještě lepší spolustudenti - obzvláště Bronn z Hradu. No a pak už jsme se jen flákali po ostrově, plážích, barech, dokud mi nedošlo vízum a já se musel urychleně odstranit z Thaiska.

Noční loď byla překvapivě prázdná (kromě mě měla jen jednoho dalšího pasažéra) a tak jsem si mohl vesele užít usínání za houpání okolo se prohánějící bouří. Ráno pak šup na taxík a vlakem za 50Kč až do Bangkoku. Minibusem na hranice, poslechnout si od Novozélanďana mnoho užitečných a převážně přehnaných rad jak se dostat do Kambodže a pak už jsem si mohl užít uplácení místních celníků. Celý systém přechodu je značně zaměřen na obírání zahraničních turistů a tak jsme se rozhodli se dvěma Argentinci a Angličanem z Malawi sehnat taxík. A pak si to rozmysleli a chtěli jet busem - no ale nejdřív jsme si vzali autobus zdarma, který nás odvezl na odloučený autobusový terminál, kde jsme měli možnost počkat si krásné dvě hodiny a pak se kodrcat ještě blíže neurčenou dobu až do Siem Reap. A tak jsme si taxík vzali až odtamtud a po dlouhém dohadování jsme se nakonec dostali i na rozumnou cenu.

No a od té doby už jsem se flákal v Kambodži, na všechno byl čas a já si jen tak projížděl chrámy Angkoru, četl si, pracoval a nakládal se do lihu, na což jsou Kambodžské ceny alkoholu jako dělané. Ale po několika dnech už nastal čas vypadnout a tak jsme s Malawanem, Rumunkou žijící v Dubaji a Britkou vyrazili na poslední výlet, ze kterého jsem se vydal do Battambangu, města uprostřed ničeho, kde však svou návštěvu Kambodže postupně rozšiřuje více a více turistů. A tak jsem se zase dostal se vším svým majetkem zpět na dvě kola. Motorku jsem si mezitím za nekřesťanské peníze nechal opravit a tak frčela jako o život, nebylo ani pět večer a já už byl ve své destinaci - a tak zbývala spousta času si projít město - takže jsem si po 30 minutách šel někam číst.

Dalšího dne ráno jsem vyrazil na obhlídku místních chrámů, opuštěných továren na Pepsi (kterou jsem bohužel nenašel) a nekončících hliněných cest vedoucích placatou zemí polí. No a jelikož jsem byl zbalený, zaskočil jsem si jen do chrámu Banan, vytáhl kompas a vyrazil na jih. Ono tady cest moc není, takže jsem vybral na křižovatkách (obou) vždy cestu na jih a nebylo nic jednoduššího. Dokud se tedy nezačaly blížit hory a nepřišla křižovatka východ x západ. A tak jsem se zeptal místních - slečna v obchodě mi plynulou angličtinou (vesnička měla maximálně tak 500 obyvatel) nabídla kafe a zeptala se, zda ji miluju :) No a pak mi poradila, kudy na jih. A tak jsem se vydal, batohy pevně přidělány na hliníkovou konstrukci, přední blatník držící už jen na třech šroubech řinčel při každém otřesu a já mával všem, kteří na mě křičeli "helou".

Dokud se cesta zase tak nějak nevytratila. Tedy, ona zůstala pořád plus mínus podobná, jen se v ní začaly objevovat hlubší a hlubší díry. Což by nebyl problém, kdyby se také více a více nezačaly plnit vodou a blátem. Nejdříve jsem se snažil všechno objíždět, ale když už nebylo kudy jinudy a já se ohlédl na chlapíky na skůtru za mnou a ti na mě kývali, ať už tam konečně vjedu, musel jsem do toho vjet. Ale tak bylo to maximálně tak dvacet centimetrů, což nedělalo motorce žádné problémy. Jak jsem se prokousával rozsekanou cestou, povedlo se mi odlomit pravou část konstrukce a tak musela krosna zpět na sedadlo. Krásně zabahněná mi hřála záda a já se nořil do dalších a dalších děr. Občas už místní raději udělali objížďky skrz pole, které byly vždy vítanou změnou. Projížděl jsem kaluže velikosti menšího rybníku a za sebou nechával bublinkovou cestu z výfuku. To už se na mě pomalu začalo promítat vyčerpání, z vyrovnávání motorky mě bolely ruce a nohy už většinou nešlo jednoduše vyndat z bláta a tak jsem se musel uchýlit k sundání sandálů - kdy jsem si také všiml, že ty už to také nepřežily.

