Z pohodové pláže pekelným autobusem

Den 108

Ngapali -> Yegyi

Probudil jsem se k výhledu na moře prosvětlené ranním sluncem a užil jsem si parádní hotelovou snídani. V jedenáct hodin mě původně měl vyzvednout odvoz na autobusák, ale nakonec jsem to předchozí den změnil a rozhodl jsem se ještě s Johnem vyrazit na výlet lodí. Se zpožděním jsem vyšel z chatky a přidal se k čekající dvojici, se kterou jsme došli na začátek pláže k připravené lodi. Bratr chlapíka z restaurace z předchozího večera nás odvezl k malému ostrůvku kousek od pláže, každému rozdal plastovou flašku omotanou silonem s přivázaným háčkem a doprostřed lodi dal sáček plný pidirybek. 

Odmotal jsem ze své Coca Coly kousek lanka, nahodil jsem návnadu. Asi po půl minutě už John chytil první rybu. Nebyl to sice zrovna macek, ale k obědu stačila. Za hoďku jsme jich vytáhli skoro dvacet, druhá část vyjížďky ale už tak úspěšná nebyla. Vydali jsme se na krátký šnorchlovací výlet, ale skrze vodu zkalenou bouřkou jsme viděli tak maximálně zelenou mlhu. Alespoň jsme si po návratu na pevninu dali námi ulovené rybky a já pak byl odvezen na autobusák, kde jsem po chvíli nastoupil do busu a začala má nejšílenější jízda.

Zde je také nutno poznamenat, že už mi definitivně padl můj foťák, takže odteď jedeme bez obrazu.

Starý bus Hyundai se už hned na autobusáku v Tantwe pořádně naplnil a zadní sedačky zabraly pytle plné nákladu. Dřevěná podlaha taky nezůstala nevyužita a pod většinou sedaček byly další pytle plné místních plodů a v uličce několik železných beden, přes které jsem musel přelézat vždycky, když nás zastavili celníci a museli jsme si vylézt z autobusu, kde pak postupně četli naše jména a pouštěli nás zpět dovnitř. Naštěstí mi policejní kontroly moc nevadily, protože šance na spánek byly minimální. 

Přes den to ještě šlo a užíval jsem si výhled z busu uhánějícího po hliněných vlnících se cestách, které by u nás nevydaly ani na polňačku mezi Horní a Dolní. Tady spojovaly největší města západní části země. Výhledy ale stály za to a všude procházeli zemědělci v jejich stupňovitě kónických čepkách a se spřeženími vodních bůvolů táhnoucích povozy. Co se týče autobusu, jelikož se jednalo o asijskou značku, byly sedačky navržené na jejich poměry. Můj zadek tak jen stěží nepřesahoval k sousedovi a na nějakou oporu hlavy jsem mohl rovnou zapomenout. Musel jsem sjet zadkem až na okraj a koleny pod sedačku přede mnou, abych si alespoň malinko opřel hlavu o roh.

To mi ale k plánovanému spánku stejně moc nepomohlo. Co autobusu chybělo na moderních technologiích jako klimatizace, nebo uzavíratelná okna, to vynahrazoval audio a video systémem. Vepředu byla v oprýskaném rámu zasazená obrovská LCD televize propojená se zesylovačem a repro systémem jako na diskotéce. Ten pořádně podkreslovaly barevná blikající světla, která se rožla po setmění a dokreslovala atmosféru popových trháků mladé Barmky zpívající na hudbu znějící z elektronických kláves. Horší už mohla být snad jen Eva a Vašek.

Obraz dokreslovali místní, kteří nebyli zvyklí na jízdu autobusem a, více než kdy předtím, pořádně problili celou cestu. Co chvíli někdo kašlal, naříkal, blil z okna, do sáčku. Zastavovali jsme, abychom opláchli autobus, cestující si vyměňovali kinedril... Upřímně jsem byl rád, když jsme kolem jedné ráno konečně zastavili v Yegyi a výběrčí cla mi nabídnul, že si můžu následující čtyři hodinky, které jsem musel počkat na autobus, odpočinout na jeho ratanovém křesle.

