Poslední výlet

Bakalářská práce odevzdána, Adam a další se už vydali domů a na Novém Zélandě už jsme zůstali jen 3 Češi (z toho jeden Portugalec). Předposlední den v práci a na stole mi leží mapy, které mě snad provedou stopováním z Christchurche až do Queenstownu. Na 700km mám 5 dnů, takže doufám, že cokoliv se stane, stihnu letadlo zpět do Wellingtonu a v pondělí budu moct naskočit na interkontinentální airbus.

Zkažená vajíčka vařená v termálních pramenech

Sedm hodin ráno a dle domluvy vycházíme z domu. S ohledem na to, že jsem samozřejmě včera zapomněl opsat číslo letenky se ptám Adama, zda jej opsal on. Po několika metrech se tedy otáčíme a frčíme k Adamovi do pokoje si jej opsat. V té chvíli také vyvstala otázka, zda nepotřebujeme letenku vlastně vytisknout... vzhledem k tomu, že tento úkol by byl v námi disponovaném časovém okně neuskutečnitelný, jsme se rozhodli, že číslo rezervace určitě stačí a vyšli jsme směrem k zastávce autobusu (naštěstí jsme s podobným scénářem počítali a měli jsme rezervu).

Po příjezdu na letiště jsme zjistili, že nám stačí jméno vyražené na kreditce a automat nám letenku ochotně vytiskne. S úsměvem a pocitem, že zase máme štěstí, jsme se bez jakýchkoliv kontrol s pitím přidělaných na bagáži silně přesahující palubní limit vesele usadili v malém vrtulovém autobuse. Po připásání a sdělení, že když bychom náhodou padali, musíme otevřít dvířka umístěná hned vedle nás (a po nabídce, že místo nás posadí nějaké silné muže... tse...) nám letuška chtěla trochu odlehčit a přemístit naše batohy pod prázdná místa v sousední řadě. Po neškodné letuščině poznámce, že do kabiny by zavazadla měla opravdu být trochu lehčí, jsme vyrazili směr Rotorua - pravděpodobně nejsmrdutější město na Novém Zélandě.

A člověk si řekne, odkud se ta vůně bere...

Pobyt jsme si začli užívat již v okamžiku, kdy se první závany H2S začaly plížit skrze ventilaci přistávajícího letadla. Ke všeobecné radosti nás poté tyto závany provázely po celý zbytek našeho pobytu. Jelikož krom sjezdů na bobech, bunjee jumpingu a raftingu nevěděli o ničem, co by se v okolí dalo vlastně dělat/vidět, rozhodli jsme se si půjčit auto a tím zvýšit naši flexibilitu. V luxusním stylu jsme si tedy po levé straně silnice vyrazili v naší Tojotě směrem k neprobádaným (pokud člověk pomine asi 200 000 turistů týdně) termálním pramenům a gejzírům v okolí.

Jeden z domečků zasypaných bahnem

První zastávka nás měla přivést k červenému lesu (jedné z nejlepších cyklistických lokalit na Zélandě), Modrému a Zelenému jezeru a vesnici zničené při sopečné erupci na konci 19. století (jediné historické památce v NZ?). V okolí zrovna probíhal cyklistický závod a tak jsme si museli trochu nadjet po místních cestách, poskytující konfort přinejmenším 3cm na každou stranu při míjení středně velkého roddinného miniauta. Jak to probíhá při míjení auta vezoucího soukromou jachtičku, to už si můžete domyslet sami. Za občasného likvidování zeleně rostoucí okolo silnice jsme se úspěšně dostali až k muzeu spojenému s pohřbenou vesničkou, dozvěděli jsme se něco málo o historii a zdolali pěší cestu k vodopádu, která podle cedulí vyžaduje dobrou fyzickou kondici a její zakončující výšlap byl uzavřen cedulkou s nápisem "uf, to byla ale zabíračka, co?". Cestu jsme ušli asi za 15 minut a po vyjití posledniho kopce se nám tep zvýšil přinejmenším o 20 úderů za minutu, takže jsme se poté museli vydýchávat nejméně ... nejméně dobu, než jsme si přečetli výše zmíněnou ceduli. Touto zničující zkušeností jsme vlastně přednesli způsob, v jakém se celý náš víkendový výlet nesl - v poklidném duchu, vyhovujícím unaveným, pracujícím, postarším lidem. Také bychom si možná nestěžovali na přemrštěné ceny vstupů, které se pohybovaly od tří do pěti set korun.

Po rozhlédnutí se po třech místních jezerech vzniklých po sopečných erupcích a několika nad nimi se čnějících sopkách jsme se vydali k Wai-O-Tapu - Zemi geotermálních zázraků (pokud si za ně, samozřejmě, zaplatíte). Nejdříve jsme se zastavili u jednoho z jezírek plných bublajícího bahna, abychom se poté krajinou plnou stoupajících obláčků dýmu dostali až k parkovišti u obrovského domu se suvenýry a vstupenkami do "Země zázraků". Za krásných 400kč se nám ale otevřela cesta vedoucí skrze krátery do "vroucích pekel" plné vroucí vody, čertových kalamářů s čímsim, připomínajícím bublající černý inkoust, přírodně vypadající jezero plné zvyrazňovačově zelené vody až po mnohobarevné termální jezírka vypouštějící oblaka páry. Kolem zdrojů síry se skláněly umírající keře a po vápencové stráni tekly malé potůčky vody přidávající další a další bílé vrstvičky. Po odchodu z areálu jsme sjeli kousek dále po cestě, abychom se vykoupali se skupinkou maurů v místě, kde se sbíhají horký a studený pramen a tvoří ideální podmínky pro koupání a také pro malé prvoky, které vám přes nos nalezou do mozku a pak vesele "tahají za nitky". Pokud se nechcete stát nástrojem pro podrobení lidstva neviditelnými stvořeníčky, doporučuje se neponořovat hlavu pod vodu.

Po koupeli jsme se rozhodli, že v Rotoruře to stejně smrdí a že chceme trochu čerstvého vzduchu a tak jsme se vydali na 300km dlouhou večerní cestu do Aukladnu za 90km dlouhou pláží, která by tam někde měla být. Po asi 200km jsme se podívali do mapy, co přesně znamená "tam někde". Po zjištění, že číselný překlad tohoto spojení je dalších asi 300 - 400 km, na nejsevernějším cípu ostrova, jsme si řekli, že si asi najdeme nějaký jiný plán. Rozhodli jsme se přenocovat na parkovišti a užít si Kapitána Morgana s kolou. Na notebooku jsme si skoukli kvalitní filmeček Run, Bich, Run a za uklidňujícího bzučení komárů jsme si pohodlně ustlali na sedadlech v autě (ustlali čti jako sklopili si sedačky a zapnuli si mikinu).

Po vydatném 6ti hodinovém převalování a zmrzání jsme se vydali na výpravu, která dle průvodce měla být jednou z věcí, kterou bychom v tomto regionu určitě neměli vynechat. Úvodní průchod po visutém mostě a skrze nepoužívaný železniční tunel tomu také nasvědčoval, vodopád, ke kterému jsme po chvíli odbočili tomuto pocitu také přidal, cesta samotná, vedoucí po celou dobu v blízkosti frekventované silnice, nám však k tomuto pocitu nepřidávala ani za mák. Po více než hodině chůze jsme se napojili na asfaltovou cestu, která nás měla dovézt k druhému treku, po kterém jsme chtěli dojít zpět k výchozímu bodu. Ačkoliv některé výhledy byly opravdu pěkné, náš dech nám určitě nesebraly. Cestu zpátky jsme tedy již očekávali v podobném duchu a chtěli jsme ji mít co nejdříve za sebou, proto jsme byli překvapeni, když jsme se hned po chvíli dostali do několik set metrů dlouhého a přinejmenším metr a půl vysokého tunelu a za světla jediné čelovky jsme se prodírali všudypřítomnou vodou až k malinkému světélku v dáli. To nás dovedlo k výhledu na začátek kaňonu, který nás měl provázet po zbytek naší cesty.

Začala se nám zlepšovat nálada a při následování starého potrubí vedoucího podél cestičky vykopané do úbočí skály jsme se postupně dopracovali k ruinám dolu na zlatou a stříbrnou rudu, vybudovaného na konci 19. století. V řece se čím dál častěji povalovaly kusy snýtovaného plechu a my nakonec dorazili k místu, kde stávala hlavní důlní budova. Bohužel z ní už moc nezbylo a my jsme tak měli možnost nahlédnout pouze skrze zamřížované vchody umělých jeskyní. O kus dále jsme narazili na několik přístupných štol, vedoucích k podzemní "pumpě" a údolí jsme nakonec opustili vyvýšeným tunelem původně určeným k odvozu vytěžené rudy. Po kolejích jsme vyšli z kaňonu řeky a seběhli si kopec vedoucí k poslednímu mostu cesty a zpět k našemu japonskému samochodu.

Dalším bodem na denním plánu byla "Pláž s horkou vodou". S očekáváním čůrků teplé vody, vytékajících po vykopání děr, ve kterých může člověk maximálně smočit nohy jsme se ještě zastavili v Paeoře - městě L&P. Pro ty z vás, komu to nic neříká, jedná se o nápoj "Světově známý v Novém Zélandě" - místní citronová kofola? Splnili jsme si tedy svou povinnost, koupili si tvarohový koláč s příchutí L&P a půllitrovou láhev stejné značky, vyfotili se u jednoho přerostlého plastového exempláře a za mávání všudepřítomných vlajek s názvem nápoje jsme vyjeli na sever smočit si naše unavené nohy v troše smradlavé vody.

Po místních zkušenostech, už asi nikdy nebudu označovat české cesty, vedoucí přes hory, serpentinami. Nejspíš bych totiž cesty, stáčející se v pravém úhlu každých 100m, otáčející se o 180° vždy uprostřed předchozí vzdálenosti a po dobu několika set km... zprvu zábavná cesta se časem mění na rutinní záležitost neustálého brzdění a zrychlování a nakonec přechází v únavné otáčení volantem při konstantní minimální rychlosti a ostražitosti, jestli za tímhle rohem něco nepojede, abychom se opět museli natlačit co nejvíce ke krajnici (šířka silnic se ani v těchto místech za zrovna komfortní označit nedá). Po cestě jsme podle Adama (já bohužel neměl moc času sledovat okolí) minuli mnoho úžasných výhledu na hornatou oblast zakončenou oceánem, bohužel jsme však nikde neměli možnost zaparkovat. Poté, co jsem úspěšně přejel i odbočku na vytouženou pláž a Adam mě přesvědčil, že to opravdu byla ona, jsme konečně zaparkovali a vyběhli vstříc písku. Už z dálky jsme viděli skupinky lidí s vypůjčenými lopatkami kopající jámy do země a šťastnější z nich, kteří již úspěšně své ohrádky vybudovali. Místo malých dírek zde však byly několikametrové jezírka s občas až vroucí vodou - jedno takové se nám podařilo ukořistit, odvážili jsme se však pouze za jeho břeh, kde na nás postupně vytékala horká (70°?) voda, aby nás z druhé strany průběžně ochlazoval příliv. Rozhodli jsme se, že vlastní jezírko si kopat nebudeme a po chvíli jsme se vrátili zpět k autu a vyrazili směrem k letišti.