Místní, kteří jezdili okolo si jen klepali na čelo a říkali mi, že mám jet zpátky, já se ale přece nemohl vzdát! A tak jsem naboso nakopával motorku pokaždé, když mi chcípla a dál se probíral tankodromem, dokud jsem nepotkal traktůrek a neuvědomil si, že takhle ta cesta klidně může pokračovat dalších 50 km. A vzdal jsem to. Otočil jsem se zpět a probíral jsem se stejnými pastmi jako po cestě tam. V rámci solidárnosti s motorkou jsem se postupně také celý zamazal bahnem a vždy, kdy už jsem nezvládl řízení, jsem si užíval zvedání stroje ze křoví. Zbitý a špinavý jsem se vítězoslavně dostal na cestu. Přišel jsem o gumovou násadu na stupačku, v zrcátku už přes bláto nešlo nic vidět a motorka byla až po sedlo obalena solidní vrstvou hnědé hmoty.

A já se rozhodl, že bych si tedy konečně mohl trochu udělat plán. Chci se dostat na jih, na pláž... měl bych jet na jih - jsou tam hory... a tak to vypadá, že musím jet až přes Phnom Penh, asi 400 km zajížďka, super. Po cestě mi ještě začal padat řetěz, což je zvláštní s ohledem na to, že jsem si před pár dny kupoval komplet nový s ozubenými koly. Ta se mi ale zřejmě někde povedlo ohnout a tak se rozsekalo všechno - v servisu mi k tomu přidal ložiska a brzdové destičky a tak je motorka zase o kus lepší.

A zase o kus horší, protože už zase přestala fungovat trojka - a já se tedy klasicky na čtyřku prohnal dálnicí, vyhýbal se žábám a sledoval okolo poletující světlušky. Tedy až do doby, kdy už jsem toho měl fakt pokrk a našel jsem si ubytování.

Za krás(k)ami Thajska

Už uběhlo několik dní od chvíle, kdy jsme opustili Kambodžu. Naše návštěva nebyla ani zdaleka dostatečně dlouhá a stihli jsme jen dvě města. Růžena teď odpočívá v řetězech a čeká na svou údržbu. Místní chlapík, který dostal podobný stroj darem, si možná vypůjčí baterku, protože ta jeho je na kaši, tak snad mi ji pak vrátí, spoléhám na dobrotu místních. A jsme domluveni, že pak obě vezmem do servisu a tak se už snad konečně nebudu muset rozjíždět na čtyřku.

Nyní je ale na řadě Thaisko. Přejezd přes hranice neprobíhal tak, jak bych si ideálně představoval. A přitom to tak pěkně začínalo. Přijeli jsme na místo, odkud nás měl vyzvednout autobus a já uslyšel výzvu, jestli si někdo nedá rum s kolou. Už jsem si skoro ani nepamatoval, jak chutná a tak jsem takovou nabídku nemohl nechat bez povšimnutí. Otočil jsem se, a tam vedle čtyř kelímků a litrové flašky rumu pochybného původu posedávala skupinka posedávačů z různých končin Evropy. No a jakožto správný posedávač jsem si připosedl.

