Další cestování nám už trochu splývá. Všude ve vesničkách na nás mávají místní, někteří i bez toho aby nás zvali do jejich restaurací. Projíždíme rýžovými políčky a hornatými oblastmi. Po cestách menších a klikatějších i větších a přímých. Doléváme do nádrží další a další benzín a kilometry mizí nenávratně za námi. Jediné, na co se můžeme spolehnout, je konstantní vedro. Jakmile někde zastavíme, jsem do 5 minut komplet spocený a tak každý den měním prosolená trička a košile.
Pomalu se k nám dostává syndrom polévek. Jelikož naše vietnamština je samozřejmě naprosto plynulá, nedělá nám problém si říct o jakéholiv jídlo. A tak vždycky dostaneme nudlovou polévku.
Už jsme na cestách 5 dní a za tu dobu jsme urazili skoro 1000 km. Naše motorky dávají maximálně okolo 60km za hodinu (můj tachometr ukazuje 0, Evin 120) a tak máme dostatek času si prohlédnout okolí. Evka má pořád problém s řinčícím blatníkem, který jsme nejdříve nechali přišroubovat... no a poté rovnou přivařit. Problém je však nejspíš přímo v blatníku samotném.
No a užíváme si základní turistické atrakce. Den 4. naší cesty jsme se dostali do jeskyně Phong Nha (zubatá jeskyně bez zubů). Naskočili jsme si s místními do loďky, ze které po chvíli sundali střechu a my mohli obdivovat nejdelší vietnamskou jeskyni (asi 50 km), která za války sloužila jako nemocnice a tak byla oblast jejího vchodu konstantně bombardována. Poté, co jsme dojeli na první zastávku, vystoupily z loděk hordy místních a vrhly se fotografovat ve všech možných i nemožných pozicích u všech dostupných alespoň trochu fotogenických částí jeskyně. A tak jsme si po další zastávce ještě dali džus z cukrové třtiny, vrátili se zpět lodí, rozloučili se s našimi kolegy na lodi a vyrazili dál naší cestou.
V plánu bylo odsud jet po Ho Chi Minhově stezce, klikatící se horami. Asi po 10 km nás zastavili příslušníci a lámanou angličtinou, sestávající ze třech slov, nám vysvětlili, že tam nejsou benzínky a že máme moc málo benzínu na to, abychom to zvládli. A tak jsme se vrátili zpět do města, že si nějaký nabereme. Bohužel ve městě žádná benzínka nebyla a jediná možnost jak získat benzín byla klasická velká modrá nádoba na vodu, jen v tomto případě s benzínem. A ještě k tomu byl benzín předražený a tak jsme se rozhodli vzít to raději po cestě a horské stezky si nechat až na později.
Moc jsme toho neujeli a už nás přepadla tma, tak jsme si našli hotýlek a v něm přečkali další noc. Místní asi čtyřletá holčička se rozhodla, že se o nás bude starat, a tak co nejvíce pomáhala rodičům od přípravy jídla po nosení nádobí. Zahraničních návštěvníků v těchto končinách asi moc nemají, protože anglicky samozřejmě neumí vůbec nikdo.
Ráno jsme opět posunuli náš čas vstávání a to na 6 hodin, abychom co nejdříve vyrazili do Hue a jeho paláců. I když jsme měli před sebou jen okolo 120 km, stejně jsme nakonec dorazili až okolo jedenácti hodin a tak Evka při prohlídce paláce prošla největším vedrem. Já už jej viděl dvakrát, takže jsem se protentokrát obešel. Po občerstvení rýžovými koláčky s vepřovým jsme dorazili do pagody, kde zrovna probíhala modlitba (mám ji nahranou, tak to snad někdy dostanu na net). No a pak už jsme okolo pohřebních chrámů mezi zelenými rýžovými políčky projeli až na dálnici - směr Da Nang.
Jelikož Evě jsme už sehnali čiré brýle do noci, mohli jsme pokračovat i po soumraku. Provoz na cestě postupně řídl a nebýt autobusu, který se rozhodl předjíždět přesně když jsme proti němu jel já a náklaďáku, který trochu přehnal nájezd do zatáčky, když jí projížděla Eva, probíhala by cesta docela v pohodě. Tedy krom toho, že mi přestalo svítit přední světlo a tak jsme kus cesty jeli za čímkoliv co nás vedlo a závěrečné serpentíny před Da Nang vedla Eva. Ty byly také pro mne nejlepším motorkářským zážitkem, kdy jsme byli sami na cestě a vystoupali jsme si do asi 500 m.n.m. a zpět k moři s výhledem na svítící velkoměsto.