Past na turisty: Výlet po jezeře Inle

Den 101

Nyuang Shwe -> Bagan

Po dlouhé době jsem na snídani neměl vajíčka, ale tentokrát něco připomínající španělskou omeletu, i když servírky tomu docela vtipně říkaly tortila. Změnu jsem každopádně vítal a když jsem se setkal se španělským triem a našimi průvodci do dnešního dne, hladem jsem opravdu netrpěl. Prošli jsme městečkem ke kanálům a nasedli na naše dřevěné stoličky v loďce, u každé z nich přichystaný deštník. Solidní rychlostí jsme pádili hlavním kanálem směrem k jezeru, za námi fotána stříkající vody. Míjeli jsme místní rybáře pádlující nohami na jejich šíleně plytkých loďkách.

Bohužel jsme měli smůlu a trefili jsme zrovna svátek, kdy není otevřený žádný z trhů, první destinací se tak stala pagoda. Nebo spíše obchůdek naproti pagodě, ve kterém žily čtyři žirafí ženy. Kdysi dávno jsem o nich viděl dokument, ale fakt jsem nevěděl, že žijí zrovna tady. V jejich vesnicích jim krk prodlužovali kovovými spirálami, aby v případě nájezdu útočníků nebyly přitažlivé a nebyly odvlečeny pryč. To se ale postupem času kompletně minulo účinkem a v dnešní době jsou hromadně vyváženy do Thaiska a oblasti jezera Inle, kde žijí v obhodech podobně jako zvířata v zoo. Bohužel jsem se neubránil a také jsem si je musel vyfotit. Ale snažil jsem se.

Tou dobou mi už bylo jasné, že mi vyjížďka moc vyhovovat nebude. Zastavovali jsme v různých dílnách, kde nám za pět minut ukázali jak se dělají stříbrné prstýnky a pak nás zavedli do pětkrát větší budovy s přilehlou kavárnou, kde se nám snažili své výrobky prodat. I pagoda, ke které jsme dojeli měla v přízemí obchody a tak když jsme dojeli na oběd do jedné z turistických restaurací, rozhodl jsem se bojkotovat jídlo a nic si neobjednat. Což ale nebylo úplně fér vůči mým spolucestujícím, kteří se tak cítili dost nesví. Tímto se jim omlouvám a věřím, že si můj blog určitě čtou.

Po obědě jsme zakázali našim průvodcům jakékoliv další výrobny a tak nás vzali přímo do plovoucích zahrad. V plytkých vodách jezera místní na rozlehlých polích pěstovali zeleninu, převážně rajčata. Když jsme dorazili k Pagodě skákající kočky (která by se spíše měla jmenovat pagoda spící kočky s ohledem na její reálný obsah), koupil jsem si sáček rajčat a spokojeně je chroupal v poklidném prostředí stinného chrámu. Po návratu na pevninu jsem španěly vzal do čajovny, abych jim ukázal trochu méně turistická místa. Nejsem si ale jistý, jak moc jim to vyhovovalo. Chytli jsme ale pořádný slejvák a tak jim nezbývalo, než dojíst co jim naservírovali.

Rozloučil jsem se a šel zpět na hotel, kde mě už čekalo vyprané a vyžehlené oblečení, což pro některé kusy znamenalo vyžehlené poprvé od chvíle, kdy jsem si je koupil. Zapovídal jsem se se skupinou francouzek, takže když jsem o chvíli později spolu s nimi v restauraci čekal na jídlo a přiběhly pro mě pokojské z hotelu, že už na mě čeká odvoz na autobusák, asi o půl hodiny dříve, než měl, nebyl jsem zrovna nadšený. Ale koupil jsem si plaskačku rumu, takže mé vyhlídky nebyly až tak špatné.