Den 61
Koh Pdao -> Kateung
I přes ranní
kokrhání kohoutího společenstva jsem si úspěšně vydobyl
spánek až do sedmi a jen tak tak tedy stihl výpravu za
snídaní. Jak už jsem psal ke včerejšímu příspěvku, přespal
jsem u jedné hodné paní ve vesničce na ostrově uprostřed
Mekongu. Podobných hodných paní je tady 14 a jsou organizované neziskovou organizací zaměstnávající několik desítek lidí a
snažící se zlepšit povědomí místních o ekologii a podobně.
Taky proto je tenhle ostrov bezpečně nejčistčí místo, jaké
jsem kdy v Kambodži viděl – všude jsou odpadkové koše a lidé
je opravdu využívají. Mají nádoby na vodu, místo aby kuřata a
prasata běhala po ulicích tak pro ně staví kurníky a prasečáky
– prostě parádní projekt.
A tak
jsme si spolu s celým společenstvem pochutnali na snídani. Po krátkém rozloučení jsem vyrazil k převozníkovi z ostrova. Po cestě jsem si užíval focení
místních, kteří si určitě stejně užívali orání polí a
sklízení rýže po kolena ve vodě. Pokecal jsem ještě s Markem,
který se rozplýval, jaké to před pár lety bylo luxusní v Barmě
a vyjel jsem směrem na sever. Cesta ubíhala celkem pohodově,
akorát by silnice nemusela být přerušována segmenty hlíny. Po pár hodinách jsem si už myslel, že
jsem přejel odbočku na Ratanakirri, ale vzpomněl jsem si, že
mám vlastně v kapse GPS. Ta mi řekla, že mi chybí ješte 10 km
k odbočce a pak dalších 120 až do mého cíle. Následovala tedy
povinná zastávka na kokakolovu limonádu a benzín a pak dvě hoďky
svižné jízdy skrz kaučovníkové háje a gumárenské továrny
pokrývající kopce, které kdysi dávno (tak 3 roky zpátky) pokrýval prales. Východ je nejméně
obydlená část Kambodži, něco o tom vypovídá i to, že na
milnících, které normálně udávají vzdálenost do měst, byla
dána vzdálenost k mostu – asi 40 km.
Když už jsem se
blížil k Ban Lung, “krajskému městu” Rattanakirri, přepadl
mě hlad a rozhodl jsem se vyzkoušet jednoho z putovních prodejců
baget. Ty od něj byly obzvláště vypečené, protože je nejdřív
pěkně osmahl v oleji, ale aspoň jsem si nemohl stěžovat na
nedostatek energie. Než jsem stihl odjet, zavolali mě k sobě místní v
přilehlé restauraci a podělili se se mnou o jejich pálenku – no
a protože jakožto správný Čech (Moravák?) s sebou vždy vozím
slivovici, podělil jsem se i já s nimi. Než jsem se nadál,
už jsem vezl dva z nich na motorce k nim domů na house party. Růžena už to moc
nedávala, hlavně kvůli absenci třetího rychlostního stupně,
ale nakonec jsme zdárně dorazili až k obchodu, koupili karton piv,
přebrodili s motorkou malé jezírko a dorazili k domku na
okraji vesnice.
I
tento domek byl postaven na "kuřích" nožkách a ani tento neměl
elektřinu. Před vchodem se seběhly všechny děti (osm, pokud jsem
počítal dobře) a dospělí, aby mě pozdravili a přidali se k
hostině piv, kterou jsem zaplatil. Z autobaterie zapli světlo, dvd
přehrávač, a děti začaly tančit v rytmu Gangam Style. Přinesly
se všechny sklenice (tři), seběhli se sousedi, prostřela se
hostina (jedna miska vařené zeleniny) a párty mohla začít.
Když se děti zrovna nesoustředily na film, který jsem jim pustil na notebooku,
pobíhaly okolo mě a snažily se získat mou pozornost, která byla
jinak zabrána do učení se počítání do pěti v Khmérštině.
Mladší ze dvou úvodních hostitelů osmahl pár krabů a dva další
chlapíci se vydali na lov, aby se o hodinku později vrátili s
mísou plnou žab a sumečků. No a taky igelitovým sáčkem pálenky
– a to už někteří místní, kteří se snažili držet s pitím
krok, začali blít z oken a bylo zřejmé, že nastal čas jít
spát.
Vyšel jsem si
ven, že si trochu odlehčím, a oslnila mě záře stovek a tisíců
hvězd. Všude nad námi bylo bezmračno, ale na horizontu všech
světových stran se blýskalo z přicházejících bouřkových
mračen. Chvíli jsem jen stál a užíval si podívanou, než jsem
se konečně uložil do postele pod moskytiéru a po chvíli četby
(všichni koukali na tu zvlášní krabičku, ve které se mění
písmenka jak v knížce) jsem konečně usl. Aby mě po chvíli
probudila opětovná potřeba jít se odlehčit – no a tak jsem si
otevřel zamčené dveře (dřevěná západka) a udělal krok do
prázdna. Trochu jsem zapomněl, že schody jsou poněkud příkřejší,
než obvykle, takže jsem se krásně rozfláknul o zem. Ideální to
způsob, jak zakončit kvalitně prožitý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat