William a James - super průvodci v Patheinu

Den 109

Yegyi -> Pathein

Probudil jsem se na ratanovém křesle hned vedle kruhového objezdu s cedulkou Yegyi. Strašně nápomocný klučina mi podával sklenici a sáček s neznámým obsahem a ptal se, jestli si dám cereálie. Proč ne. Po chvíli konverzace z něj vypadlo, že jako mnozí před několika lety pracoval v Malajsii a teď se vrátil domů, kde ale nemůže najít pořádnou práci a tak vzal co mu přišlo pod ruce. Sedm nocí v týdnu, od šesti do šesti obchází projíždějící auta a vybírá mýtné. Ptal jsem se ho, kolik tady potkává turistů a pyšně mi oznámil, že za posledního půl roku už čtyři. Na to, že to je prakticky jediná možnost jak se dostat přímo z Ngapali do Patheinu, docela dobrý. Kde je konec jezeru Inle a jeho tisícům turistů projíždějících obchody.

Když mě vyzvedl autobus, konečně jsem se vyspal v trochu lepších podmínkách v klimatizovaném busu s dobrými sedačkami. Dokud ho nezačli nakládat pytli až po úroveň horní strany opěrátek. Ne, že by mi to zabránilo ve spánku, ale přiskřípli mi botu, čehož jsem si všimnul až na sebe naskládali třetí pytel. Za pomoci stewarda jsme nakonec botu úspěšně vyprostili. Netrvalo dlouho a dojeli jsme do Patheinu a tak ze spánku nic moc nebylo.

Tentokrát se na nás mototaxi seběhli jako banda opic vykřikujících, jestli někdo někam nechce vzít. Jejich chování ještě vyeskalovalo jakmile uviděli turistu. Protáhl jsem se skrz a utekl do přilehlé kavárny, abych si trochu oddychl, tam mě ale stejně po chvíli jeden anglicky mluvící kolega našel. Zjistil jsem si pár detailů ohledně pláží, ale omluvil jsem se mu, že s ním nepojedu, protože mám ještě nějaké zařizování. Foťák, který mi v posledních pár týdnech občas fungoval a občas ne, se rozhodl, že už má dost a už jsem z něj nebyl schopen dostat jedinou fotku. Vydal jsem se na pěší tůru do centra barmského čtvrtého největšího města.

Ta mi moc dlouho nevydržela, když u mě po patnácti minutách přistavil klučina William a nabídl, že mě sveze. Po chvíli jsme potkali jeho učitele angličtiny Jamese a jejich společnost jsem si mohl užívat celý zbytek dne, kdy se o mě starali. Projeli jsme několik opráváren foťáků, ale v ani jedné z nich si s mojí zrcadlovkou nevěděli rady. Jedinou možností opravy se zdálo být hlavní město Yangon. Bohužel, foťák je důležitější než pláže a tak jsem se místo cesty na pláž ubytoval s tím, že aspoň udělám nějakou práci a další den ráno vyrazím do Yangonu.

Nejdřív ale na výlet s Jamesem a Weilliamem. Projeli jsme místní nejznámější zlaté pagody a zabrouzdali jsme i do přilehlé vesničky s mnohem příjemnějším kouskem postaveným uprostřed jungle. Nebo alespoň co z ní zbylo. Všude jsme potkávali známé mých průvodců, prošel jsem si pár konverzací o Aung San Suu Kyi a jejím vztahu k Václavu Havlovi. Nakonec jsem se ještě domluvil s Jamesem, že mě naučí jak připravit Samusu, typický barmský smažený pokrm. Odstavili jsme motorky u jeho známých poblíž tržiště a vyrazili na nákup surovin.

Brambory, cibule, zelí, chilli, mouka, listy curri, pšeničné placky, sůl, cukr, masala. Oběhali jsme celé tržiště a když jsme měli všechno v taškách, z barelu jsme si nechali natankovat do flašek olej a vyjeli k Jamesově domu. Tam nás uvítala jeho osmdesátiletá babička a po chvíli celý zbytek rodiny. Za častých návštěv sousedů a známých jsme připravovali suroviny a plácali hlouposti. James mi předvedl jeho umění s nunčákama, ale vymlouval se, že už vypadl z tréninku – tak jako tak vypadal, že by více nebezpečí znamenal pro jeho oběť, než pro sebe sama, takže v pořádku.

Nakonec mi do sáčku nabalili můj podíl samusy a odvezli mě zpět na hotel, kde jsem doufal, že si konečně odpočnu.

