Vandalismus nad bambusovými žebříky v Tat Lo

Den 65

Pakse -> Tat Lo

Vstal jsem a zahýbal spodní čelistí, zýval jsem, že bych rozzýval celý kmen hlídající oheň, ale nic nepomohlo a tak jsem se ani tentokrát nezbavil zalehlých uší. Třeba to vyfouká vítr na motorce... V plánu je několikadenní výlet na východ za vodopády a kávovníky, okolo a přes Bolavenskou náhorní plošinu. No ale před odjezdem jsem samozřejmě nemohl vynechat koláč a kafe. Půlku své bagáže jsem odložil v hotelu a s malinkým batůžkem (který stejně obsahoval vše potřebné a tím mě opět utvrdil v tom, že toho prostě s sebou tahám moc) vyrazil po pěkné asfaltce někam na východ.

Tedy po tom, co jsem konečně zjistil, kam že to vlastně mám jet. V průvodci to zrovna ideálně popsáno nebylo a mapy Nokie jsou v těchto končinách velmi podrobné – města jsou většinou shrnuta pouze nápisem a jednotlivými ulicemi se už nikdo nezabýval, zatímco dálkové silnice kopírují ty reálné jen velmi, velmi zběžně. Nákup papírové mapy mi taky zrovna nevyšel, protože nikdo zřejmě neočekával, že v 8 ráno by chtěli turisté opouštět město – jediné knihkupectví mělo stále stažené rolety, pod kterými se určitě skrýval i papír s otvíracími hodinami. Nakonec jsem se ale pomocí internetu zdárně dopracoval ke správné trase a konečně mohl šlápnout do pedálů. Jelikož mám jen brzdrový pedál, raději jsem jej odšlápl a vyrazil na cestu.

První den výletu mě měl zavést do Tat Lo, vesničky která zřejmě vyrostla okolo stejně pojmenovaného vodopádu uprostřed divočiny. Jelikož je ale místní krajina vodopády hojně prošpikována, po cestě na ně všude odkazovaly značky a já se rozhodl alespoň jeden vyzkoušet. Prošel jsem si stezku džunglí, podíval se na místní ženy se šílenými roztahováky v ušních boltcích a z visutého bambusového mostu obdivoval menší vodopád obklopený pastelkovými šestihrannými kamennými útvary.

Abych to s vodopády moc nepřeháněl, počkal jsem si až na opravdu velké značky a velký kopec, slibující solidní podívanou. Obojího jsem se dočkal a po kamenité cestě jsem projel až na vrcholek přes 50 m vysokého vodopádu a užil si zdejší rozhled. To jsem ještě nevěděl, že jsem vlastně byl na jednom ze tří vodopádů v okolí Tat Lo a tak jsem se k němu po chvíli dostal zpět, ale spodní cestou a až poté, co jsem se ubytoval ve vesničce v jedné z chatek. Před vchodem na pěšinu na mě už čekala skupinka dětí – průvodců – a všichni se mnou vyrazili na cestu. 

Nejdřív jsem si myslel, že děti budou pouze na obtíž, avšak jakmile jsme dorazili k balvanům a postupně mi začaly ukazovat, kudy se mám vydat, změnil jsem názor. Bez nich bych cestu určitě nenašel a nejspíš bych se ani neodvážil. Ale připadal jsem si tedy velmi nemotorně. Zatímco prcci kterým ještě nemohlo být ani 10 přeskakovali v sandálích metr široké díry, já se přidržoval čeho jsem mohl a v žabkách pomalu a opatrně využíval díry vymleté vodou. Po dobré čtvrthodince jsme se nakonec doskákali (já spíše doplazil) až k jezírku pod vodopádem a já si užil trochu pohody. Všiml jsem si však, že uprostřed skály byla cestička s bambusovou konstrukcí a vlaječkou, takže jsem se samozřejmě musel zeptat, jestli se tam nějak dá dostat. Dá...

Takže jsem došel zpět k motorce, zaplatil dětem, vyjel si nahoru a začal hledat cestu. Začátek byl jednoduchý – stezka džunglí, na tom nic není. Postupně se však svažovala a v esíčkách sestupovala dolů, až už jsem spíše lezl po všudepřítomných kořenech. Problém byl, až zmizely i ty a přede mnou zůstaly jen dva bambusy opřené na kameni, z nichž jeden byl nahoře přivázaný. Aha! Tak to je určitě na ručkování dolů. Takže jsem se ho chytl, odtáhl od stěny a začal lézt, dokud samozřejmě horní přichycení neprasklo a já se hodně rychle opřel o kámen, abych nesjel o pár metrů níže. To už jsem si všiml, že bambusům zůstaly větvičky – někdo je asi spíše zamýšlel jako žebřík. Kdyby to byly evropské bambusy, nebyl by to problém, ale ty asijské nejsou dělané na mou váhu. Takže jsem si je po cestě dolů věchny pěkně poodlamoval a velmi se těšil, až polezu zpět nahoru.

Po krátkém bloudění jsem nakonec objevil cestičku až doprostřed skály a mohl si konečně užít zápach jeskyně a krásný rozhled na krajinu. Přečetl jsem pár stránek na kindlu, který jsem s sebou prozřetelně celou cestu nesl, a vydal se zpět, abych zde náhodou nezatmil. Žebřík i s jeho olámanými větvemi už se na mě pěkně usmíval a já se při cestě zpět nahoru snažil využívat pahýlky, co to jen šlo. No ale moc to nešlo. Spíše jsem se opíral celou vahou o skálu a snažil se postupně nějak doplazit nahoru. To taky nešlo, takže jsem nakonec skončil u toho, že jsem nohy pustil a nahoru vyručkoval za využití všech zbylých sil – kterých, s ohledem na to že předchozí 3 roky jsem seděl na zadku v kanclu a poslední dva měsíce na zadku na motorce, zrovna moc nebylo... Nakonec jsem se ale nahoru vyškrábal. Místní průvodce zrovna turistům ukazoval vodopád a pohled, který mi uštědřil poté, co jsem mu řekl, odkud jsem zrovna přišel, jsem si opravdu užil.

