Vítejte v Hanoi

Jak byste si tak představili hlavní město komunistického Vietnamu? Před pokračováním tomu prosím dejte chvíli přemýšlení.

Ubytování
Nebudu se rozepisovat o příletu, nebo vyřizování víz - nic zvláštního se neudálo. Byl jsem vyzvednut mou "kamarádkou" vietnamkou, která se tady o mě stará a taxíkem jsme vyrazili směr mé ubytování na následující dva měsíce. Pár dní před příletem mi byla oznámena změna v hostelu, nakonec však v hostelu, kde bydlí všichni ostatní, přidali postele a tak jsem se nastěhoval tam. Přes mé obavy je naše místnost dostatečně velká - myslím, že se ještě docela plýtvá, neboť mezi postelemi by se určitě vyspalo ještě dalších 5 stážistů (navíc ke stávajícím 12ti na dvoupatrových postelích). Občas nám tady dokonce i funguje internet, takže pohodička. Hlavní problém je v nemožnosti přijít domů po půlnoci, kdy je hostel zamčený - můžeme přijít až po 6té hodině ráno, takže předpokládám, že většina z vás si domyslí, v kolik tak většinou chodím spát.

Jídlo
Po příjezdu jsem byl místními odveden na oběd do luxusní restaurace, nacházející se na chodníku a nabízející roztodivná jídla - jakožto nově příchozí jsem tedy dostal jídlo založené na lepivé rýži s kombinací všeho, co měli "na skladě". V misce jsem tedy mohl objevit 5 různých.... něčeho... z čehož jsem byl schopen identifikovat pouze kuřecí kousky - zbytek už nechám na vaší představivosti, přidám jen barvy: hnědá, červená, bílá, bíložlutá. Jinak prakticky všechna jídla mají něco společného s rýží - pokud to není rýže samotná, tak jsou z ní aspoň udělané nudle. Všeobecně se tady dá ale dobře najíst za 20 až 40 korun, nebo s luxusem za 100 (luxus = 20cm vysoké židličky na ulici, kterou neustále projíždějí troubějící skůtry a celý tento komplex se nachází pod železničním mostem, po kterém se občas prohánějí vlaky). Na snídani mohu doporučit rýžový koláč - ne, to co si právě představujete nemá s tímto koláčem nic společného. Jedná se o trochu vepřového tuku v koření, obalený lepivou rýží - zní to hrozně, ale když se nebudete pídit po ingrediencích, chutná to dobře.

Co bych ale shledal nejhorším jídlem, jaké jsem tady (ZATÍM!) měl, je tofu s krevetovou omáčkou. Ačkoliv to zní chutně, jak se říká, něco tady smrdí. A není to nic jiného, než zmiňovaná krevetová omáčka. Po přinesení misek na stůl jsem myslel, že v sousedství otevřeli žumpu - zápach je téměř totožný. Přinesli nám k tomu trochu kopřiv, rýžových nudlí a smažené tofu. S představou, že něco tak strašně zapáchajícího musí alespoň dobře chutnat, jsem se velmi opatrně pustil do jídla. Prvních asi 5 soust jsem se byl schopný  přesvědčit, že se to vlastně dá jíst. Po šestém už však moje chuťové a čichové buňky odmítly setrvávat ve stavu otupělosti a sdělily mozku, že chuť téměř odpovídá vůni. Takže až budete chtít zkusit opravdovou specialitu, doporučuji. Mimochodem, byla s námi Japonka a Korejka, obě si pochvalovaly, že jim to chutná a ani to tak moc nesmrdí.

Doprava
Viděli jste někdy video, kdy na kruhovém objezdu stojí asi tisíc motorek, aut, kol, rykš, lidí a psů? Tak tady nic takového nečekejte, psy by tady dříve snědli. Všechno ostatní ale přesně pasuje - jeden takový objezd mám asi 5 minut pěšky od domu. Abych se dostal trochu do praxe, pokusím se popsat takovou průměrnou procházku centrem. Před vchodem do hostelu, kde bydlíme, stojí vedle sebe na chodníku asi 10 skůtrů, vedle kterých pak stojí z každé strany dalších 10 skůtrů a tak to pokračuje, dokud je někde nepřeruší stánek s jídlem, aby byl následován dalšími skůtry. No, a jelikož jsou chodníky plné, musí lidé chodit po silnici. A ty nejsou zrovna široké - jelikož bydlíme ve starém městě, moc se s dopravou nepočítalo. A všechny ty skůtry na chodnících nestojí jen tak pro srandu králíkům - vietnamci si tady s nimi hrají takové komorní škatule, hejbejte se. Takže silnice jsou plné skůtrů.

Rozumný člověk by si řekl, že v tom případě do těchto končin nemohou jezdit auta, nebo autobusy - což je samozřejmě hloupost. Cesty jsou plné aut a autobusů - tedy alespoň tam, kde na ně zbylo místo mezi skůtry a motorkami. K tomu v centru jezdí hodně rykš, po ulicích chodí ženy s košíky a projíždějí "cyklisti". Z těchto důvodů je potřeba průběžně troubit a upozornit tak všechny na svou přítomnost. Udělali jste si obrázek? Asi nebudete moc daleko od pravdy.

Samostatnou kapitolou jsou pak široké silnice ve špičce. Třeba taková adaptivní čtyřproudovka - adaptivní proto, že pruhy se uzpůsobují podle toho, kterým směrem zrovna jede více lidí. Jízda při krajnici v protisměru, je zde také oblíbeným sportem. No a toto vše vyvrcholí kolem šesté hodiny večerní, kdy se přecházení cesty stane zábavnou hrou, ve které se vždy posouváte o dvě řady jedoucích motocyklů vpřed a o jednu zpět, když projíždí auto, nebo autobus. A abych nezapomněl, jsou tady super taxíky - naskočíte na motorku, obejmete vietnamce, a frčíte.