Po cestě se nic zvláštního neudálo... pouze jsem úspěšně při odbočování zmáčkl klakson a s pocitem křivdy, že na mě zatroubil kolega za mnou, jsem zatroubil ještě jednou a tím jsem úspěšně poprvé v životě zatroubil sám na sebe. Kolegu jsem raději nechal mne předjet... dokážu si představit, že o mně vznikla veselá historka. Aby cesta byla ještě příjemnější, za jednou zatáčkou na nás čekal příjemný kamínek, na který jsem, samozřejmě, přímo najel. Autu se však naštěstí nic nestalo a my si mohli v dalších několika set km serpentin dojet až k Rotoruře, přespat si na parkovišti s šestibalením piva a ráno vyrazit odevzdat auto, naskočit do letadla a hurá zpět do práce...

Jižanští kajakoví tučňáci vs. Vřeštící vačice

Pátek večer, rychle do sebe kopnout pár pivek v kanceláři a tentokráte pouze ve dvou (s Adamem) hurá na trajekt směrem k jižnímu ostrovu. V batozích stan, spacáky, trocha jídla a oblečení a před námi přístavní městečko Picton a rozhodnutí, že dnes se bude spát zadarmo.

Wellingtonské letiště

Cesta trajektem je prý vizuální zážitek - to ovšem moc neplatí, pokud vyjíždíte o půl 7 a než se dopracujete k "fjordům", jsou již zahalené tmou. Západ slunce nám to však alespoň z části vynahradil a tak jsme za ustavičného utírání objektivů od mořské vody byli nakonec schopni vyplodit pár rozumných fotek. Po tříhodinové cestě jsme dorazili do Pictonu, brány jižního ostrova. Krom přístavu zde můžete potkat hostely na každém kroku a v pátek večer okolo 9 hodin také přibližně 0 lidí v ulicích.

Fjordy při západu slunce

Po svačincce v SubWay - kde jsme dostali jako bonus sušenky, protože jsme byli poslední zákazníci, jsme se snažili vymyslet místo, kde by se dnes dalo přespat. Na mapce jsme našli stezku vedoucí k vyhlídce na blízkém kopci a tak jsme se rozhodli ji využít. Když jsme konečně dorazili k ulici, na které stezka začínala, potkali jsme skupinku místních. Jejich hlavní mluvčí nás poté, co jsme mu sdělili, že pocházíme z ČR, potěšil větičkou "vole" a poté nám sdělil, že stezka je v noci nebezpečná a lehce naznačil, že přespávat se tam nesmí. To by nám samozřejmě normálně nezabránilo, ale vejít tam před nimi nám nepřipadlo jako nejlepší řešení. Rozhodli jsme se tedy pokusit se nalést jiné stanoviště. Po několika přehlednutých slepých uličkách a návratech na hlavní cestu jsme se konečně dopracovali do parku na jednom z kopců shlížejících do přistavu. Na parkovištích a vyhlídkách nás průběžně vítaly značky zakazující kempování a přespávání v autech.

Ranní výhled na zálivy

Na jednom z parkovišť jsme však potkali německého backpackera, kterého to zřejmě nijak neštvalo a tak jsme se rozhodli pokusit štěstí také. Kvůli jeho podezřelému zjevu (a také přítomnosti jeho přítelkyně) jsme se rozhodli raději se přesunout jinam a tak jsme sešli kousek níž na pláž s výhledem na přístav (a tím pádem také s výhledem z přístavu na nás). Další z výhledů také byl náš výhled na vačici sedící ve větvích a vačičin výhled na nás. Přesto jsme se však rozhodli zde rozbít stan a tak jsem zašel do jednoho z méně viditelných koutů, složil stan na zem a užil si uvítanou zřejmě párečku bojujících zvířátek. Adam by zřejmě řekl, že jsem při zaslechnutí jejich skřeků utekl až na druhou stranu pláže, a já bych vám zase řekl, že jsem byl lehce překvapen a udělal jsem maximálně jeden úkrok zpátky. Pravdu hledejte někde mezi... Ani jednomu z nás se zde však už něchtělo přespávat a tak jsme se rozhodli se přesunout zpět na vyhlídku, kterou jsme cestou minuli.

Zde jsme úspěšně našli kousek trávy schovaný mezi lavičkou a houštím a rozhodli jsme se, že zde bychom pokutu 100 dolarů, zmíněnou na cedulkách, nakonec nemuseli zaplatit. Kolem půl druhé hodiny ranní jsme tedy ulehli s budíkem nastaveným na 6 hodinu ranní, abychom odsud rychle vypadli, než se kolem začnou rojit turisti. Po snídani jsme se rozhodli vyběhnout rychle kus místního tracku a pokusit se zastihnout východ slunce nad fjordy (zde už bych pomalu mohl zmínit, že to vlastně nejsou fjordy, protože nebyly zformovány ledovci, ale jsou to zatopená říční koryta - anglicky Sounds). Povedlo se nám také potkat místního ptáka Waka, kterého jsme si ze začátku spletli s kiwim. Waka je prý známý zloděj a člověk by v jeho okolí neměl nechávat nehlídané předměty (od jídla přes batohy po osoby něžného pohlaví). My se jen přesvědčili o tom, že se opravdu nebojí.