Od skupinky jsem se však také dozvěděl, že v jedné z restaurací pracuje čech a tak jsem jej samozřejmě musel jít navštívit. Po cestě zpět a přebalení ze zabahněného oblečení jsem vyrazil zjistit, jestli ještě umím mluvit česky. Naštěstí jsem to ještě nezapomněl a kolega, který zde již žil sedm měsíců zatím také ne. Naše konverzace byla přerušena až večerní hodinou angličtiny pro místní děti a nakonec mým rozloučením. Jelikož jsem ale ještě potřeboval zapsat údaje do notýsku, rozhodl jsem se trochu projít a najít nějaké vhodné místo. Tím se ukázala malinká restaurace místní starší ženy, ve které už seděli dva turisté a ládovali se lepivou rýží. Jde vlastně o klasickou rýži, ale místo hůlkami se jí rukama - uhňácete si kuličku a tu pak namočíte do, v tomto případě pálivé, omáčky – a zajíte houbou. Paní prý zbyla rýže, tak nám ji věnovala.

Sice jsem do notýsku nic nezapsal, ale každopádně to byla příjemná tečka za dlouhým dnem.

Kávové orgie a la Ray Bari

Den 64

Pakse

Abychom se tedy dostali k té kávě – předchozí večer jsem si sednul do náhodné restaurace a překvapila mě nabídka kávy – od espressa přes kapučíno, laté a pak varianty s ledem - to určitě není asijský standart. Většinou si můžu dát kafe a nebo kafe se sladkým mlíkem. Odvážil jsem se, jedno kapučíno si objednal a nestačil jsem se divit, jak bylo luxusní – asi to bude tím, že v nedaleké Bolavenské náhorní plošině se pěstuje jedna z nejlepších a zároveň nejdražších káv na světě. Takže ráno jsem se rozhodl, že si to pořádně užiju a vyrazil jsem do nejluxusněji vypadající kavárny a dal si “koláč dne” s velkým kapučínem – ideální to způsob jak započít den.

Obzvlášť, pokud máte v plánu se vlastně celý zbytek dne flákat. Ale abych to nepřeháněl, vyrazil jsem na místní mix mezi tržištěm a evropským obchoďákem – takže k tržišti přibyly eskalátory. Nakoupil jsem vybavu a vyrazil na výlet. Nazul jsem svoje žabky Apple, na hlavu sluchátka Monster Dr. Dre, oči zakryl brýlemi Ray Ban a naskočil jsem na svou Hondu značky Thailand s motorem Landa. Netrvalo dlouho, než jsem zjistil, že brýle nejsou zrovna větru/prachu vzdorné a tak když ještě k tomu začalo pršet, svůj plán na výlet jsem zapíchnul pod první střechou, kterou jsem potkal. A ta patřila kadeřnictví a zastřihávárně ušních chloupků. Samozřejmě jsem jako turista vzbudil rozruch a ihned mi byly nabídnuty služby, ty jsem odmítl a naznačil, že se chci pouze ukrýt před deštěm.

Ale když déšť nepřestával, rozmyslel jsem si to. Né, že bych si nechal vystřihávat uši, ale vlasy už se mi pomalu ani nevešly do helmy a tak nějaké ostříhání neuškodí. Za pomoci našeho společného slovníku čítajícího dobrý den jak v Laosštině, tak v Angličtině, jsme se nakonec dobrali zdárného výsledku a já mohl v nyní již bezdeštné atmosféře vyrazit zpět do města. Po cestě jsem si ještě vyfotil pár chrámů a zlověstně vypadajících koťat a ukončil tento příjemně odpočinkový den.

Sláva Laosu a Stalinovi!

Den 63

Stung Treng -> Pakse

Ještě než jsem opustil Kambodžu, rozhodl jsem se ještě pro jeden výletík těsně před hranicí – O'Srey a jeho delfíní bazény. A taky luxusní polní cesta plná kaluží a potůčků. Po cestě tam jsem to moc dobře nevymyslel, protože jsem měl batohy přidělané na postranních držácích a tak do nich docela solidně tekla voda. No a tak když jsem přijel do vesničky a zjistil, že s ohledem na stav vody toho asi dneska moc neuvidím a nevymyslím, rozhodl jsem se aspoň si pořádně užít cestu zpátky.

Vyložil jsem všechna svá zavazadla na pláštěnku a všichni místní se postupně seběhli okolo, aby se podívali, co to tam ten podívín všechno veze. Postupně se na různé předměty doptávali, samozřejmě kambodžsky. Nejvíc pozornosti ale upoutala kamerka GoPro, kterou jsem si přidělával na jeden z bočních stojanů, abych cestu také řádně zdokumentoval. Když bylo všechno sbaleno do jednoho velkého batohu a připevněno na horní část motorky, byl jsem připraven vyrazit.

Tak jak jsem po cestě tam kaluže pomaličku projížděl na jedničku, po cestě zpět jsem se vžycky pěkně obšplouchnul a pořádně si to užil – taky jsem cestu projel tak v polovičním čase a když jsem vyjel zpět na asfaltku, byl jsem už opravdu Kambodžu opustit a vyrazit do komunistického Laosu. Hranice už nebyla daleko a jakmile jsem k ní dorazil, opět mi bylo řečeno, že motorku nejspíš neprovezu. Pche, tůdle. Kambodžská strana si zase požádala o úplatek dva dolary, který jsem však tentokrát odmítl odevzdat a když jsem tam stál deset minut a zle na ně koukal, nakonec mi tam to razítko dal i bez peněz. Na Laosské straně jsem si vyplnil papírování, zaplatil třicet dolarů za vízum a když jsem tentorkát úplatek dva dolary navíc raději zaplatil, mračil se na mě z obrazu na zdi Stalin, který si takto komunismus určitě nepředstavoval. Do gulagů s nimi!