Hned po příjezdu do města jsme si skočili na večeři - rýžové něco v šesti mističkách s něčím a omáčkou z něčeho jiného - 10Kč. Polévka s krevetovým salámem a průhlednými žvýkavými nudlemi - 10Kč. Pepsi - zdarma, pozornost podniku. Tady ví, jak si naklonit turisty.
Našli jsme si co nejlevnější hotel, který i tak byl pro nás naprosto luxusní a za 150 na osobu uhlehli k odpočinku.
Pomalu se k nám dostává syndrom polévek. Jelikož naše vietnamština je samozřejmě naprosto plynulá, nedělá nám problém si říct o jakéholiv jídlo. A tak vždycky dostaneme nudlovou polévku.
Už jsme na cestách 5 dní a za tu dobu jsme urazili skoro 1000 km. Naše motorky dávají maximálně okolo 60km za hodinu (můj tachometr ukazuje 0, Evin 120) a tak máme dostatek času si prohlédnout okolí. Evka má pořád problém s řinčícím blatníkem, který jsme nejdříve nechali přišroubovat... no a poté rovnou přivařit. Problém je však nejspíš přímo v blatníku samotném.
No a užíváme si základní turistické atrakce. Den 4. naší cesty jsme se dostali do jeskyně Phong Nha (zubatá jeskyně bez zubů). Naskočili jsme si s místními do loďky, ze které po chvíli sundali střechu a my mohli obdivovat nejdelší vietnamskou jeskyni (asi 50 km), která za války sloužila jako nemocnice a tak byla oblast jejího vchodu konstantně bombardována. Poté, co jsme dojeli na první zastávku, vystoupily z loděk hordy místních a vrhly se fotografovat ve všech možných i nemožných pozicích u všech dostupných alespoň trochu fotogenických částí jeskyně. A tak jsme si po další zastávce ještě dali džus z cukrové třtiny, vrátili se zpět lodí, rozloučili se s našimi kolegy na lodi a vyrazili dál naší cestou.
V plánu bylo odsud jet po Ho Chi Minhově stezce, klikatící se horami. Asi po 10 km nás zastavili příslušníci a lámanou angličtinou, sestávající ze třech slov, nám vysvětlili, že tam nejsou benzínky a že máme moc málo benzínu na to, abychom to zvládli. A tak jsme se vrátili zpět do města, že si nějaký nabereme. Bohužel ve městě žádná benzínka nebyla a jediná možnost jak získat benzín byla klasická velká modrá nádoba na vodu, jen v tomto případě s benzínem. A ještě k tomu byl benzín předražený a tak jsme se rozhodli vzít to raději po cestě a horské stezky si nechat až na později.
Moc jsme toho neujeli a už nás přepadla tma, tak jsme si našli hotýlek a v něm přečkali další noc. Místní asi čtyřletá holčička se rozhodla, že se o nás bude starat, a tak co nejvíce pomáhala rodičům od přípravy jídla po nosení nádobí. Zahraničních návštěvníků v těchto končinách asi moc nemají, protože anglicky samozřejmě neumí vůbec nikdo.
Ráno jsme opět posunuli náš čas vstávání a to na 6 hodin, abychom co nejdříve vyrazili do Hue a jeho paláců. I když jsme měli před sebou jen okolo 120 km, stejně jsme nakonec dorazili až okolo jedenácti hodin a tak Evka při prohlídce paláce prošla největším vedrem. Já už jej viděl dvakrát, takže jsem se protentokrát obešel. Po občerstvení rýžovými koláčky s vepřovým jsme dorazili do pagody, kde zrovna probíhala modlitba (mám ji nahranou, tak to snad někdy dostanu na net). No a pak už jsme okolo pohřebních chrámů mezi zelenými rýžovými políčky projeli až na dálnici - směr Da Nang.
Hned po příjezdu do města jsme si skočili na večeři - rýžové něco v šesti mističkách s něčím a omáčkou z něčeho jiného - 10Kč. Polévka s krevetovým salámem a průhlednými žvýkavými nudlemi - 10Kč. Pepsi - zdarma, pozornost podniku. Tady ví, jak si naklonit turisty.
Našli jsme si co nejlevnější hotel, který i tak byl pro nás naprosto luxusní a za 150 na osobu uhlehli k odpočinku.
Žádné komentáře:
Okomentovat