Už uběhlo několik dní od chvíle,
kdy jsme opustili Kambodžu. Naše návštěva nebyla ani zdaleka
dostatečně dlouhá a stihli jsme jen dvě města. Růžena teď odpočívá v
řetězech a čeká na svou údržbu. Místní chlapík, který
dostal podobný stroj darem, si možná vypůjčí baterku, protože
ta jeho je na kaši, tak snad mi ji pak vrátí, spoléhám na dobrotu místních. A jsme domluveni, že
pak obě vezmem do servisu a tak se už snad konečně nebudu muset rozjíždět na čtyřku.
Nyní je ale na řadě Thaisko. Přejezd
přes hranice neprobíhal tak, jak bych si ideálně představoval. A přitom to tak pěkně začínalo. Přijeli jsme na místo, odkud nás měl
vyzvednout autobus a já uslyšel výzvu, jestli si někdo nedá rum
s kolou. Už jsem si skoro ani nepamatoval, jak chutná a tak jsem
takovou nabídku nemohl nechat bez povšimnutí. Otočil jsem se, a
tam vedle čtyř kelímků a litrové flašky rumu pochybného původu
posedávala skupinka posedávačů z různých končin Evropy. No a jakožto správný posedávač jsem si připosedl.
Cesta samotná už tak idilická nebyla
a i když se mělo jednat o spací bus s postelemi, nakonec jsme
skončili jen u ekvivalentu Karosy a ze spánku moc nebylo. Ale
tak za sedm hodin jsme měli být v Phnom Penh a tím pádem vyhlídky nebyly až takové hrozné. Ani skutečnost, že na hranice přijíždíme asi hodinu a půl před otevřením přepážek a že se před nimi mezitím nahromadila skupinka pár set emigrantů, nemohla přece nijak ovlivnit náš brzký příjezd. Sedm hodin už uběhlo a my konečně opouštíme Kambodžské
království a přecházíme pěšky na thaiské území. Všude
haldy odpadků, vůbec nás ani nechtějí pustit dovnitř, protože
neznáme Bangkokský hotel (nakonec jsme si něco vymysleli), ale nakonec se zdárně (a hlavně zdarma) dostáváme přes hranice do
celosvětově známé země drog a transsexuálů. Tomu také
odpovídá počet kontrolních stanovišť (drogám, ne transexuálům), ale ty nejspíš pojedou
spíš na cestě ven, než dovnitř, protože nás nikdo
nekontroloval, což částečně také připisuji tomu, že už nemám dredy.
Okolo druhé hodiny odpolední konečně
dorážíme do Bangkoku, příjemně překvapeni kvalitou a cenou
místních míchaných ovocných nápojů. A tim, alespoň pro mě tedy, ta příjemná překvapení končí. Zvyklý z Kambodže na luxusní
ubytování za směšnou cenu si pokládám batoh na zem holopokoje - kde holo nemá nic společného s hologramy, či jinými modernostmi.
Dvě postele s bílým povlečením, “stůl” a stropní větrák
– sprchy a wc na chodbě a já si připadám opět jako za časů
kolejí. No ale tak když už jsme tady, musíme přece vyrazit na
párty, že jo.
Únavu přepíjíme červeným býkem
ve skle a jako jedni z prvních vyrážíme do “The Club”. Vcházíme do zastřešeného átria, pár
místních u stolu slámkami popíjí podezřelý nápoj z kbelíku a z
vyvýšeného pódia to v rytmu hausu rozjíždí nějaký evropan.
Po chvíli přichází první lejdyboj, který samozřejmě upoutal
mou pozornost. Už asi po půl hodince upoutal i velmi intenzivní
pozornost jiného chlapce, od pohledu Francouze. Každopádně se horečně ústně seznamovali na okraji
parketu a po chvíli odešli a předpokládám, že přinejmenším
jeden z nich bude na tuto noc ještě dlouho vzpomínat.
Tahle část Bangkoku je ale každopádně
peklo, jestli někde ve světě existuje město neřesti, tak je to
tady. A tak jsme vyrazili na pláž – po tom jsme úspěšně
odolávali obelhávání místních tuk tuků, agentur, taxikářů a
náhodných kolemjdoucích jsme konečně sehnali cestu, která stála
jen dva a půlkrát více, než normálně. Vyrazili jsme do
tropických rájů Thaiska a dorazili do betonového města plného
deštníků a špinavých pláží, lemovaných strip kluby a bordely.
Ale nic se neděje, můžeme přeci lodí vyjet na ostrov.
Vyrazili jsme na opuštěný
tropický ostrov plný palem a opic. A s námi vyráží dvě
plné lodě rusů, které jsou neustále objížděny dalšími, rychlejšími čluny. A za čtyřicet minut konečně připlouváme do ráje...
tedy alespoň do ráje místních, kteří za lehátko u kusu moře
ohraničeného plovoucími bariérami účtují skoro jako za
hotelový pokoj. Vbíháme tedy do zapáchající vody plné odpadků
a medůzích vajec a užíváme si ráje.
Už se těším, až odsud vypadnu - to
je plus mínus to, co mi probíhá hlavou. Další den ráno Evka už
vyráží na letadlo a já zůstávám sám. Vyrážím na vlakové
nádraží, abych zjistil, že vlak v 8:15 je už plný a další
jede v jednu odpoledne, do destinace dorazím o půl desáté, pokud
nebude zpoždění (což bude (a bylo)).
Thaisko, zatím sis to moc dobře
nerozjelo u mě, hele.
Žádné komentáře:
Okomentovat