Všechno ale proběhlo hladce, popřáli mi něco jako "gut lak" a tak jsem skočil na motorku, zamával a vyjel vstříc Laosským výšinám a džunglím. Náhodně jsem po cestě potkal vodopád s největším průtokem vody v jihovýchodní Asii a pak objel nějakou značku ukazující na ostrov. Neměl jsem ještě průvodce a tak jsem neměl ponětí, o co se jedná. Až později jsem se dozvěděl, že jsem vlastně minul 4000 ostrovů a luxusní místo k odpočinku, který jsem po předchozích nabitých dnech už docela potřeboval. Nakonec jsem ale dorazil až do Pakse a odpočinek jsem si nakonec užil tam – a hlavně kafe, ale o tom až příště.

Povrchní nahlédnutí do minoritní džunglistiky

Den 62

Kateung -> Ban Lung -> Stung Treng

Probudil jsem se ve spacáku vedlejednoho z lovců žab. Bylo 6 ráno a celý dům se postupně zvedal, ženy odklízely moskitiéry a v kotlících začaly vařit rýži na snídani. Sbalil jsem si svých šest švestek (v mém případě spíš dvanáct), za pomoci dětí vytáhl motorku ze sklepa a připevnil bagáž. Rozloučil jsem se s rodinkou a vyrazil do Ban Lung.

Jak jsem už určitě zmínil, tahle oblast je hlavně známá svou nedotčenou přírodou a možnosti několikadenních výletů do džungle. Bohužel už se můj čas v Kambodži nachýlil ke konci a tak jsem se rozhodl si to tady jen zběžně projet a vyrazit Laosu. Dal jsem si tedy 40 km dlouhou cestu do Veun Sai, známého eko turistikou a kombinací různých národních na ostrově - Kambodžané, Laosané a Číňané. Cesta samotná vedla po nezpevněné prašné cestě a občas zabrousila do džungle a tak se bylo na co koukat. Destinace samotná však za moc nestála a krom cesty vorem tam a zpět jsem si ji moc neužil, o to víc jsem si užil cestu zpět na motorce a i když mě pomalu z věčných děr začinaly bolet záda, všechno jsem nakonec na plný plyn jakž takž prokličkoval a dorazil zpět do Ban Lung.

Odtud jsem si chtěl dát posledni destinaci, idilické jezero v kráteru sopky asi tři km od města. Nebyl to zrovna Nový Zéland, ale špatné to taky nebylo. Přichomýtnul jsem se ale k oslav voleb jedné z minorit, tak jsem se kouknul na jejich tradiční tanec dokola s bubínky, popil trošku rýžového vína a pivka, popovídal si s místními. Rozloučil se s usměvavou slečnou, kterou mi předhazoval její kamarád a vyrazil směrem na Laos.

Jak jsme s klukama jeli na výlet

Den 61 

Koh Pdao -> Kateung

I přes ranní kokrhání kohoutího společenstva jsem si úspěšně vydobyl spánek až do sedmi a jen tak tak tedy stihl výpravu za snídaní. Jak už jsem psal ke včerejšímu příspěvku, přespal jsem u jedné hodné paní ve vesničce na ostrově uprostřed Mekongu. Podobných hodných paní je tady 14 a jsou organizované neziskovou organizací zaměstnávající několik desítek lidí a snažící se zlepšit povědomí místních o ekologii a podobně. Taky proto je tenhle ostrov bezpečně nejčistčí místo, jaké jsem kdy v Kambodži viděl – všude jsou odpadkové koše a lidé je opravdu využívají. Mají nádoby na vodu, místo aby kuřata a prasata běhala po ulicích tak pro ně staví kurníky a prasečáky – prostě parádní projekt.

A tak jsme si spolu s celým společenstvem pochutnali na snídani. Po krátkém rozloučení jsem vyrazil k převozníkovi z ostrova. Po cestě jsem si užíval focení místních, kteří si určitě stejně užívali orání polí a sklízení rýže po kolena ve vodě. Pokecal jsem ještě s Markem, který se rozplýval, jaké to před pár lety bylo luxusní v Barmě a vyjel jsem směrem na sever. Cesta ubíhala celkem pohodově, akorát by silnice nemusela být přerušována segmenty hlíny. Po pár hodinách jsem si už myslel, že jsem přejel odbočku na Ratanakirri, ale  vzpomněl jsem si, že mám vlastně v kapse GPS. Ta mi řekla, že mi chybí ješte 10 km k odbočce a pak dalších 120 až do mého cíle. Následovala tedy povinná zastávka na kokakolovu limonádu a benzín a pak dvě hoďky svižné jízdy skrz kaučovníkové háje a gumárenské továrny pokrývající kopce, které kdysi dávno (tak 3 roky zpátky) pokrýval prales. Východ je nejméně obydlená část Kambodži, něco o tom vypovídá i to, že na milnících, které normálně udávají vzdálenost do měst, byla dána vzdálenost k mostu – asi 40 km.

Když už jsem se blížil k Ban Lung, “krajskému městu” Rattanakirri, přepadl mě hlad a rozhodl jsem se vyzkoušet jednoho z putovních prodejců baget. Ty od něj byly obzvláště vypečené, protože je nejdřív pěkně osmahl v oleji, ale aspoň jsem si nemohl stěžovat na nedostatek energie. Než jsem stihl odjet, zavolali mě k sobě místní v přilehlé restauraci a podělili se se mnou o jejich pálenku – no a protože jakožto správný Čech (Moravák?) s sebou vždy vozím slivovici, podělil jsem se i já s nimi. Než jsem se nadál, už jsem vezl dva z nich na motorce k nim domů na house party. Růžena už to moc nedávala, hlavně kvůli absenci třetího rychlostního stupně, ale nakonec jsme zdárně dorazili až k obchodu, koupili karton piv, přebrodili s motorkou malé jezírko a dorazili k domku na okraji vesnice.

I tento domek byl postaven na "kuřích" nožkách a ani tento neměl elektřinu. Před vchodem se seběhly všechny děti (osm, pokud jsem počítal dobře) a dospělí, aby mě pozdravili a přidali se k hostině piv, kterou jsem zaplatil. Z autobaterie zapli světlo, dvd přehrávač, a děti začaly tančit v rytmu Gangam Style. Přinesly se všechny sklenice (tři), seběhli se sousedi, prostřela se hostina (jedna miska vařené zeleniny) a párty mohla začít. Když se děti zrovna nesoustředily na film, který jsem jim pustil na notebooku, pobíhaly okolo mě a snažily se získat mou pozornost, která byla jinak zabrána do učení se počítání do pěti v Khmérštině. Mladší ze dvou úvodních hostitelů osmahl pár krabů a dva další chlapíci se vydali na lov, aby se o hodinku později vrátili s mísou plnou žab a sumečků. No a taky igelitovým sáčkem pálenky – a to už někteří místní, kteří se snažili držet s pitím krok, začali blít z oken a bylo zřejmé, že nastal čas jít spát.

Vyšel jsem si ven, že si trochu odlehčím, a oslnila mě záře stovek a tisíců hvězd. Všude nad námi bylo bezmračno, ale na horizontu všech světových stran se blýskalo z přicházejících bouřkových mračen. Chvíli jsem jen stál a užíval si podívanou, než jsem se konečně uložil do postele pod moskytiéru a po chvíli četby (všichni koukali na tu zvlášní krabičku, ve které se mění písmenka jak v knížce) jsem konečně usl. Aby mě po chvíli probudila opětovná potřeba jít se odlehčit – no a tak jsem si otevřel zamčené dveře (dřevěná západka) a udělal krok do prázdna. Trochu jsem zapomněl, že schody jsou poněkud příkřejší, než obvykle, takže jsem se krásně rozfláknul o zem. Ideální to způsob, jak zakončit kvalitně prožitý den.

Ekoturistkický ostrovní zážitek na Koh Pdao

Den 60

Kratie -> Koh Pdao

Docela mě překvapuje, že jsem ještě pořád schopný se spálit – i když už všechny chlupy na rukou a nohou zbělaly a barvou se pomalu blížím místním obyvatelům, po pár hodinách na slunci zrudnu skoro stejně, jako kdybych tady byl jen pár dní. Před snídaní jsem se tedy pořádně namazal (slivovice v batohu však stále zůstala polo-plná) a zjistil si více detailů k mému dnešnímu dni. Původně jsem měl v plánu projet ostrov na řece, ale kvůli vytrvalým dešťům jsou všechny cesty spíše nezoraným polem a toho už jsem měl dost při přejezdu z Battamangu (ano, budu ho zmiňovat ještě mnohokrát). Ale tak stejně jsem se rozhodl se na ostrov alespoň podívat a zjistit, jak to tam vypadá. No a je to po cestě, takže co už.

Nejdřív je ale potřeba navštívit všechny památky. Jako první jsem objevil ceduli s do nebe tyčící se horou o výšce enormních 93 metrů a jménem Hora Sambok. U úpatí jsem potkal britský pár a všichni jsme pak měli možnost sledovat stavění nové sochy – v celém areálu byly kopy kamení a písku a všude probíhala stavba nových budov, soch, chodníků... a tak jsem si to všechno vyfotil a pokračoval dál. Místní oblast je také známá možností sledovat vzácné sladkovodní delfíny, našel jsem tedy místo, odkud je to úplně nejlepší a prostě kolem něj projel. S mým štěstím tam stejně určitě ten den žádní nebyli a stejně bych nic nevyfotil.

Dojel jsem až do města Sam Bor s jeho pagodou s nejvíce sloupy v Kambodži. Zní to velmi honosně, ale nepoznal jsem žádný velký rozdíl mezi tím, když pagodu nese 116 sloupů, nebo 80, nebo bůh ví kolik jich bývá normálně. Každopádně byla uvnitř pěkně vymalovaná, takže jsem si aspoň udělal pár fotek a zamířil na trh. S vyhlídkou případné šílené cesty přes ostrov jsem si raději koupil ještě jednoho pavouka na připevnění batohu a k obědu jsem zkusil další z místních specialit - žlutou palačinku. Naskočil jsem si zpět na svůj stroj, abych jej o asi 200 metrů dál zaparkoval na lodi, zkontroloval prsa nějaké starší paní, která se přišla k řece umýt (starší dámy si zřejmě v posledních dnech zvykly ukazovat mi své “vnady”) a pak jsme už za 10 Kč přeplul na 45 km dlouhý ostrov uprostřed Mekongu.

Hned na mě vykouklo několik anglicky napsaných cedulí popisujících situaci na ostrově a já se rozhodl, že zde dnes přenocuju v jednom z domů místních obyvatel. Náhodně jsem narazil na komunitní centrum (ona tady tedy je jen jedna cesta, takže to je ve skutečnosti docela těžké minout) a tam mi domluvili domek. Následujíc jednoho z místních jsem se proklouzal blátivou cestou, shodil z motorky extra náklad a vyrazil na průzkum okolí – nejdřív pěšky, ale to bylo moc pomalé, tak jsem se vrátil zpět pro Hondu a spolu jsme se vydali až k mostu. Ten mě přesvědčil, že tady moc jezdit nechci. Ddpočnul jsem si a kolem páté se vydal na večeři.

Každopádně se jedná o pořádnou místní vesnici, hned před mým nočním ubytovacím zařízením hučel generátor pro vysílač mobilního sign a tím jsem vlastně pokryl veškerou dostupnou elektřinu. Domy postavené na vyvýšených kůlech jinak mají svou auto baterii, kterou však nevím jak přesně nabíjejí. Všude podél cest na mě opět mávaly děti, některé z nich dokonce ne úplně nahé. A některé dokonce měly i nějakou hračku, teda viděl jsem jen jednu, takže platí, že existuje dítě, které má hračku... No a když okolo zrovna nebyly domy, tak jsem byl buď přímou u řeky, nebo na jednom z mnoha dřevěných mostů, nebo jsem mohl pozorovat svazování a sklízení rýže na mnoha políčkách lemujících kamenitoblatitou stezku (záleží, jestli zrovna pršelo).