Z pohodové pláže pekelným autobusem

Den 108

Ngapali -> Yegyi

Probudil jsem se k výhledu na moře prosvětlené ranním sluncem a užil jsem si parádní hotelovou snídani. V jedenáct hodin mě původně měl vyzvednout odvoz na autobusák, ale nakonec jsem to předchozí den změnil a rozhodl jsem se ještě s Johnem vyrazit na výlet lodí. Se zpožděním jsem vyšel z chatky a přidal se k čekající dvojici, se kterou jsme došli na začátek pláže k připravené lodi. Bratr chlapíka z restaurace z předchozího večera nás odvezl k malému ostrůvku kousek od pláže, každému rozdal plastovou flašku omotanou silonem s přivázaným háčkem a doprostřed lodi dal sáček plný pidirybek. 

Odmotal jsem ze své Coca Coly kousek lanka, nahodil jsem návnadu. Asi po půl minutě už John chytil první rybu. Nebyl to sice zrovna macek, ale k obědu stačila. Za hoďku jsme jich vytáhli skoro dvacet, druhá část vyjížďky ale už tak úspěšná nebyla. Vydali jsme se na krátký šnorchlovací výlet, ale skrze vodu zkalenou bouřkou jsme viděli tak maximálně zelenou mlhu. Alespoň jsme si po návratu na pevninu dali námi ulovené rybky a já pak byl odvezen na autobusák, kde jsem po chvíli nastoupil do busu a začala má nejšílenější jízda.

Zde je také nutno poznamenat, že už mi definitivně padl můj foťák, takže odteď jedeme bez obrazu.

Starý bus Hyundai se už hned na autobusáku v Tantwe pořádně naplnil a zadní sedačky zabraly pytle plné nákladu. Dřevěná podlaha taky nezůstala nevyužita a pod většinou sedaček byly další pytle plné místních plodů a v uličce několik železných beden, přes které jsem musel přelézat vždycky, když nás zastavili celníci a museli jsme si vylézt z autobusu, kde pak postupně četli naše jména a pouštěli nás zpět dovnitř. Naštěstí mi policejní kontroly moc nevadily, protože šance na spánek byly minimální. 

Přes den to ještě šlo a užíval jsem si výhled z busu uhánějícího po hliněných vlnících se cestách, které by u nás nevydaly ani na polňačku mezi Horní a Dolní. Tady spojovaly největší města západní části země. Výhledy ale stály za to a všude procházeli zemědělci v jejich stupňovitě kónických čepkách a se spřeženími vodních bůvolů táhnoucích povozy. Co se týče autobusu, jelikož se jednalo o asijskou značku, byly sedačky navržené na jejich poměry. Můj zadek tak jen stěží nepřesahoval k sousedovi a na nějakou oporu hlavy jsem mohl rovnou zapomenout. Musel jsem sjet zadkem až na okraj a koleny pod sedačku přede mnou, abych si alespoň malinko opřel hlavu o roh.

To mi ale k plánovanému spánku stejně moc nepomohlo. Co autobusu chybělo na moderních technologiích jako klimatizace, nebo uzavíratelná okna, to vynahrazoval audio a video systémem. Vepředu byla v oprýskaném rámu zasazená obrovská LCD televize propojená se zesylovačem a repro systémem jako na diskotéce. Ten pořádně podkreslovaly barevná blikající světla, která se rožla po setmění a dokreslovala atmosféru popových trháků mladé Barmky zpívající na hudbu znějící z elektronických kláves. Horší už mohla být snad jen Eva a Vašek.

Obraz dokreslovali místní, kteří nebyli zvyklí na jízdu autobusem a, více než kdy předtím, pořádně problili celou cestu. Co chvíli někdo kašlal, naříkal, blil z okna, do sáčku. Zastavovali jsme, abychom opláchli autobus, cestující si vyměňovali kinedril... Upřímně jsem byl rád, když jsme kolem jedné ráno konečně zastavili v Yegyi a výběrčí cla mi nabídnul, že si můžu následující čtyři hodinky, které jsem musel počkat na autobus, odpočinout na jeho ratanovém křesle.

Punkové ubytování v Pyay

Den 106

Pyay -> Pláž Ngapali

Mé naděje, že autobus pojede dostatečně dlouho na to, abych se vyspal, se rozplynuly s něčí rukou, která mě kolem jedenácti probudila a vyhodila z autobusu na stanovišti v Pyay. Hned se seběhli taxikáři s nabídkami na odvoz a když jsem řekl, že chci ten nejlevnější hotel, nabídli mi jeden za šest dolarů na noc. To se mi zdálo na místní poměry nějaké levné, ale zkusit se má všechno. Po cestě prázdnými ulicemi nočního města jsme přijeli do temné uličky k zapadlé dřevěné budově s nápisem „Lodging House“. Bránu mi otevřel přitloustlý usměvavý stařík s třiceticentimetrovými vousy trčícími z jeho několika brad.