Zloděj Waka

Kolem 9. hodiny jsme se konečně vydali do města na výpravu za vypůjčením kajaku. Po mém sdělení, že dneska určitě přijdu o brýle a poté, co jsme je ve třetí kanceláři, do které jsem ten den přišel, již opravdu nemohl nikde najít, jsme si úspěšně jeden dvojkajak zapůjčili, shlédli instruktážní video a vyrazili (ze začátku alespoň z mé strany poněkud neohrabaně) do přistavu a směrem k otevřenějšímu moři. Po prvích větších vlnách jsme si pomalu začli zvykat na průběžné sprchování mořskou vodou a začali jsme si ho řádně užívat.

Asi po 2 hodinách pádlování jsme dorazili na naši první zastávku, poobědvali na molu a užili si plechovky burbonu s kolou uprostřed zálivu se zákazem rybaření a také zlehka nakrmili pár místních ryb. Po cestě zpátky jsme ještě na chvíli zastavili na jedné z přilehlých pláží a vyrazili zpět do přístavu. Raketovou rychlostí a za předjíždění plachetnic (na to, zda plachetnice byly rozměru asi 3x2m a byly operovány přibližně 6 letými dětmi... a k tomu na to, že jsme předjeli pouze 2 poslední a jen proto, že jim přestal foukat vítr, se už historie ptát nebude) jsme úspěšně dorazili zpět do přístavu.

Všimněte dvou burbonů s kolou

Rozhodli jsme se tentokrát se rozumně vyspat a tudíž si zaplatit noc v kempu. Po zaplacení jsme si také uvědomili, že kdybychom místo 28 penízků obětovali penízků 40, mohli jsme raději spát v hostelu. Takhle jsme si však mohli užít zabíjení mušek o své spálené ruce (ani novozélandské mušky po dvouciferných ztrátách ve svých řadách nejsou schopny pochopit, že se od nás mají držet dále) a užít si druhou várku burbonu s kolou. Vydali jsme se do města a po večeři v přístavu a obligátním pivu (už pomalu začínáme zjišťovat, které značky a druhy se tady dají pít) jsme se značně unaveni navrátili do stanů a se špatně nastaveným budíkem a myšlenkami na objednanou cestu lodí k pěšímu výletu po Queen Charlotte Track, na který jsme se měli dostavit v 7:30 ráno, jsme ulehli ke spánku.

Adamovi byla zima a tak se rozhodl vstát dříve, než nám zazvoní budík. V 7:20 se tedy začal vytahovat ze spacáku, na češ jsem mu řekl, ať si pěkně počká, až budík (očekávaný v 6:30) opravdu zazvoní. Po zkontrolování mobilu a zpozorování aktuálního času jsme úspěšně zvládli proklamovaných 5 minut na sbalení stanu, které se tak často vyskytují na reklamních letácích. Nevím, kolik minut se připisuje sbalení batohu, ale do 5 minut jsme se určitě vešli také a za pojídání banánů jsme vyrazili do přístavu (asi 10 minut rychlé chůze).
Naštěstí jsme vše stihli a po usmlouvání ceny jsme nastoupili na jedno z lodních taxi, které nás provezlo paprsky vycházejícího slunce nad fjordy až k první destinaci dne - ostrovu Motuara, přírodní ptačí rezervaci.

Kdo první najde tučňáka?

Hned po příjezdu jsme si vyfotili schovávajícího se tučňáka a za průběžného focení pózujících ptáků jsme vyšli až k památnému kamenu vylodění kapitána Jamese Cooka v roce 1770. Po snídani jsme pak byli převezeni na další místo - Ship Cove (Lodní zátoku) kde byl Cook při svém příjezdu přivítán domorodci. Odtud jsme vyrazili na 12km trek po pobřeží.

Modelka byla zachycena ze vzdálenosti 30cm

I když maximální bod naší cesty byl v nadmořské výšce jen asi 400m, vyběhnout jsme ho museli hned v prvních pár kilometrech, abychom z něj pak seběhli zpět asi do 100 metrové výšky. V informačních plakátech mě udivilo, že kompletní 70km dlouhá cesta na kole trvá od 2 do 3 dnů, po tom, co jsme asi po kilometru předběhli pár ciklistů a průběžně jsme se s nimi předháněli až do konce celé trasy jsem to však pochopil - většina cesty byla buď příliš strmá, nebo plná velkých kamenů a obzvláště prostorově výraznější slečna, kterou jsme potkali kolem 3. hodiny odpolední určitě nechtěla slyšet, jak daleko to ještě má do konce. Předpokládám, že její partner už ji na nic podobného nějakou dobu nedostane.

Zbytek cesty jsme střídavě procházeli pralesem, lesem, polem, pláží a zahrádkami, abychom k finální hospůdce a zaslouženému pivu dorazili okolo 4. hodiny a potom se nechali odvézt katamaránem zpět do přístavu. Přes původní plány na ochutnání místního známého vína, jsme nakonec zase skončili u piva a při západu slunce povečeřeli pod palmami v přístavu a poflakovali se, dokud nám nepojede trajekt domů.

Na pár týdnů se teď odmlčím, neboť studijní záležitosti nebyly v poslední době zrovna mou prioritou a tak budu muset cestování na chvíli zanechat.

Výprava k Hoře Osudu

Sobotní ráno - 8:15 a čtyři z nás už čekáme na recepci našeho "hotelu". Oproti minulé cestě se k nám přidal Filipe (Portugalec). Také jsme vylepšili logistiku a vozidlo a tak se pro Mazdu 3 vydal pouze jeden z nás. Cesta probíhala velmi podobně jako ta minulý týden - obzvlášť proto, že jsme jeli půlku cesty po stejné trase. Jediný rozdíl byl úbytek našeho nadšení z okolní krajiny - místo dvou bláznů sedících u oken a fotících každou hloupost, jsme se s Adámkem proměnili na dva spící spolucestující.

