Opět se projevil pocit,
že se na jednom místě zdržuju příliš dlouho, a tak bylo
potřeba Koh Kong opustit, i přes jeho příjemnou maloměstskou
sexuálně turistickou atmosféru. A tak jsem si ráno přivstal,
nahodil všechny bágly na svou rachotinu a na plný plyn, doprovázen
řevem motoru, vyrazil vstříc Sihaoukovu Městu. Tentorkáte jsem
cestu horami projel bez deště, za což jsem místnímu bohu mraků
velmi vděčen – a tak jsem si mohl užít ničím nerušený
příjezd do hlavního Kambodžského přístavu a letoviska – z
jedné strany cesty rezorty, ze druhé pláže...
Bylo důležité ujasnit
si plán – co tady vlastně chci dělat? Potápět se a naučit se
Kite-surfing. No a tak jsem projížděl uličkami, až jsem narazil
na Potápěčský obchod, ideální – tam mi také řekli, že
žádné surfování nebude, protože chlapík je zrovna doma v
Evropě na tři měsíce. Tak nevadí, ubytoval jsem se v sousedícím
hotýlku, zaplatil si 7 dolarů za noc, domluvil se, že se mi další
den podívá mechanik na motorku, a nakonec se na mechanika stejně úplně
vykašlal. Ale den potom jsem ráno naskočil na loď a blížil se k
další potapěčské zkušenosti.
Původně jsem měl v
plánu se podívat na ostrov Koh Rong, na kterém jsem již byl před
rokem a půl, ale když jsem slyšel, jak se to tam změnilo, kolik
přibylo bungalovů a hotelů, raději jsem si to rozmyslel. A
protože jsem k potápění měl možnost rovnou zůstat na ostrově
Koh Ron Samloen, který je stále téměř nedotčený, nebylo moc o
čem přemýšlet. V průběhu cesty jsme nabrali zpoždění asi
3 hodiny a tak jsme zbytek potapěčů na ostrově nabrali až po
poledni. No a protože byly na západní straně ostrova vlny, museli
si Kath, Sara a Marek k naší lodi z mola doplavat i s všemi jejich věcmi.
Potápění samotné se
také úplně neobešlo bez problémů, ale světlým momentem bylo
mé naučení techniky ponoru stylem „Opilý Mexičan“ - skok po
zádech do vody, bombou napřed. A to byl asi poslední okamžik, kdy
jsem něco viděl. Viditelnost byla asi kvůli bouřlivému počasí
a písečnému dnu naprosto pekelná a tak jsme asi v půlce ponoru
ztratili jednoho potapěče. Takže hurá na hladinu a
hledat hlavu, nebo bublinky. Samozřejmě se nakonec nikomu nic
nestalo a my tak k večeru dorazili zpět na ostrov a skrz džungli
došli až k našemu ubytování – skupince 8 bungalovů na jinak
opuštěné a pěkně zaneřáděné pláži.
Idilický výhled byl
opravdu dosti ničen všude se povalujícími plasty, které na
pobřeží vyvrhly bouře předcházejících dní. Ale když se
setmělo, zvuk vln to stejně nijak neovlivnilo, a tak jsem, než došel benzín v generátoru, zvládl přečíst pár
stránek, sníst Okonomiaki (japonskou palačinku ze zelí,
slaniny a sýra) a uložit se ke spánku - za asistence osobního gekona, který se usídlil v mém bungalovu.
Další den jsem se
rozhodl trochu pohnout s nepořádkem na pláži, a tak zatímco se
ostatní byli potápět, já si řezal ruce o odpadky rozházené po
pláži – ale dostal jsem za to jednu noc zadarmo, takže proč ne.
Hlavně jsem si ale pořádně odpočinul, protože jsem krom úklidu
vlastně nedělal nic, než se procházel, jedl a četl
si -kvaltní způsob prožití dne. A úplně stejně
probíhal i den následující, ale abych si na to moc nezvykl, večer
jsem se už vydal zpět na pevninu.
A protože jsem se rozhodl
vydat se na třídenní cestu po mořích ve jménu „Žití na
lodi“, potřeboval jsem jednak někde přečkat následující tři
noci, jednak trochu ušetřit. No a když mi nabídli ubytování za
30Kč na noc, bylo mi jasné, že v tom bude nějaký háček, ale
musel jsem toho tak jako tak využít. Háček by možná byl vcelku
snesitelný, protože jsem prostě jen spal v jedné obrovské
hospodě, takže jsem se v rámci toho i první večer příjemně
zhospodoval (konečně jsem se dostal k tequile stylem šňupnout sůl
a citrón do oka) a tak jsem neměl žádný problém se vyspat v
ubytovně o rozměrech mého pokoje v Brně, ale s asi 20 místy ke
„spánku“. Následující noc již tak příjemná nebyla, jednak
jsem se rozhodl moc nepít (protože pak trochu ztrácí smysl mít
levné ubytování, když to stejně propiju), ale hlavně slečna
spící nade mnou měla zřejmě nějakou příjemnou nemoc, takže
když zrovna neblila v přilehlé koupelně, sténala hned nade mnou.
Což není zrovna má nejoblíbenější ukolébavka.
No a tak jsem si
následující noc už raději zase trochu připlatil za komfort
vlastního pokoje. A další den už jsem v poledne vyrazil, spolu s
německým párem čítajícím Němce a Japonku, na cestu lodí po
ostrovech Kambodže – Koh Prins a Koh Tang. Předpoveď nám přála
a měly nás provázet tři slunečné dny vyplněné bezvětřím. První den se to maximálně splnilo a tak jsme si
jako rozcvičku dali ponor na Koh Rong Samloen, abychom otestovali
naši výbavu. Pak jsme započali náš noční přesun – tedy
až po večeři, samozřejmě. Kromě grilované ryby je zde nutno zdůraznit omáčku,
kterou někdo z místních vymyslel a jedná se o kombinaci hořčice,
pepře, oleje, octa, cukru a soli. Naprosto luxusní záležitost,
kdybych se necítil trapně, nejspíš bych ji všechnu zbaštil sám.
Každopádně další den
nás čekal hodně náročný harmonogram. Hned po úsvitu svačinka
a první ponor. Pak snídaně a druhý ponor – pak svačinka a
třetí ponor. Pak oběd a čtvrtý ponor. To už jsem byl tak na
káry, že už jsem ani nevěděl, jestli se mi chce spát, nebo
jíst, nebo pít... a tak jsme si po přestávce dali ještě noční
ponor. Všechny byly spíše průměrné, krom nočního, který byl
opět velmi zajímavý, ale nejspíš hlavně tím, že byl v noci.
No a pak už nemohlo nastat nic lepšího, než spánek.
A další den ráno, další
ponor, tentokrát můj oficiální hloubkový ponor, i když jsem už
vlastně i před tím byl ve větších hloubkách, než tentokrát. A ani se na mě
ve 20m pod vodou ještě neprojevila dusíková narkóza, takže si
budu muset počkat, až se někdy dostanu až do 30m a zjistím, jaké
to je být opilý „zadarmo“. Dali jsme si ještě jeden
ponor a tím završili náš osmiponorový maratón. Bylo asi 11 hodin
dopoledne a já šel spát.
Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem v průběhu druhého dne
skákal s brýlemi z lodi do vody a samozřejmě se mi povedlo je
ztratit, takže i když jsme se je snažili všichni najít, úspěšně
jsem si „vydělal“ pěti kylo.
No ale nakonec jsme opět dorazili do Sihanoukville a já se už psychicky
připravoval na další cestu, protože už určitě nastala chvíle odsud vypadnout. Ještě musím poznamenat, že když jsem se snažil
dostat do počítače fotky, ukázalo se, že se mi pokazila paměťová
karta. A tak prostě žádné fotky nebudou, „tečka“ (tedy ty z doby před potápěním).
Žádné komentáře:
Okomentovat