Vystoupali jsme po temných schodech a vešli do ještě temnějšího pokoje. Stěny byly obalené látkou a raději jsem nepřemýšlel, co přesně majitele k této kamufláži vedlo. Síta v oknech plná děr už hosty proti komárům moc neochrání, takže nad nevalně vypadajícími matracemi na stranách pokoje byly zavěšené moskytiéry. Místnosti ale dominovala klimatiace – věkem skoro zčernalé monstrum zabudované do zdi nad oknem a vrnící už určitě aspoň třicet let. Taková kombinace šíleností, že mi nezbývalo, než se ubytovat a užít si pár hodin příjemného spánku na kamenném polštáři tak typickém pro ubytování v jihovýchodní asii.

Ráno jsem vstal příliš brzo, takže mě děda vyslal na procházku, než stihnou přichystat snídani. Vyšel jsem k řece a po pár set metrech jsem se musel zastavit a přijít na to, odkud přichází šílené zvířecí zvuky. Když jsem zvedl hlavu, zrovna z jedné větve na druhou přelétal netopýr, aby se přidal ke stovkám dalším půlmetrovým potvorám visícím z větví. Tak jak jsem já koukal na obsypaný strom, stejně koukali místní na mě, takže jsem se radši vydal na cestu směrem k trhu, kde jsem si užil sledování příprav dalšího prodejního dne.

Dodávky přivážely větve stromu tanaky (krém proti opalování), rybáři drtili led pro uskladnění ryb a všichni si postupně sedali na svá místa na ulicích. Když jsem se nasytil dojmů, vrátil jsem se zpět na hotel, i když si v tomto případě opravdu nejsem jistý, jestli se tomuhle místu dalo tak říkat. Jelikož tady asi neměli moc zahraničních turistů, rozhodli se mi to vynahradit snídaní. Děda skočil na trh koupit čerstvou polívku a trojúhelníček se zeleninou, který byl definitivně ten nejlepší, jaký jsem dosud měl. Skombinované s klasickým vejcem a tousty s marmeládou, určitě jsem si nemohl stěžovat.

Další parádní službou byly cestovní informace – zarezervoval jsem si lístek na večer na pláž Ngapali a zároveň vlastně zjistil detaily k mé cestě na následujících několik dní. Rady ohledně nejlevnějšího ubytování se taky hodily. Když po chvíli přijel chlapík ohledně lístku na bus, zeptal jsem se, jestli by mi tady někde nemohli opravit klávesnici na notebooku a tak se nabídl, že mě tam zaveze. Když jsme nasedali na motorku, musel jsem mu pořádně zkritizovat jeho helmu. Kopie nacistické válečné helmy včetně svastiky a orlice, pro mě nepochopitelné, jak může vzdělaný, anglicky mluvící člověk něco takového nasadit na hlavu.

V obchodě mi bohužel s klávesnicí nepomohli a tak jsem si aspoň koupil pořádnou externí a šrot ze včerejška daroval hostiteli. Udělal jsem si procházku k chrámu na kopci uprostřed města, ke kterému krom asi padesáti schodů vedla i alternativní cesta ve formě ohromného a ohyzdného eskalátoru. Stavil jsem se na oběd v korejské restauraci. I když v ní nebyli žádní korejci, nemohl jsem si jídlo vynachválit, rýže s kombinací zeleniny a vajíčka v rozpáleném hliněném kotlíku s naloženým salátem - klasicky za směšnou cenu. Před návratem jsem si ještě musel v cukrářství na kraji cesty koupit mix koláčů - takže ze čtyř kruhových plátů na stole skoro vedle kruhového objezdu mi majitel ukrál po kousku, hodil je do sáčku, zalil cukrovou vodou a zasypal opečenou cibulkou.

Odpolení práci na diplomce přerušil až chlapík na skůtru, který mě odvezl k mostu přes řeku, kde mě měl vyzvednout bus z Yangonu, který po dvanácti hodinách cesty horami měl dorazit do Tandwe, brány k mé vysněné pláži. A už na příjezdu měl hodinu zpoždění, takže jsem se připravil na příjemné noční utrpení.