K večeři jsem dorazil jako první, po chvíli však v centru bylo opravdu rušno – skupinka asi 8 francouzek zde v týdnu dobrovolných prací stavěla kurník pro jednu z rodin a tak jsem si mohl užít konverzaci v angličtině s příjemným přízvukem. No a taky trochu francouzského zpěvu, což už bylo o poznání lepší. Po dvou pivech jsem se mohl bez výčitek vydat do hajan do svého luxusního ubytování za plentou a pod moskytiérou.

Snídaně: Bor Bor – rýžová kaše s hovězím a arašídy a nějakými dalšími omáčkami (10 000 Rial / 50 Kč)

Oběd: Žluté nejspíš vajíčkové palačinky s bambusovými výhonky, okurkou, posypané arašídy a zalité nějakou omáčkou (4 000 Rial / 20 Kč)

Večeře: Hovězí kari s rýží (12 000 Rial / 60 Kč)

Pivo: 2x Angkor

Ubytování: Koh Pdao – ubytování u stařenky (3 USD / 60 Kč)

Ujeto: 50 km (4550 km)

Benzín: 0

Kratie, podivuhodně dobře naplánován

Den 59

Skuon -> Kratie

Do Kampong Cham mi zbývalo ještě 40 Km a tak jsem s pěkně přivstal a vyrazil na cestu. První destinací dne byly dva kopce – Kopec Ženy a Kopec Muže. A teď trochu hisorických údajů. Nějaký chlapík si chtěl vzít ženu, která byla vlastně jeho matkou, ale to on nevěděl a ona ano. No a tak mu řekla, že si jej vezme, pokud muži postaví přes noc vyšší kopec než ženy, ale ženy před ránem na kopci zapálily velký oheň a muži si mysleli, že je to slunce. A od těch dob, na kopcích místní, nejspíš většinou muži, vystavěli spoustu pagod a stup. Jelikož to nebylo zřejmě dostačující, tak v prostoru mezi kopci pro jistotu povraždili pár tisíc lidí a zakopali je do země. A teď všude pobíhají opice a doufají, že si turisti koupí banány, které jim pak pro vlastní zábavu dají. A jelikož já jsem skrblík, koupil jsem si jen šťávu z cukrové třtiny a opice měly útrum.

A vyrazil jsem dále – Kampong Cham býval kdysi jednou z hlavních turistických destinací, ale v dnešní době je tu celkem liduprázdno, i když je určitě co vidět. Nejdřív jsem si projel chrám z doby Angkoru, do kterého byly vestavěny moderní pagody, načež jsem si dal 20 km projížďku podél Mekongu za chrámovým komplexem na kopci – zde je nutno poznamenat že kopce jsou v Kambodži velmi ceněné a tak se na nich buď stavějí pagody a nebo se postupně rozbagrují a využijí na výstavbu cest – takových je vidět docela dost. Jelikož je většina země jedna velká placka, vypadají všechny kopce jako jako beďary a tak je určitě vláda povinna je krásně všechny z krajiny vymáčknout.

Přejel jsem historicky první kambodžský most přes řeku (ano, opět se jedná o Mekong) a vstoupil do zrekonstruovaného francouzského majáku. V průvodci se zmiňují, že pokud máte strach z výšek, není to zrovna místo pro vás. To jsem samozřejmě se svými horolezeckými zkušenostmi přešel s úšklebkem, který mi velmi nepříjemně na tváři zamrzl poté, co jsem uviděl vnitřek majáku. Při rekonstrukci se nikdo moc nezabýval nějakými podlahami a tak prostě až nahoru vede několik úrovní žebříkovitých schodů občas připevněných do zdi – velmi příjemná procházka, která je však po zásluze odměněna výhledem do krajiny a na přihlehlou muslimskou čtvrť, kterou jsem měl hned jako další bod svého itineráře.

Najel jsem na bahnitou cestu, která se po chvíli tak nějak vytratila pod hladinou řeky. Z obou stran však všechny domy byly postaveny tradičně na kůlech a nikdo z místních nevypadal, že ho brození vodou nějak vyvádí z míry. Jen skupinky nahých dětí si užívaly koupaliště zdarma a za vytrvalého pokřikování “helou!” se projížděly v nafouknutých duších pneumatik. Po chvíli mi na motorce spadl řetěz a i místní už své motorky tlačili, tak jsem tu svou odstavil v přilehlém vyvýšeném kadeřnictví a vydal se na pěší cestu vstříc největší místí mešitě. Po vstupu se ze mě tři chlapci pokusili vymámit nějaké peníze a po neúspěchu alespoň předvedli akrobatické kreace pro kameru. Po východu na mě ale jeden z místních popíjejících čaj zagestikuloval, že bych opravdu měl zanechat nějaký dar a tak jsem jim tedy nechal 25 Kč a vrátil se zpět ke svému stroji a vyrazil po cestě dál na severovýchod. Tedy hned po tom, co jsem z řeky vylovil své GoPro, které mi tam samozřejmě spadlo bez vodotěsného obalu, ale nic mu naštěstí nebylo.

Po cestě jsem si ještě nechal dotáhnout řetěz a pár šroubů, dal si sváču a v krásném čase okolo čtyř hodin odpoledne se klikatými cestami (většinou se cesty táhnou asi padesát kilometrů před jakýmkoliv odbočením, velmi záživné) se probojoval zpět k Mekongu do malého městečka Kratie, jednoho z center moderního eko-turismu v zemi.

Snídaně: Klasická kambodžská bageta (3000 Rial / 20 Kč)

Oběd: Papájový salát s krabem – salát z papáje, okurky a další zeleniny s rozdrceným krabem a zalitý nějakou omáčkou (2000 Rial / 10 Kč)

Svačina: Koláčky s ovocnou náplní – (500 Rial / 2,50 Kč / kus)

Večeře: Glatinovaná rýže s fazolemi v obalu z listů (3000 Rial / 15 Kč)

Pivo: Angkor – Lager (4000 Rial / 20 Kč)

Ubytování: Balcony Guest House, Kratie – 5 USD (100 Kč)

Ujeto: 230 km (4500 km)

Benzín: 7 USD (140 Kč)

Blít na lodi povoleno až po setmění

Trochu přeskakuju... potřebuju publikovat nějaké starší příspěvky...