Lidé a párty
Vietnamci jsou - jak asi všichni víte - malého vzrůstu. Osobně mi to však nepříšlo příliš zvláštní, pouze na ulicích člověk trochu vyčuhuje. Většina z nich se z vás bude snažit neustále dostat co nejvíce peněz a budou vám proto účtovat přibližně dvoj až trojnásobek normální ceny, o které se však dá docela rozumně smlouvat. To platí obzvlášť ve "starém městě", kde většina prodejců zná základy angličtiny - umí 10, 20, 30. Co se týče měny, je to pro nás čechy velmi jednoduché, protože 1 000 Dongů je přibližně jedna koruna - člověk se pak může lehce orientovat.

Co jsem před příchodem neočekával, je takové množstí cizinců. Při průchodu starým městem potkáte turisty na každém rohu - chodíci s Lonely Planet v rukou, nebo prostorovně výrazní "zápaďáci" nechávající vietnamce tlačit rykšu, což vypada vskutku podivně. A pak se člověk dostane do barů a klubů, které vůbec nezapadají do místní kultury. Při mém prvním vstupu do klubu jsem byl poněkud překvapen scénou, kdy dvě slečny na střídačku "bellyshotovaly" steroidového bělocha - něco co jsem tak trochu neočekával. Na jednu stranu je to škoda, na druhou aspoň člověku nechybí domov a najde se zde i několik drum and bass klubů. A když se člověk naučí odhánět 17cti leté vietnamky, vypadající tak na 12, tak tady jsou párty docela fajn.

Vidím, že jsem se rozepsal více, než jsem chtěl, takže už to utnu a nechám si něco i na příště. Příští víkend vyrážíme na sever do hor, takže se můžete těšit zase na něco trochu odlišného.

Inicializace

Mínus 20 stupňů, to už člověka donutí někam vyjet. Všechno loučení dokončeno a můžu naskočit na vlak uhánějící do Prahy (po zkušenostech s ČD jsem si dal přiměřenou rezervu 6 hodin). Teď už jen vytisknout vízum, na což samozřejmě nebyl jindy čas, a hurá na letadlo směrem do hlavního města Vietnamu - Hanoie. Stáž je domluvená a i když se mě systematicky snaží odradit změnami pracovní náplně, zvyšováním ceny ubytování, jeho přesunem do jiné části města a nešťastným onemocněním slečny, která mě měla vyzvednout (bohužel chytla nějakou extrémní neléčitelnou verzi arthritidy), vyrážím na první část cesty - Praha -> Moskva.

Při letu jsem se neustále snažil se opít, ale když mi stewardka i po třetím zopakování, že chci gin s tonikem, cpala nějakou šumivou vodu, spokojil jsem se s ní a započal své 2 hodiny spánku. Jak už jsem zmínil na začátku, -20 stupňů je prostě moc. Pilot nám tedy po přistání sdělil, že venku je -32 a že se prý máme obléct. V plánu na dnešek je návštěva centra (když už jsem musel platit litr za to jejich hloupé vízum) a tak jsem si dal na sebe vrstvu oblečení navíc, odmítl taxikáře s tím, že taková zima tam určitě není, a šel ven čekat na bus do centra. Asi tři vteřiny po východu ven se mi v rámci sebeobrany všechny chlupy přitiskly k tělu a tělní otvory započaly zoufalý boj o sebeuzavření. Naštěstí to autobusu moc dlouho netrvalo a tak jsem zaplatil svých 28 rublů a naskočil dovnitř. Hned jsem pocítil krásný hřejivý pocit, kdy se z -30 oteplilo na -10 a já si přes kompletně zamrzlé okna užíval romantické scenérie výletu do hlavního města federace. Z busu jsem jen rychle přeskočil na metro, pokecal si s místní slečnou, co by bylo vhodné vidět a dojel metrem až k rudému náměstí.

Bohužel jsem nevěděl, kterým směrem se vydat a můj mozek byl schopen přemýšlet maximálně nad tím, kde je tady nejbližší kavárna a jestli to, že mě už přestaly bolet umrzající nohy je dobře a nebo ne. Naštěstí na sebe kavárna nenechala dlouho čekat a já si objednal z anglické verze lístku, který jsem podezíral ze dvojí ceny pro turisty, malé presso a nejmenší zákusek. Dvojí cena se nakonec také vyplnila - měli starý anglický lístek a od těch dob se nám cena zvýšila z 80kč za presso na 100 - což jsem samozřejmě velmi uvítal a vydal se vstříc Sibiři převlečené za Moskvu.

Ruce v kapsách až po ramena, prsty zařezávající se do dlaní při pomyšlení na focení a kráčející vstříc Rudému náměstí... rychlé zahřání v McDonaldu a pak postupně ve všech kostelích v Kremlu (od senátu mě odehnal jeden ze zakuklenců). Po původních myšlenkách, že mi na Moskvu 15 hodin stačit nebude jsem se po 3 hodinách vydal metrem a pak zase busem zpět na letiště - spletl jsem si terminál a vystoupil na B - tak jsem si počkal na další bus, dal jsem mu o dva rubly méně (více už jsem neměl) a dalších 20 minut jsem frčel k terminálu D, skvěle navrženého Šere...někoho letiště.
Spánek, knížka, nalodění, knížka, spánek, knížka, spánek - mlha, mlha, mlha, ranvej, Hanoi!

Jak mi bylo řečeno, Hanoi je jediné město na světě, kde dokáže pršet a přitom nepršet několik měsíců v kuse. Tedy... jediné spolu s nějakou vesničkou v Itálii.