Pohled na horu Tongariro

První změnu v trase jsme zaznamenali chvíli po té, co jsme se při držení se na dálnici číslo 1 směřující do Auklandu, dostali na poušť a po levé straně uviděli sousopčí čítající tři vrcholky, kam tento víkend směřovala naše cesta. Samozřejmě jsme z toho všichni byli úplně na větvi a tak se opět opakovalo davové šílenství projevující se častým odstavováním automobilu u krajnice a množstvím vyprodukovaných fotek (které se časem samozřejmě ukázaly jako předčasné, protože se nám časem nabídly mnohem kvalitnější pohledy). Z časových důvodů jsme se však rozhodli odsunout sopky až na neděli a nejdříve zajet zkouknout jezero Tapa (největší jezero na Novém Zélandu) spolu s nejdelší místní řekou, která z něj vytéká. Nejturističtější částí jsou vodopády Huka Falls, kde se řeka zužuje a s obrovskou silou padá z asi 10 metrů, aby ve víru proudů a bublin azurově pokračovala až k oceánu (další vodopády nevyloučeny... nezkoumali jsme to).

Vodopád Huka

Hned vedle vodopádů byla odbočka na turistickou cestu k Ara...něčemu a k přehradě. Cesta měla trvat okolo 1.5 hodiny - po asi hodině vyvstaly otázky, zda se náhodou zmiňovaná doba nevztahuje spíše k cyklistické metodě jejího zdolání. Poté, co jsme přešli dálnici a nezpozorovali jakékoliv náznaky stočení stezky do námi požadovaného (zpětného) směru, jsme se rozhodli raději vrátit. Honza si ještě neodpustil skok z mostu do řeky z výšky asi 12 metrů (zřejmě aby dostál pověsti města Taupo, které stojí na břehu jezera a je známé jako centrum adrenalinových sportů). Adam po cestě zpět úspěšně našel omylem zanechanou láhev s pitím a mohl se tak dále pyšnit ceulkou "Tidy kiwi" (čistotné kiwi).

Horké prameny

Odsud jsme se vydali k horkým pramenům, kde se asi 70? stupňový vyvěrající potok vléval do řeky a tak jsme si mohli užít přebíhání mezi ledovou a horoucí vodou. Okolo půl sedmé jsme se pak vydali na pláž u jezera pro obligátní porci piva a odjeli jsme se utábořit na začátku "Tongario Alpine Crossing" - jedné z nejkrásnějších jednodenních trekových cest na světě.

Pominu-li večerní setkání s vačicí, fakt, že se zřejmě ta samá vačice o chvíli později a o kus dále chytila do pasti a některé z nás připravila o klidný spánek (a sobě zřejmě klidný, a hlavně trvalý, spánek připravila) a naši velkorysost vůči komárům (Filipe nechal v autě otevřené okno a s Adamem jsme stan taky asi moc dobře nedopli, když jsme jich ve stanu ráno měli kompletní útočnou jednotku, čítající několik desítek kousků), probíhal náš ilegální pobyt velmi klidně.

Společenstvo prstenu

Ráno jsme se vzbudili okolo 5. hodiny, abychom vyšli hned jakmile jsme byli schopni rozeznat cestu pod nohama. Adámek nasadil pekelné tempo ve své honbě za fotkami východu slunce a tak jsme vyběhli lesem na úpatí sopek a k prvním výhledům na kontrasty všech možných ekosystémů prosvětlené prvními ranními paprsky. Pádili jsme dále a za vybíhání schodů jsme dokumentovali co to jen šlo, než slunce vystoupá moc vysoko a bude nám kazit fotky. Při pobrukování melodií z Pána prstenů jsme proběhli kolem jednoho z kráterů, ze kterého se stále chrlila oblaka kouře, abychom došli na první záchytné místo - jednu z chat vybudovaných vládou NZ. Zde jsme také potkali prvními kolegy turisty. Celá trasa je totiž většinou uskutečněna v opačném směru, protože z naší strany jsme začínali asi v 600m a cestu ukončili okolo 900m nad mořem. Měli jsme však ale výhodu prázdných cest, což, jak jsme později zjistili, pro hikery začínající z druhého konce určitě neplatilo.

Modré jezero

Po rychlé pauze jsme se vydali na druhou etapu cesty. Po asi hodině jsme dorazili k jezeru vzniklému v jednom z kráterů sopek. Ačkoliv nás napadlo se v něm vykoupat, asi by to nebyl zrovna nejlepší nápad. V dálce se nám už také začal ukazovat "Rudý kráter" sopky Tongariro čnící do výšky asi 1900 metrů nad mořem. Už z úvodní mapky jsme věděli, že nás čeká nejstrmější část cesty a po asi 10 km v nohách se nám do ní nijak zvlášť nechtělo. Pěšina se již také pomalu začínala plnit dalšími turisty a z dálky jsme na přístupové cestě ke kráteru mohli vidět množství teček plahočících se z/na kritický výstup. Sešli jsme kolem lávového pole k úpatí hory, aby se pod námi rozprostřely tři menší "Emeraldová jezera", která svému přízvisku určitě nedělala ostudu.