Blíží se šest hodin večer a francouzský instruktor Hugo nám vysvětluje rozdíly mezi potápěním v noci a ve dne. Spolu s australankou Bron hltáme každou další informaci. Výstroj je nachystána, baterky taky a tak můžeme naskočit na korbu taxíku a vyrážíme na cestu k molu. Láhve s kyslíkem jsou už naložené a loď se vyplouvá na rozbouřené moře, zatím ale neprší.

Je potřeba si připravit výbavu, nasadit "křídla" na bombu, vyzkoušet vzduch, tlak... loď se houpe ve vlnách a co chvíli nás osvěžuje sprcha mořské vody. Ještě jsme nikam nedojeli a mně už začíná být blbě. Loď se houpe čím dál víc a tak se oblíkáme do neoprenu a připravujeme se na ponor. Už jen pár posledních instrukcí, kapitán vypíná motory a všichni se připravují. Nasazuju na nohy ploutve, plavčík mi pomáhá stát a já si zapínám svítilnu. Jednu ruku na závaží, druhou na masku a třetí držet lampu. Z moře mizí poslední denní světlo a já dělám krok do prázdna - padám do teplé vody tropického moře a všude mě obalují bubliny. Nadýchávám se suchého vzduchu z láhve, nafoukávám si křídla a pomalu se posouvám k instruktorovi.

Dnes máme jen malou skupinku, i když to štěstí jsme měli vlastně i většinu kurzu - byli jsme dva začátečníci a instruktor, ideální sestava. Houpá to s nahoru a dolů a vlnami se probojováváme k bójce, vkládáme do úst náustek a dostáváme signál k sestupu. Vypouštím všechen vzduch z křídel a přes brýle se mi pomalu začíná přelévat rozbouřená hladina a všechno se konečně uklidňuje. Vyrovnávám tlak v hlavě, znovu opět a ještě jednou a pomalu klesám do hlubin. Oproti dni je zde mnohem klidněji, méně ryb, ale více ježků na dně. Co chvíli mě bolí dutiny v hlavě a tak se snažím vyrovnávat co nejčastěji, dokud nedorazíme ke dnu a tlak se neustálí. Svítilna mi pořád vynechává a tak s ni klepu o druhou ruku, což vždy funguje jen na pár vteřin - naštěstí se po chvíli umoudřuje a poskytuje mdlý nadhled nad okolí.

Snažím se co nejvíce uklidnit, plavu co nejpomaleji to jde a zpomaluju dech, abych neplýtval kyslíkem. Pomalu proplouváme korálovými útesy a pozorujeme ryby ukládající se ke spánku a ostatní tvory, kteří se zrovna probouzejí. Zhasínáme světla, abychom mohli vidět světélkující plankton, co chvíli připlouvá skupinka ryb a po dně se krom ježovek občas prochází krab poustevník ve svém vypůjčeném domově. Po několika desítkách minut se asi metrová barakuda, která nás celou dobu sleduje z povzdálí rozhodla proplout mezi námi a tak mám možnost si ji prohlédnout ze vzdálenosti bližší, než příjemné.

Máme za sebou asi hodinu ponoru a v bombách už nám pomalu dochází vzduch a tak pomalu postupujeme směrem k hladině, když se na nás najednou začíná něco sypat - sprcha tisíců medůzích vajíček, které na nás žene klesající proud. Blížíme se výše a za podivných zvuků v hlavě ze mě vychází nadbytečný tlak, až se opět vynořujeme nad hladinu, tedy než se přes nás převalí vlna - první z mnoha, než se dostaneme k lodi a pak zpět na pevninu...

Motocyklujeme jedině za kapříky

Den 58
Sihanoukville -> Skuon

Ráno jsem si pořádně přispal, aby ze mě dovzlínaly poslední zbytky dusíku a já si tak mohl s klidem říct, že už nebudu mít dekompresní nemoc - až vystoupám na některý z místních kopců (některé i více než 100 m.n.m.). Včera mi Dennis z Dive Krámu doporučil pláž asi 10 km východně od města, tak jsem ji musel vyzkoušet a určitě je o hodně příjemnější, než kterékoliv místo přímo ve městě. Část zabraná obchody byla hodně krátká a pak už čekaly na turisty jen nekončící bílé písky omývané... vlnobitím způsobeným přehánějícími se bouřemi. No a tak jsem si dal Kafé Amerikáno a vyrazil na cestu na východ.

Většina turistů pozná z Kambodže buď jen Siem Reap a chrámy Angkoru, nebo k tomu přidá Phnom Penh a případně pár dní u moře a to buď v SihanoukVille, nebo v Kampotu. No a jelikož se nemůžu zařazovat k většině, musel jsem prozkoumat krom Battamangu a Koh Kongu i další méně turistická místa, speciálně východ země, který mě zároveň zavede k hraničnímu přechodu do Laosu. A taky k řece Mekong, která charakterizuje velkou část východní části země a dostupných turistických atrakcí. Namísto historických chrámů jsem se tedy pomalu připravoval na setkání s divočinou.

A ještě jsem ani nestihl vyjet z města a divočina si ke mě našla cestu ve formě divoké dešťové přeháňky, která mě zahnala do kavárny uprostřed polí. Za 7,50 Kč jsem si dal Sprite s ledem – což pořád beru jako férovou cenu a občas by mě opravdu zajímalo, jak vůbec můžou takovými cenami uživit rodinu. No ale každopádně jsem se pak ještě dostal zpět do města, kde mi už zase došel benzín (potřetí) a tak jsem tlačíl motorku k nejbližší benzínce – přinejmenším 50 metrů. I malinká města mívají okolo 10 až dvaceti benzínek rozdílných velikostí, tak si dokážete představit, kolik jich je v hlaním přístavu. Po cestě jsem ještě projel kolem svářecího obchodu a tak jsem si konečně nechal opravit konstrukci na motorce, takže mám opět obě strany a ty jsem si nechal taky pořádně zpevnit, abych je zase někde nenechal. A taky jsem si nechal přivařit větší konstrukci na horní část, jen tak pro parádu, nebo až budu chtít někam odvézt dvě kozy a koně.

