Mínus 20 stupňů, to už člověka donutí někam vyjet. Všechno loučení dokončeno a můžu naskočit na vlak uhánějící do Prahy (po zkušenostech s ČD jsem si dal přiměřenou rezervu 6 hodin). Teď už jen vytisknout vízum, na což samozřejmě nebyl jindy čas, a hurá na letadlo směrem do hlavního města Vietnamu - Hanoie. Stáž je domluvená a i když se mě systematicky snaží odradit změnami pracovní náplně, zvyšováním ceny ubytování, jeho přesunem do jiné části města a nešťastným onemocněním slečny, která mě měla vyzvednout (bohužel chytla nějakou extrémní neléčitelnou verzi arthritidy), vyrážím na první část cesty - Praha -> Moskva.
Při letu jsem se neustále snažil se opít, ale když mi stewardka i po třetím zopakování, že chci gin s tonikem, cpala nějakou šumivou vodu, spokojil jsem se s ní a započal své 2 hodiny spánku. Jak už jsem zmínil na začátku, -20 stupňů je prostě moc. Pilot nám tedy po přistání sdělil, že venku je -32 a že se prý máme obléct. V plánu na dnešek je návštěva centra (když už jsem musel platit litr za to jejich hloupé vízum) a tak jsem si dal na sebe vrstvu oblečení navíc, odmítl taxikáře s tím, že taková zima tam určitě není, a šel ven čekat na bus do centra. Asi tři vteřiny po východu ven se mi v rámci sebeobrany všechny chlupy přitiskly k tělu a tělní otvory započaly zoufalý boj o sebeuzavření. Naštěstí to autobusu moc dlouho netrvalo a tak jsem zaplatil svých 28 rublů a naskočil dovnitř. Hned jsem pocítil krásný hřejivý pocit, kdy se z -30 oteplilo na -10 a já si přes kompletně zamrzlé okna užíval romantické scenérie výletu do hlavního města federace. Z busu jsem jen rychle přeskočil na metro, pokecal si s místní slečnou, co by bylo vhodné vidět a dojel metrem až k rudému náměstí.
Bohužel jsem nevěděl, kterým směrem se vydat a můj mozek byl schopen přemýšlet maximálně nad tím, kde je tady nejbližší kavárna a jestli to, že mě už přestaly bolet umrzající nohy je dobře a nebo ne. Naštěstí na sebe kavárna nenechala dlouho čekat a já si objednal z anglické verze lístku, který jsem podezíral ze dvojí ceny pro turisty, malé presso a nejmenší zákusek. Dvojí cena se nakonec také vyplnila - měli starý anglický lístek a od těch dob se nám cena zvýšila z 80kč za presso na 100 - což jsem samozřejmě velmi uvítal a vydal se vstříc Sibiři převlečené za Moskvu.
Ruce v kapsách až po ramena, prsty zařezávající se do dlaní při pomyšlení na focení a kráčející vstříc Rudému náměstí... rychlé zahřání v McDonaldu a pak postupně ve všech kostelích v Kremlu (od senátu mě odehnal jeden ze zakuklenců). Po původních myšlenkách, že mi na Moskvu 15 hodin stačit nebude jsem se po 3 hodinách vydal metrem a pak zase busem zpět na letiště - spletl jsem si terminál a vystoupil na B - tak jsem si počkal na další bus, dal jsem mu o dva rubly méně (více už jsem neměl) a dalších 20 minut jsem frčel k terminálu D, skvěle navrženého Šere...někoho letiště.
Spánek, knížka, nalodění, knížka, spánek, knížka, spánek - mlha, mlha, mlha, ranvej, Hanoi!
Jak mi bylo řečeno, Hanoi je jediné město na světě, kde dokáže pršet a přitom nepršet několik měsíců v kuse. Tedy... jediné spolu s nějakou vesničkou v Itálii.
Při letu jsem se neustále snažil se opít, ale když mi stewardka i po třetím zopakování, že chci gin s tonikem, cpala nějakou šumivou vodu, spokojil jsem se s ní a započal své 2 hodiny spánku. Jak už jsem zmínil na začátku, -20 stupňů je prostě moc. Pilot nám tedy po přistání sdělil, že venku je -32 a že se prý máme obléct. V plánu na dnešek je návštěva centra (když už jsem musel platit litr za to jejich hloupé vízum) a tak jsem si dal na sebe vrstvu oblečení navíc, odmítl taxikáře s tím, že taková zima tam určitě není, a šel ven čekat na bus do centra. Asi tři vteřiny po východu ven se mi v rámci sebeobrany všechny chlupy přitiskly k tělu a tělní otvory započaly zoufalý boj o sebeuzavření. Naštěstí to autobusu moc dlouho netrvalo a tak jsem zaplatil svých 28 rublů a naskočil dovnitř. Hned jsem pocítil krásný hřejivý pocit, kdy se z -30 oteplilo na -10 a já si přes kompletně zamrzlé okna užíval romantické scenérie výletu do hlavního města federace. Z busu jsem jen rychle přeskočil na metro, pokecal si s místní slečnou, co by bylo vhodné vidět a dojel metrem až k rudému náměstí.
Bohužel jsem nevěděl, kterým směrem se vydat a můj mozek byl schopen přemýšlet maximálně nad tím, kde je tady nejbližší kavárna a jestli to, že mě už přestaly bolet umrzající nohy je dobře a nebo ne. Naštěstí na sebe kavárna nenechala dlouho čekat a já si objednal z anglické verze lístku, který jsem podezíral ze dvojí ceny pro turisty, malé presso a nejmenší zákusek. Dvojí cena se nakonec také vyplnila - měli starý anglický lístek a od těch dob se nám cena zvýšila z 80kč za presso na 100 - což jsem samozřejmě velmi uvítal a vydal se vstříc Sibiři převlečené za Moskvu.
Ruce v kapsách až po ramena, prsty zařezávající se do dlaní při pomyšlení na focení a kráčející vstříc Rudému náměstí... rychlé zahřání v McDonaldu a pak postupně ve všech kostelích v Kremlu (od senátu mě odehnal jeden ze zakuklenců). Po původních myšlenkách, že mi na Moskvu 15 hodin stačit nebude jsem se po 3 hodinách vydal metrem a pak zase busem zpět na letiště - spletl jsem si terminál a vystoupil na B - tak jsem si počkal na další bus, dal jsem mu o dva rubly méně (více už jsem neměl) a dalších 20 minut jsem frčel k terminálu D, skvěle navrženého Šere...někoho letiště.
Spánek, knížka, nalodění, knížka, spánek, knížka, spánek - mlha, mlha, mlha, ranvej, Hanoi!
Jak mi bylo řečeno, Hanoi je jediné město na světě, kde dokáže pršet a přitom nepršet několik měsíců v kuse. Tedy... jediné spolu s nějakou vesničkou v Itálii.
Žádné komentáře:
Okomentovat