Emeraldová jezera

Vydali jsme se tedy na konečný výšlap, dělící nás od pohledu do kráteru sopky. Ten byl tvořen převážně uměle navezenými kameny, tvořícími sypající se přístupovou rampu. Po asi 15 minutách klouzání a několika úžasných fotkách (některá z nich nejspíš skončí na profilu na fcb) jsme se vyšplhali na vrcholek a mohli shlédnout do obrovské praskliny, odkud před lety vyvěrala láva. Zároveň se napravo od nás v plné velikosti ukázala Hora Osudu, která si zahrála v trilogii Pána prstenů - stereotypní a dodnes aktivní sopka, která naposled chrlila lávu před asi 35 lety.

Zleva: naše skupinka, rudý kráter, hora osudu

Po další přestávce na jídlo a kolem 12. hodiny jsme se vydali na konečnou cestu k parkovišti. Po cestě jsme měli ještě možnost vyjít si na vrchol Hory Osudu, bohužel nikdo z nás však neměl po ruce prsten, který bychom tam mohli vyhodit, a tak nám to přišlo poněkud zbytečné. To, že to mělo trvat asi 3 hodiny pro nás samozřejmě nehrálo žádnou roli. Ačkoliv celá cesta k parkovišti měla být jen 6.5 km, pod našima unavenýma nohama ubíhala velmi pomalu a tak jsme do cíle dorazili již okolo 2. hodiny odpolední, cítili jsme se jako kdybychom už měli jít spát. Bohužel naše auto se právě nacházelo asi 20km od nás a tak jsme se s Adamem dobrovolně rozhodli to dostopovat, vzít auto a vyzvednout zbytek skupiny.

Hora osudu ve své plné kráse

Naštěstí jsme narazili na první skupinku, která nás svezla k hlavní cestě, kde jsme asi po 15 minutách stopli chlapíka, který před chvíli stopoval na předchozí parkoviště z našeho cílového parkoviště a tak nám zřejmě chtěl oplatit službu. Po cestě zpátky jsme tedy službu poslali zase dále a vzali skupinku čekající na kraji cesty. Celý výlet jsme už pak nijak nenatahovali a okolo 4 hodin jsme vyrazili na cestu domů. Rozhodl jsem se, že se naučím řídit na špatné straně a tak jsem se chopil volantu. Všiml jsem si, že v nádrži už máme jen dva dílky z asi 15 a tak jsem usoudil, že bude vhodné najít čerpací stanici. Poté, co jsme jednu minuli, protože se nám nezamlouvala, se mi už rozsvítila kontrolka. Další pumpa však nemůže být daleko, že ano?

Taková vsuvka.. abychom se nešli otrávit sýrovodíky

Po asi 50 uražených kilometrech jsme si tím už nebyli tak jisti. Obzvlášť, když nám elektronika auta ukazovala, že nám zbývá benzín už jen na 18 km a cedule nám tvrdily, že další město je od nás vzdálené asi 35km. Povypínali jsme tedy vše co se dalo a silou setrvačnosti jsme se plížili vpřed. Vytrvalým lechtáním plynu a pocením se v rozpáleném autě s vypnutou klimatizací a zavřenými okýnky jsme se však nakonec úspěšně doplazili do zmíněného města a s elektronikou ukazující 0 zbývajících km zdárně doplnili nádrž.

Jediná škoda je, že v obchodě s alkoholem, kam jsme si ve Wellingtonu chtěli ještě skočit, už měli zavřeno.

Údaje o treku:
Celková délka: 19.5 km
Startovní nadmořská výška: 600 m.n.m
Finální nadmořská výška: 900 m.n.m
Maximální nadmořská výška: 1907 m.n.m.
Začátek cesty: 6:30
Konec cesty: 14:00
Počet zmrzačených IT pracovníků: 5

Odkaz na mapu cesty
Odkaz na Adamovy fotky

Vyhlídka u Taranaki, Dálnice zapomenutého světa a Whangamomonská republika

Původní plán zněl: V sobotu půjčit auto a vyjet na dva dny k národnímu parku Taranaki. Poté, co jsme se ráno probudili a venku chcalo jak z konve jsme stále nic nevzdávali a šli na web, abychom se podívali, kde si půjčíme auto. Samozřejmě, že novozélanďanům nevadí, že je venku hnusně a tak všechna auta byla vybrakovaná. Po krátké dohodě jsme tedy výlet posunuli až na neděli a skrouhli ho jen na jeden den. Sobotu jsme tedy prožili v poklidném pobíhání po obchodech a na poklidné párty - kterou jsme chtěli ukončit v rozumném čase. Kdybych v klubu neztratil klíče a my se pak nemuseli vracet a hledat je, možná by se nám to i povedlo.

Původní plán na sraz v 7:30 se proto stal poněkud nejednoduchým, nebýt nemožnosti komunikace mezi informatiky tak by se nám jej však možná i povedlo dodržet (Adam si myslel že má ještě fůru času a nikomu z nás tří se nepovedlo mu dát najevo, že tomu tak není). Už den předem jsme si zamluvili auto... chtěli jsme nějaké malé a ekonomické. Ale poslední co jim zbylo bylo Subaru Forester - 2.5l SUV. V půjčovně jim pro jistotu nefungoval internet a tak po 3 marných pokusech o elektronické zadáni se chlapík nechal přesvědčit a vypsal nám papír ručně (což trvalo asi 3x kratší dobu než každý z jeho předchozích elektronických pokusů). Za krásného počasí a vytrvalého deště jsme se tedy vydali na první oficiální novozélandský výlet.