Stále se mi ještě nepodařilo odjet z města a na kopci mě zastavila policie, nechala mě přejít si na druhou stranu, kde stál jediný strážník mluvící anglicky a tím pádem způsobilý k podvodům na turistech. Jelikož jsem o tomhle už slyšel nesčetněkrát, ukázal jsem mu řidičák, bylo mi sděleno že není mezinárodní a “pokutu” jsem usmlouval z deseti dolarů na pět. No a pak se se mnou mile rozloučili, zeptali se odkud že to jsem, kam jedu, jak se mám a jak se mi líbí v Kambodži – kdybych nemusel uplácet policajty, bylo by to o kousek lepší, ale na plnou hubu jsem to samozřejmě neřek.

Konečně jsem se vyhrabal z města a začalo mě krásně přažit polední kambodžské slunce. První destinace byla Kampot (Kompot?), za občasného předjíždění turistů na vyjížďce ze SihanoukVille dorazil až do cíle, který jsem stejně jen projel a vydal se dál směrem k Phnom Penh. Občas sprchlo, občas jsem se zastavil kvůli fotce a občas jsem se málem srazil s protijedoucí motorkou, ale jinak se opět nic zajímavého nestalo a dorazil jsem úspěšně až do hlavního města.

Tentokrát mi to tolik nevadilo, protože to bylo prostě po cestě a nemohl jsem se mu nijak vyhnout. Po dlouhé době jsem se dostal na tříproudovou cestu plnou aut, kterými nebyly jen Toyoty Camry nebo jeden ze tří druhů pick-upů brázdících kambodžské cesty. A po hodince proplétání se semafory jsem se dopracoval až k mostu přes Mekong. Tedy nejdřív jsem se dopracoval ke kruhovému objezdu hned před ním, kde mě překvapil pohled na polonahou postarší hodně opálenou ženu s povislými dredy a prsy. Ale asi je to tady normální a celý měsíc jsem měl jen "smůlu". Napojil jsem se na rozestavěnou dálnici a mou cestu přerušila až tma.

Jelikož mi nesvítí zadní světlo a přední kontroluju tím, že před něj dám ruku (světlo se také velmi kvalitně ztrácí v místních dírách), rozhodl jsem se zase dnešní cestu přerušit před mou původně určenou destinací, Kampong Cham. A tak jsem zastavil už ve Skuonu. Tedy, zastavil bych už dříve, ale v žádné z předcházejících vesniček neměli žádné ubytování. V pokoji jsem zase objevil OK kondom a do pokoje hned naproti mě se nastěhoval velmi podezřelý pár... kambodžské hotely mě nepřestanou udivovat.

A teď tedy trochu nudných informací, časem "možná" přibydou i obrázky:

Snídaně: Klasická kambodžská bageta - bageta s paštikou, okurkou, listem a kondenzovanou paštikou, zalitá sojovou a chilli omáčkou (4000 Rial / 20 Kč)

Oběd: Klasická kambodžská bageta (2000 Rial / 10 Kč)

Svačina: Knedlík – po kambodžsku – s vajíčkem a podivnou směsí masa a koření (2000 Rial / 10 Kč)

Večeře: Rýže s rybím mixem s okurkou a další zeleninou (3000 Rial / 15 Kč)

Pivo: Black Panther – Stout s obsahem 8% alkoholu (4000 Rial / 20 Kč)

Ubytování: Bezejmenný Guest House ve skuonu – 6 USD (120 Kč)

Ujeto: 290 km (4270 km)

Benzín: 17 USD (340 Kč)

Editorial – přicházející změny

Jelikož si držím dva nezávislé deníky, jeden internetový a druhý strukturovaný v bloku, rozhodl jsem se jejich formát trochu přiblížit. Místo publikování náhodných časových úseků v náhodných příspěvcích se tak budu snažit spíše vydávat kratší příspěvky (dle toho kolik jsem toho za daný den samozřejmě stihl prolenošit) a taky k nim zkusím přidat více informací ohledně jídla, ubytování a podobně. Jelikož vás to asi nebude zajímat, tak klidně můžete tuto část přeskočit.

Ale stejně si nedělám iluze, že vlastně někdo příspěvky čte, takže pokud jste si nepřečetli, abyste to nečetli, vaše smůla a váš ztracený čas, až to číst nebudete.

Potapěčský maratón v Sihanoukville

Opět se projevil pocit, že se na jednom místě zdržuju příliš dlouho, a tak bylo potřeba Koh Kong opustit, i přes jeho příjemnou maloměstskou sexuálně turistickou atmosféru. A tak jsem si ráno přivstal, nahodil všechny bágly na svou rachotinu a na plný plyn, doprovázen řevem motoru, vyrazil vstříc Sihaoukovu Městu. Tentorkáte jsem cestu horami projel bez deště, za což jsem místnímu bohu mraků velmi vděčen – a tak jsem si mohl užít ničím nerušený příjezd do hlavního Kambodžského přístavu a letoviska – z jedné strany cesty rezorty, ze druhé pláže...

Bylo důležité ujasnit si plán – co tady vlastně chci dělat? Potápět se a naučit se Kite-surfing. No a tak jsem projížděl uličkami, až jsem narazil na Potápěčský obchod, ideální – tam mi také řekli, že žádné surfování nebude, protože chlapík je zrovna doma v Evropě na tři měsíce. Tak nevadí, ubytoval jsem se v sousedícím hotýlku, zaplatil si 7 dolarů za noc, domluvil se, že se mi další den podívá mechanik na motorku, a nakonec se na mechanika stejně úplně vykašlal. Ale den potom jsem ráno naskočil na loď a blížil se k další potapěčské zkušenosti.

