Cyklovýlet po Mandalay

Den 94

Mandalay

Uvědomil jsem si, jak moc mi Barma připomíná Irán a to hlavně atmosférou. Ráno jsem sešel na snídani v klimatizované místnosti v přízemí hotelu. Už tam sedělo několik dalších turistů, všichni se připravující na další den objevování místní kultury a krás – žádné nezřízené ožírání se a ranní opice, jak jsem viděl v předchozích zemích. Dokončil jsem svá vajíčka s chlebem a máslem (které jsem si po třech měsících opravdu užil), vydal se do pokoje a prošel okolo dvou chlapíků sedících v křeslech u recepce a čtoucích si místní noviny. Nevím proč, ale prostě to ve mě budí pocit autentického objevování a starých časů, kdy oblast jihovýchodní Asie ještě nebyla prolezlá miliony opilých evropanů a australanů.

Jelikož Jay se vydal zpět za svým fotoprojektem, přesunul jsem se na střechu do trochu lacinějšího ubytování. Kousek od hotelu jsem si našel rozumný bicykl a opět se vydal na cestu na dvou kolech. Je strašně zábavné tady pozorovat reakce místních, když přijdete do jejich restaurace. I když je Mandalay prakticky jedno ze dvou míst, kam se dá reálně v Barmě přiletět a zároveň jedno z největších měst země, v mnoha místech ležících jen kousek od centra můžete klidně být prvním turistou, kterého kdy obsloužili. A pokud ne prvním, určitě vám dovolí se tak cítit.

Chtěl jsem si dát kafe a klučina, který mě obsluhoval, byl rychle odstrčen majitelem lokálu, který mi přinesl ukázat sáčky instantního kafe. Jednoduchou angličtinou mi vysvětloval, že si musím dát ten levý, že to je indická káva a že je mnohem lepší než ostatní. Stejně chutnala jako sladký vývar z kávových zrn, ale tady si člověk nevybere. Stihl jsem naplánovat začátek dnešního výletu, zaplatil pět korun a nasedl jsem zpět na svého oldschoolového araba.

Okolo řeky, u které město leží, se to jen hemžilo lidmi nakládajícími a vykládjícími zboží z lodí a ženami „pračkami“ a „sušičkami“, které čisté oblečení pokládaly hned vedle cesty na zem, aby uschlo a asi taky aby nebylo až tak čisté. Myslel jsem si, že po cestě ke klášteru Shwe In Bin Kyaung, který měl být jednou z pozoruhodností města, potkám ještě pár dalších chrámů, ale nějak se mi povedlo je všechny minout a kdyby na mě nezavolal mototaxikář, přejel bych i klášter samotný. Nejdřív si mě chlapík samozřejmě zavolal na krátký pokec, tak jsem se zeptal na pár věcí ohledně aktuální situace. Prošel klášter, který mě ale neuchvátil ani zdaleka tak, jako včerejší procházka centrem. 

Projel jsem pár dalších cest na výpravě za nefritovým trhem, ke kterému mě nakonec zase nasměroval náhodný místní chlapík téměř plynulou angličtinou. Za zvuků broušeného kamene jsem prošel okolo cedule sdělující „Turisté vstup za dolar“, u které ale nikdo nestál. Sedl jsem si v místní restauraci, že si dám něco k snědku. Zase jsem způsobil solidní poprask a všichni číšníci mě museli obsloužit – jeden přinesl jídlo, druhý dolil čaj, třeti poklidil stůl, čtvrtý nebyl spokojen s polohou koření a pátý mi přinesl nějaký speciální čaj s mlíkem. Po chvíli si se mnou začali povídat handlíři s drahými kameny. Jeden z nich se rozhodl, že mi daruje malý rubín, ale rozhodl jsem se, že jej raději odmítnu. Celkově mě udivovalo, že mi prakticky nikdo nechtěl nic prodat. Spíš se snažili mi ukázat, jak žijí. Ze zvyku z okolních zemí se vždy začnu ohrazovat, že nic nechci a místní hned reagují, že nechtějí žádné peníze, ať se jen podívám.

Další zastávkou byl budhistický chrám Mahamuni Paya se sochou budhy o kterou se barmané (to zní docela vtipně) v průběhu několika století přetahovali s okolními národy. Dnes stojí uprostřed náboženského komplexu, do kterého se jako obvykle smí vstoupit pouze naboso a po celý den k na sochu muži (ženy mají vstup zakázán) přilepují tenounké plátky zlata. A přilepují je už tak dlouho, že celou sochu zahaluje patnácti cetimetrová vrstva ryzího zlata. Každé ráno ve čtyři hodiny obličej budhy leští mnichové, ale musíte uznat, že tak brzo určitě vstávat nemůžu.

U zlatých plátků jsem ještě chvíli zůstal, když jsem se zajel podívat do jedné z dílen, kde je vyrábějí. Tedy poté, co jsem ji asi třicet minut hledal, a to jich v okolí má být sedmdesát. K tomu jsou všechny ulice řazeny do čtvercové sítě a očíslovány, takže bych teoreticky neměl mít problém najít blok mezi sedmdesátou šestou a sedmou. Každopádně v dílně stáli tří chlapíci a nepřetržitě v rytmu a b c, a b c, a b c tloukli obouručními kladivy do zlata u jejich nohou. Touhle dobou už jsem ale byl solidně upečený místním sluncem a tak jsem to zapíchnul v občerstvení. Dal jsem si nějakou palačinku s cukrem, čaj a místní kolu s názvem „Star“.

Další na mém seznamu byly chrámy u královského paláce. Šlápnul jsem do pedálů a vydal se na sever podél dlouhatánského vodního příkopu obklopujícího co zbylo po královském paláci, který byl nejdřív trochu upraven brity v rámci jejich invaze a poté srovnán se zemi před koncem druhé světové války. Plný lesů zahalujících vojenské budovy tak dnes vypadá spíše jako Central Park v New Yorku. Jen uprostřed vláda za pomocí nucených prací postavila repliky některých budov. Neměl jsem ale dostatek času si je prohlédnout, protože ze dne už moc nezbývalo. Dostal jsem se jen k dřevěnému chrámu, který byl uvnitř vykádaný zlatem, dalšímu chrámu, který byl srovnán se zemí brity a pak znovu postaven a nakonec obří zlaté stupě obklopené stromořadím menších bílých sestřiček, tvořícím téměř nekonečnou podívanou zalitou světlem pomalu zapadajícího slunce.

Zdálo se mi, že všude je nějak hodně vojáků. Až po chvíli jsem se dozvěděl, že navštěvuju zrovna ve chvíli, kdy se sem sjela skupina VIP obyvatel – fotbalisté a podobně. Jeden z průvodců mi řekl, že prý jsem taky VIP, takže  jestli chci, můžu se k nim přidat. Cokoliv co mělo něco společného s místní policií mě ale moc nelákalo a tak jsem nabídku odmítl a pokračoval na kole k Mandalayské hoře. Vešel jsem vchodem hlídaným dvěma obrovskými tygry a vyšlápnul jsem si pár set schodů vedoucích okolo zlatých soch božstva až k vrcholu. Už jsem si zvykl, že na západy slunce mám smůlu a těsně nad horizontem se zase žlutý hajzlík schoval za vrstvu mraků. Nezbylo mi, než se vydat zpět, chvíli si popovídat s mladou, příjemnou a velmi atraktivní místní slečnou a tmavými uličkami se vrátit na hotel.