V průběhu cesty se nám asi 2x vystřídal déšť se sluncem a po 300km, 4 hodinách a nákupech v outletu jsme dorazili na pláž s černým vulkanickým pískem. Po krátké fotografické pauze jsme se vydali k naší hlavní destinaci - hoře Taranaki. Tmavý kruh viditelný na google maps je ve skutečnosti prales, který se před příjezdem anglánů rozkládal na většině plochy - jak nám ale hrdě sdělil jeden z místních farmářů - "We've burnt it!" A tak jsme ze zatravněných plání plných ovcí vjeli do brány pralesa uzavírajícího cestu asi 3cm za krajnicí. Při stavbě příjezdové cesty se zřejmě místní rozhodli ochránit starší stromy a tak se co kousek cesta rozpůlila a uprostřed nechala zališejníkovaný starobyle vypadající exemplář.

Na konci cesty nás uvítal výhled na vyhlídkovou věž, která zřejmě slouží k prozkoumání krás dvou vrcholků nedaleké sopky. Rozhodli jsme se však, že výhled na pár miliónů metrů krychlových mlhy není něco, o co bychom až tak moc stáli a tak jsme se v chatce chvíli pobavili se dvěma čechy čekající na lepší počasí a v krupobití jsme se vydali na procházku k Dawsonově vodopádu. Procházka je novozélanďany odhadovaná na 1.5 hodiny - námi ujita za asi 30 minut při častých zastávkách na focení a utírání objektivu od vody. Totálně promočení jsme nasedli zpět do auta a vydali se na cestu k Dálníci zapomenutého světa (Forgotten World Highway).

Ve spodním prádle a tílcích z vlny Merino jsme si frčeli krajem, kde, jak bylo několikrát zmíněno obyvateli našeho automobilu zmíněno, vrtulníky a letadla průběžně kropí kopce ovcemi a k našemu překvapení i kravami - na mnoha vrcholcích kopců, kam bych se ani nevyšlapal, si místní "horské" krávy pohodlně žraly trávu a přetvářely ji na schody - všechny kopčeky měly dokola vyšlapané plošinky. Projeli jsme i místní republikou Whangamomona - která se na protest proti odtržení od jedné části země a přidělení k jiné části země (něco jako z moravy do čech? rozumím...) projistotu oddělila od celého Nového Zealandu a vyhlásila vlastní republiku s vlastním panovníkem. A také vlastními asi 170 obyvateli, nefungující poštou a jedním hotelem.

Po mnoha zastávkách, jednomu vyhození se slovy "Fuck off! FAST!" z pozemku, který byl jasně ohraničen otevřenou branou, a rozhovoru s chlapíkem, který byl zřejmě úplně mimo, protože si myslel že česká republika je slavná kvůli vínu a sám si vesele popíjel pivko, jsme opět vjeli do brány pralesa. Z polorozpadlých úbočí skal stékaly všude vodopády vody a palmy se mísily se všemi typy kapradin a místních šílených stromů. Stejně jako jsme se ocitli v pralese jsme z něj opět vyjeli a v jednom metru jsme se najednou zase octli v kopcovité krajině plné ovcí, krav a tentokrát i vysoké. Zastavili jsme se na večerní hambáč v mekáči a vyrazili na 4 hodinovou cestu domů.

Seznam prezidentů Republiky Whangamomona:

Ian Kjestrup (1989-1999)

Zvítězil v tajném hlasování a v úřadě působil celých 10 let.

Billy Gumboot the Goat (1999-2001) 

První zvolené zvíře. Své vítězství získal sežráním hlasovacích lístků ostatních kandidátů. Zemřel ve své kanceláři po 18 měsících v úřadu.

Tai the Poodle (2003-2004)

Odešel na odpočinek poté co jej psychicky zničil pokus o atentát na jeho osobu.

Murt "Murtle the Turtle" Kennard (2005-dnešek)

Místní majitel garáží vyhrál nad silnými konkurenty, jimiž byli bývalý prezident Kjestrup a "Miriam". V roce 2009 byl znovu zvolen o jediný hlas.

Kaskáda problémů

Včera jsem se rozhodl, že bych konečně mohl nahrát na web fotky... tak jsem je stáhl z foťáku a smazal z paměťové karty. Stáhl jsem program pro úpravu z RAW formátu, spustil jej a najel do inkriminované složky, aby se mi chvíli po té notebook zaseknul. Nakonec z toho vyplnynulo, že disk je v kaši a že půjde notebook pěkně do opravy (vyplynulo to po 20 restartech a marných pokusech)... fotky z něj teď pro jistotu nejdou ani skopírovat jinam a budu je tak muset dostat ze smazané paměťovky. Bohužel to nejde udělat přímo z foťáku a tak si musím sehnat čtečku - což jsem po projití 4 obchodů, kde ve 3 měli čtečky vyprodané a ve čtvrtém za nehoráznou cenu vzdal. Musel jsem si tedy koupit jinou paměťovou kartu, abych data při focení nepřepsal (zítra snad konečně někam vyrazíme). Po cenách jako 1500Kč za 8GB jsem konečně našel 2GB za čtyři stovky, což jsem ochotný obětovat. Jen tak mimochodem jsem svou druhou paměťovku úspěšně zapomněl v ČR. Problém 1 ale tedy zdárně vyřešen, i když si na fotky z Dubaie asi budete muset počkat až do návratu domů.
Problém 2 - notebook - rozhodl jsem se koupit si nový notebook, protože bez možnosti ukládat cokoliv na disk a pod stálým tlakem, že mi notebook najednou zamrzne se moc dobře nepracuje. Našel jsem si pěkný notebook za 13000, tak jsem si ho chtěl zaplatit z karty. Bohužel se mi to ale nevejde do týdenního limitu, kterému jsem v posledních dnech docela naložil (hlavně blokací 8000 v předchozím hotelu, kterou se ještě neuráčili uvolnit). Tak mě napadlo si ho zvýšit - k tomu ale potřebuju mobilní telefon. Ten mi bohužel jako jedinému z čechů v NZ nefunguje (ani stěhování simky nepomohlo) - napsal jsem tedy Vodafone, ale ti mi řekli že si mám zavolat operátorovi (což se s nefunkčním mobilem pravda dělá trochu špatně). Tak jsem si chtěl aspoň ve vodafoneparku aktivovat schránku aby mi potvrzovací smsky z banky chodily tam. Pro aktivovaní schránky však taky potřebuju opsat aktivační kód, který mi park pošle... a tak se dostáváme do krásného bludného kruhu...
Nezbývá než doufat, že v obchodě v pondělí pořád budou mít můj vysněný notebook... před hodinou měli poslední kus.