Původně jsem měl v plánu se podívat na ostrov Koh Rong, na kterém jsem již byl před rokem a půl, ale když jsem slyšel, jak se to tam změnilo, kolik přibylo bungalovů a hotelů, raději jsem si to rozmyslel. A protože jsem k potápění měl možnost rovnou zůstat na ostrově Koh Ron Samloen, který je stále téměř nedotčený, nebylo moc o čem přemýšlet. V průběhu cesty jsme nabrali zpoždění asi 3 hodiny a tak jsme zbytek potapěčů na ostrově nabrali až po poledni. No a protože byly na západní straně ostrova vlny, museli si Kath, Sara a Marek k naší lodi z mola doplavat i s všemi jejich věcmi.

Potápění samotné se také úplně neobešlo bez problémů, ale světlým momentem bylo mé naučení techniky ponoru stylem „Opilý Mexičan“ - skok po zádech do vody, bombou napřed. A to byl asi poslední okamžik, kdy jsem něco viděl. Viditelnost byla asi kvůli bouřlivému počasí a písečnému dnu naprosto pekelná a tak jsme asi v půlce ponoru ztratili jednoho potapěče. Takže hurá na hladinu a hledat hlavu, nebo bublinky. Samozřejmě se nakonec nikomu nic nestalo a my tak k večeru dorazili zpět na ostrov a skrz džungli došli až k našemu ubytování – skupince 8 bungalovů na jinak opuštěné a pěkně zaneřáděné pláži.

Idilický výhled byl opravdu dosti ničen všude se povalujícími plasty, které na pobřeží vyvrhly bouře předcházejících dní. Ale když se setmělo, zvuk vln to stejně nijak neovlivnilo, a tak jsem, než došel benzín v generátoru, zvládl přečíst pár stránek, sníst Okonomiaki (japonskou palačinku ze zelí, slaniny a sýra) a uložit se ke spánku - za asistence osobního gekona, který se usídlil v mém bungalovu.

Další den jsem se rozhodl trochu pohnout s nepořádkem na pláži, a tak zatímco se ostatní byli potápět, já si řezal ruce o odpadky rozházené po pláži – ale dostal jsem za to jednu noc zadarmo, takže proč ne. Hlavně jsem si ale pořádně odpočinul, protože jsem krom úklidu vlastně nedělal nic, než se procházel, jedl a četl si -kvaltní způsob prožití dne. A úplně stejně probíhal i den následující, ale abych si na to moc nezvykl, večer jsem se už vydal zpět na pevninu.

A protože jsem se rozhodl vydat se na třídenní cestu po mořích ve jménu „Žití na lodi“, potřeboval jsem jednak někde přečkat následující tři noci, jednak trochu ušetřit. No a když mi nabídli ubytování za 30Kč na noc, bylo mi jasné, že v tom bude nějaký háček, ale musel jsem toho tak jako tak využít. Háček by možná byl vcelku snesitelný, protože jsem prostě jen spal v jedné obrovské hospodě, takže jsem se v rámci toho i první večer příjemně zhospodoval (konečně jsem se dostal k tequile stylem šňupnout sůl a citrón do oka) a tak jsem neměl žádný problém se vyspat v ubytovně o rozměrech mého pokoje v Brně, ale s asi 20 místy ke „spánku“. Následující noc již tak příjemná nebyla, jednak jsem se rozhodl moc nepít (protože pak trochu ztrácí smysl mít levné ubytování, když to stejně propiju), ale hlavně slečna spící nade mnou měla zřejmě nějakou příjemnou nemoc, takže když zrovna neblila v přilehlé koupelně, sténala hned nade mnou. Což není zrovna má nejoblíbenější ukolébavka.

No a tak jsem si následující noc už raději zase trochu připlatil za komfort vlastního pokoje. A další den už jsem v poledne vyrazil, spolu s německým párem čítajícím Němce a Japonku, na cestu lodí po ostrovech Kambodže – Koh Prins a Koh Tang. Předpoveď nám přála a měly nás provázet tři slunečné dny vyplněné bezvětřím. První den se to maximálně splnilo a tak jsme si jako rozcvičku dali ponor na Koh Rong Samloen, abychom otestovali naši výbavu. Pak jsme započali náš noční přesun – tedy až po večeři, samozřejmě. Kromě grilované ryby je zde nutno zdůraznit omáčku, kterou někdo z místních vymyslel a jedná se o kombinaci hořčice, pepře, oleje, octa, cukru a soli. Naprosto luxusní záležitost, kdybych se necítil trapně, nejspíš bych ji všechnu zbaštil sám.

Každopádně další den nás čekal hodně náročný harmonogram. Hned po úsvitu svačinka a první ponor. Pak snídaně a druhý ponor – pak svačinka a třetí ponor. Pak oběd a čtvrtý ponor. To už jsem byl tak na káry, že už jsem ani nevěděl, jestli se mi chce spát, nebo jíst, nebo pít... a tak jsme si po přestávce dali ještě noční ponor. Všechny byly spíše průměrné, krom nočního, který byl opět velmi zajímavý, ale nejspíš hlavně tím, že byl v noci. No a pak už nemohlo nastat nic lepšího, než spánek.

A další den ráno, další ponor, tentokrát můj oficiální hloubkový ponor, i když jsem už vlastně i před tím byl ve větších hloubkách, než tentokrát. A ani se na mě ve 20m pod vodou ještě neprojevila dusíková narkóza, takže si budu muset počkat, až se někdy dostanu až do 30m a zjistím, jaké to je být opilý „zadarmo“. Dali jsme si ještě jeden ponor a tím završili náš osmiponorový maratón. Bylo asi 11 hodin dopoledne a já šel spát. Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem v průběhu druhého dne skákal s brýlemi z lodi do vody a samozřejmě se mi povedlo je ztratit, takže i když jsme se je snažili všichni najít, úspěšně jsem si „vydělal“ pěti kylo.

No ale nakonec jsme opět dorazili do Sihanoukville a já se už psychicky připravoval na další cestu, protože už určitě nastala chvíle odsud vypadnout. Ještě musím poznamenat, že když jsem se snažil dostat do počítače fotky, ukázalo se, že se mi pokazila paměťová karta. A tak prostě žádné fotky nebudou, „tečka“ (tedy ty z doby před potápěním).