Cesta samotná už tak idilická nebyla a i když se mělo jednat o spací bus s postelemi, nakonec jsme skončili jen u ekvivalentu Karosy a ze spánku moc nebylo. Ale tak za sedm hodin jsme měli být v Phnom Penh a tím pádem vyhlídky nebyly až takové hrozné. Ani skutečnost, že na hranice přijíždíme asi hodinu a půl před otevřením přepážek a že se před nimi mezitím nahromadila skupinka pár set emigrantů, nemohla přece nijak ovlivnit náš brzký příjezd. Sedm hodin už uběhlo a my konečně opouštíme Kambodžské království a přecházíme pěšky na thaiské území. Všude haldy odpadků, vůbec nás ani nechtějí pustit dovnitř, protože neznáme Bangkokský hotel (nakonec jsme si něco vymysleli), ale nakonec se zdárně (a hlavně zdarma) dostáváme přes hranice do celosvětově známé země drog a transsexuálů. Tomu také odpovídá počet kontrolních stanovišť (drogám, ne transexuálům), ale ty nejspíš pojedou spíš na cestě ven, než dovnitř, protože nás nikdo nekontroloval, což částečně také připisuji tomu, že už nemám dredy.

Okolo druhé hodiny odpolední konečně dorážíme do Bangkoku, příjemně překvapeni kvalitou a cenou místních míchaných ovocných nápojů. A tim, alespoň pro mě tedy, ta příjemná překvapení končí. Zvyklý z Kambodže na luxusní ubytování za směšnou cenu si pokládám batoh na zem holopokoje - kde holo nemá nic společného s hologramy, či jinými modernostmi. Dvě postele s bílým povlečením, “stůl” a stropní větrák – sprchy a wc na chodbě a já si připadám opět jako za časů kolejí. No ale tak když už jsme tady, musíme přece vyrazit na párty, že jo.

Únavu přepíjíme červeným býkem ve skle a jako jedni z prvních vyrážíme do “The Club”. Vcházíme do zastřešeného átria, pár místních u stolu slámkami popíjí podezřelý nápoj z kbelíku a z vyvýšeného pódia to v rytmu hausu rozjíždí nějaký evropan. Po chvíli přichází první lejdyboj, který samozřejmě upoutal mou pozornost. Už asi po půl hodince upoutal i velmi intenzivní pozornost jiného chlapce, od pohledu Francouze. Každopádně se horečně ústně seznamovali na okraji parketu a po chvíli odešli a předpokládám, že přinejmenším jeden z nich bude na tuto noc ještě dlouho vzpomínat.

Tahle část Bangkoku je ale každopádně peklo, jestli někde ve světě existuje město neřesti, tak je to tady. A tak jsme vyrazili na pláž – po tom jsme úspěšně odolávali obelhávání místních tuk tuků, agentur, taxikářů a náhodných kolemjdoucích jsme konečně sehnali cestu, která stála jen dva a půlkrát více, než normálně. Vyrazili jsme do tropických rájů Thaiska a dorazili do betonového města plného deštníků a špinavých pláží, lemovaných strip kluby a bordely. Ale nic se neděje, můžeme přeci lodí vyjet na ostrov.

Vyrazili jsme na opuštěný tropický ostrov plný palem a opic. A s námi vyráží dvě plné lodě rusů, které jsou neustále objížděny dalšími, rychlejšími čluny. A za čtyřicet minut konečně připlouváme do ráje... tedy alespoň do ráje místních, kteří za lehátko u kusu moře ohraničeného plovoucími bariérami účtují skoro jako za hotelový pokoj. Vbíháme tedy do zapáchající vody plné odpadků a medůzích vajec a užíváme si ráje.

Už se těším, až odsud vypadnu - to je plus mínus to, co mi probíhá hlavou. Další den ráno Evka už vyráží na letadlo a já zůstávám sám. Vyrážím na vlakové nádraží, abych zjistil, že vlak v 8:15 je už plný a další jede v jednu odpoledne, do destinace dorazím o půl desáté, pokud nebude zpoždění (což bude (a bylo)).

Thaisko, zatím sis to moc dobře nerozjelo u mě, hele.