První plány - Taranaki (Mount Egmont)

Blížíme se k prvnímu víkendu a tak je třeba naplánovat naši první cestu. Z několika možností jsme si nakonec vybrali Egmont National Park ležící asi 300km od Wellingtonu. Už před odjezdem jsme se divili, co je to sakra za černý uher na mapě Nového Zealandu a tak jsme se rozhodli že jim ho zajdeme pořádně prozkoumat (a možná i vymáčknout).

Aneb cesta tam

Pátek večer, popíjíme a youtubujeme u sousedů a konečně se loučím s Brnem (napopáté to snad už konečně vyjde). Kolem půlnoci vyrážíme na párty... Livingstone - klasika, nikdy nestoji za nic a vždycky tam člověk málem dostane přes hubu. Původní plán byl (můj původní plán) byl zastavit se jen na chvíli. Přecijen si potřebuju ještě sbalit věci a zítra ráno mám v 10 odjezd autobusu do Prahy. Bohužel kolem 5. hodiny ranní už to vypadá, že dneska toho moc nenaspím - nakonec končíme v 8 hodin ráno v McDonaldu a dáváme si jejich hnusnou snídani, která stabilitě mého žaludku asi příliš nepřidá. Doma se jen rychle pobalím, a vyrážím na bus asi 40 minut před odjezdem (pro nezasvěcené, cesta k autobusu trvá asi 5 minut). Jinak bych už asi nebyl schopen udržet otevřené oči. Hned po nástupu usínám a probouzím se v Praze. V 15:50 pak odlétáme směr Dubai.

Atlantis hotel na palmovém ostrově

Hned poznáváme, že Emirates svou pověst nejlepší letecké společnosti nezískaly pro nic za nic. Všechna jídla, která jsme během letů dostali jsou vynikající a obsluha kolem nás pořád pobíhala a nabízela nám vše od džusu po whiskey (druhou zmíněnou jsme se hodně rychle naučili využívat). Přes pokusy o rozumný spánek jsem toho tentokrát v letadle moc nenaspal a tak jsme se po příletu do Dubaie rozhodli, že se pro jistotu opět v hotelu neohřejeme a že vyrazíme na ranní trip po městě. Než jsme odešli z letiště, stihli nám ještě pro jistotu naskenovat oči, abychom tak doplnili jejich databázi. (Jen tak mimochodem, než letadlo dojelo od příletové dráhy k terminálu, trvalo tak 20 minut a než jsme pak došli k odbavení, takových 20 minut padlo určitě taky... ještě že mají urychlovadla na zemi :) )

Dubaiské panorama

Vyrazili jsme v 5:30 a řidič nás docela rozumnou angličtinou provedl po městě - od nejvyšší budovy světa po šílené palmové ostrovy (dneska už se dostavuje 3.), kde jeden dům stojí 8 milionů dolarů a má svou vlastní pláž. Dali jsme si pauzu u hotelu Atlantis, kde prozměnu nejdražší pokoj stojí 36 000$ za noc. Poté už jsme se vydali zpět na letiště a na 13 hodinovou cestu do Sydney.

Po dvou dnech téměř beze spánku už to v letadle nebylo tak špatné a tak jsem se budil pouze na jídla - myslím že celkové množství zákusků, předkrmů a svačin bylo dimenzováno pro možnost přepravy i pro Američany, protože normální člověk tohle prostě nemůže sníst. V Sydney si dáváme hodinovou pauzu a poté pokračujeme směrem Aukland, kde nás vítá příjemnych 25 stupňů a docela agresivní slunce. Z obrovského dvoupatrového Airbusu 380 tak přestupujeme do klasického Boeingu 737 a vyrážíme na poslední část cesty směrem Wellington.

Nejvyšší budova světa - Burj Khalifa se svými 828m

Po příletu a vyzvednutí zavazadel nás taxikář úspěšně vyhodil u špatného hotelu a tak jsme si všechny kufry museli převézt do jiného hotelu velmi podobného jména, který je sice asi 200m daleko, ale těch 200m provází konstantní stoupání okolo 30°. Spocení a voňaví dorážíme k recepci a všichni rovnou míříme do sprchy. Zkontaktovali jsme se se skupinkou, která přiletěla před měsícem a zaskočili si na krátkou návštěvu. První den jsem pak zakončil příjemným 9hodinovým spánkem, který však ani vzdáleně nestačil pokrýt deficit posledních dní...

Kompletní seznam pozřených jídel a drinků:

2x oběd v letadle

2x snídaně v letadle (prakticky to stejné jako oběd)

2x svačina v letadle

1x svačina v hotelu v Dubai

1x snídaně v hotelu v Dubai

1x Pilsner Urquel

2x whiskey s kolou

1x gin s tonicem

1x nějaký sladký drink

nepočítaně džusů a balených vod